www.progboard.com

Jediné album Uriah Heep so spevákom Johnom Slomanom a zároveň posledné album s Kenom Hensleym. Nedalo mi nevšimnúť si, že väčšinou prevláda negatívne hodnotenie albumu i speváka. V mojom osobnom rebríčku tvorby Uriah Heep je tiež toto album medzi tými najmenej obľúbenými, ale vôbec mi nepripadá zlé a raz za čas si ho vypočujem. Takisto spevák je podľa mňa najslabší z tých, ktorí sa v kapele mihli, ale nie je to žiadna katastrofa. A hudba? No return je zvláštna skladba, ktorá mi v podstate v ničom nepripomína Uriah Heep. Imagination už tu má náznaky, má peknú melódiu a skvelú basovú linku. Feelings je jednoznačne najlepšia skladba albumu, pozostatok z éry Lawtona. Krásna melodická vec, potenciálny hit. Fools rozbieha pekná gitarová predohrávka a nakoniec celá skladba sa podarila. Skladby Carry on a Won´t have to wait too long ma až tak neoslovili. Skladba Out on the street sa však podarila a patrí k najlepším na albume. Záverečná It ain´t easy je pekná balada, avšak niečo mi v nej chýba. Album obsahuje päť bonusov. Zostava z tohoto albumu nahrala tri z nich - singlové skladby Love steeler a Been hurt (ďalší pozostatok z Lawtonovej éry a je to poznať) a outtake Lying, celkom zaujímavá poprocková skladba. Po odchode Kena Hensleyho kapela s klávesakom Gregom Dechertom vydala singel, ktorý je takisto v bonusoch. Tvoria ho skladby Think it over, vydarená skladba, ktorú uriáši nahrali na ďalší album znova v novej zostave, a My Joanna needs tunning, ktorá sa mi veľmi páči, hoci stále neviem prečo. Jednoducho je taká príjemná. Takže celkovo Conquest je album rozhodne najslabší v ére Kena Hensleyho, ale nájdem si tam dobré skladby a skrátka prepadák to pre mňa nie je.

Album Chicago VIII jsem původně neměl v úmyslu si pořizovat. Domníval jsem se, že první dvě dvojalba téhle americké skupiny bohatě naplní moje představy o „jazzrocku první generace“ a že už se nebude vytvářet další potřeba pořizovat si od nich další tituly. Byla to ostatně ve druhé polovině sedmdesátých let i otázka peněz a 350 Kč za album byla částka, kterou si člověk promýšlel…. Pak se stalo, že mě kdosi dlužil nějaké peníze a vyřešil to tak, že mě nabídl místo nich tohle album. Dostal ho prý z USA a nelíbilo se mu. To nebylo dobré doporučení, ale ten dotyčný nebyl diskofil a rockový fajnšmekr a jeho názor na hudební směry byl diametrálně odlišný od mých představ. Tak jsem s jistým váháním album přijal. Říkal jsem si, že ho v nejhorším případě vyměním za něco co sháním (půjde-li to, anebo prodám). Nakonec to dopadlo jinak, album jsem si doma pustil a zjistil jsem, že není špatné a na druhý poslech už jsem ho přijal do své sbírky a zůstalo v ní (dnes ovšem v CD formátu) dodnes…. ANYWAY YOU WANT – odpočítávání a rozjíždí se nám první skladba. Je v rytmu boogie. Důsledné basy se šlapajícími bicími nástroji doprovází úderný klavír a vnímáme i přiznávky trombonu, trubky, saxofonu a v mezihře se nám zařízne do uší pořádně zaostřené kytarové sólo. Za mikrofonem stojí klavírista Robert Lamm. Terry Kath hraje syrově nekompromisní s kvílivým tónem a hutný skladba před sebou valí danou melodickou linku výtečně proaranžovanou a navíc dynamicky zhutnělou v závěru… BRAND NEW LOVE AFFAIR (Part I) BRAND NEW LOVE AFFAIR (Part II) – krásně znějící zvuk elektrického piana Fender-Rhodes! Jednotlivé finesy přeznivaných pelivých tónů jsem vždycky obdivoval. V pozadí mu sekundují hammondky a u mikrofonu je kytarista Terry Kath. Guercio nechal nad jazzovou melodii přearanžovat smyčcové téma, které přináší nostalgický opar jak z příběhu Francise Scotta-Fitzgeralda. Sentimentálně znějící jazzová skladba je ovšem v druhé části proměněna v pořádně údernou skladbu výrazné rytmiky, kytary preparované wah wah pedálem, ale hlavně výtečnou dechovou sekcí, která prokresluje jemné finesy, ale přináší i ostré závany jazzového větru. Propojení jazzu s rockem zde má písňovou podobu a bubenické breaky výtečného Dannyho Seraphina mě nabuzují. Skladba přechází v zajímavých harmonických proměnách do podmanivého finále. NEVER BEEN IN LOVE BEFORE – klavírní úvod přináší příjemnou, skvěle proaranžovanou skladbu, kterou nazpíval baskytarista Pete Cetera svým nejčistším a vokálně příjemným hlasem. Když natáhne dlouhý tón, trombonista James Pankow výtečně napojí dlouhým tónem svého nástroje. Zajímavé! Další část má v sobě dramatický náboj v rytmických změnách. Ceterovy basy správně duní a dechová sekce pročesává vzdušnými víry prostor. Vokální složka je ale až příliš něžná a chybí ji větší razance. Tu přináší opětná dramatická vsuvka. Dobré aranžmá. HIDEAWAY – bicí break v úvodu a přichází pořádně syrový rockový riff. U mikrofonu je Terry Kath se svým zastřeným hlasem a Danny Seraphine dostává příležitost vstoupit svými bubenickými breaky ve spojení s basovými nástupy do tématu. Střídání zpěvu s Pete Ceterou je velmi podnětné. V mezihře Terry Kath řádí na kytaru jako ďábel a modulie ostré nekompromisní zkreslené tóny, ke kterým se přidává dlouhý sound hammondek a klavíru Roberta Lamma, ale i percussion brazilského hráče Laudira de Oliveiry. Velmi hutný a rockově vypjatý song! TILL WE MEET AGAIN – na začátku se ozve natáčení péra nějakého hracího strojku včetně napínání pružiny a zazní nádherná balada s akustickými kytarami, které příjemně zvoní, doprovázeny cembalem, úspornými basy a podmanivě zastřeným hlasem Terryho Katha. Skladbě mohlo být popřáno více prostoru. Je nosná, naléhavá a výrazně odlišná od ostatního materiálu, který na albu vnímám. Těžko kdo by hádal, že za touto skladbou bude stát kapela jako Chicago! HARRY TRUMAN – klavírní téma a bubenické přechody navozují jazzovou píseň ve které se aranžmá přidržuje schématu amerického easy-listening jazzu. V textu je řeč o poválečném americkém prezidentovi Harry Trumanovi a vnitřní část jakoby parodizovala období jeho vlády s nasládlým projevem zpívajícího Roberta Lamma. Skladba nás přenese do swingu třicátých let, kde není nouze o klarinety, saxofony, ale i o sborový zpěv (který se zdráhám nazvat soulem), nečekaně drsnou část přináší elektrická kytara a závěrečný potlesk, halekání a uvolněná nadsázka a ironie. OH, THANK YOU GREAT SPIRIT – tajemné zvuky přináší další skladba. Akustická kytara, elektrická kytara s wah wah pedálem, bloudivé údery do přeznívajících akordů klavíru a do toho tajemné šeptání a mumlání v jakémsi nezřetelném prostoru. U mikrofonu stojí opět Terry Kath, který svým zastřeným hlasem vloží dramatický podtón. Harmonické proměny přivádějí do zvláštního jazzového soundu kvílivou elektrickou kytaru a sborové houkání. Zvláštní skladba, která má v sobě prvky psychedelických ozvěn, jimiž jsou preparovány jednotlivé nástroje včetně bicích. Sound může připomenout některé Hendrixovy skladby z šedesátých let, je zde ale více jazzu a jiný způsob interpretace. Nakonec bicí nástroje skladbu rozběhnou do rychlého tempa, kde se modulované basy a bubenické breaky propojují s kvílivými a syrovými rockovými kytarovými party, kde Ksath řádí na wah wah pedál Seraphine rozbíhá divoké bubenické rytmy. Vynikající skladba! LONG TIME NO SEE – úderná skladba ve středním tempu nabídne opět zpívaný jazz v písňovém provedení. Dlouhé tóny dechové sekce se spojují se sborovým zpěvem. Vš se odehrává víceméně v pohodovém pojetí. V mezihře Walter Parazaider zahraje krátké flétnové tóny, ale jinak řádí Lee Loghnane na trubku a James Pankow na trombon. Rockové základy skladby vnímáte, ale jsou potlačeny zpívanou melodikou. Typická skladba určená pro americký trh své doby. Má však dravost a švih a nenudí. AIN´T IT BLUE? – předposlední skladbu bychom mohli zařadit do funkového obrazce vnímání hudby. Rytmické proměny basových linek a šlapavých bicích sledují dlouhé tóny dechové sekce. Zajímavě zní prolínání Kathova hlasu s Ceterovým, které sem přece jenom závan soulu přivedou. Kvákající kytara a zajímavé kytarové běhy jsou pro skladbu důležitým kořením, včetně důrazných bubenických breaků. Dlouhé sborové hlasy už mě připadají moc prokalkulované, ale naštěstí výtečné aranžmá instrumentace rozptýlí moje pochybnosti a ucho milovníka hráčských nástupů si zde přijde na své. OLD DAYS – rockový nástup v počátku je určitou zástěrkou pro skladbu opět písňového typu ve stylu easy-listening jazzu, uprostřed ale vnímáme Oliveirovy conga a Lamm přesedlá od klavíru k hammondkám a dechová sekce výtečně dokresluje téma, následně pak i Kathova syrová kytara, nad tím vším se vznese do výše smyčcové téma. Ze skladby cítím jistou melancholii a smutek za něčím co odplynulo. Ovšem aranžmá v instrumentaci je stále v nadprůměrných intencích a tak opakující se schéma graduje až do samotného finále… Musím konstatovat, že progresívní linie prvních dvou dvojalb už byla vypuštěna. Na osmém řadovém albu už Chicago našlo svůj styl a sound a servírovalo svou produkci podle střídavého modelu vlastní autorské základny. Byly zde rockové věci promíchané s baladami, ale hlavně s easy-listening jazzem sedmdesátých let. Nicméně nebylo zde víceméně nic takového, co by mě uráželo, nebo odpuzovalo. Výrazná melodika a prověřené instrumentální výkony v poctivých aranžmá a dobrý produkce Jamese Williama Guercia. Víceméně jsem ale předpokládal, že další alba se už budou víceméně připomínat a tak jsem i k Chicagu podobným pohledem přistupoval. Tento stav trval ještě necelé čtyři roky a po tragické smrti vynikajícího kytaristy Terryho Katha skupina ještě více zaveslovala do obecné anonymity a v osmdesátých letech po různých personálních proměnách ustrnulo Chicago v zatuchlých vodách tuctové americké pop-music… Na tomto albu ale vnímám autorskou kreativitu, ryzí muzikantství a vnitřní soudržnost ještě čitelnou a tak lavíruji mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Když trochu přimhouřím zrak, tak si myslím, že Chicago na čtyři hvězdičky s odřenýma ušima dosáhne…

Album Led Zeppelin II považuji za jeden z vrcholů produkce kapely, ale také za jeden ze zásadních albových pilířů konce šedesátých let. Velmi nadějný nástup prvního alba signalizoval, že skupina vlastní nejen vynikající instrumentální potenciál, ale i mimořádnou schopnost dosáhnout dokonalosti nejen na koncertních pódiích, ale i v nahrávacích studiích. Spojení elektrického blues s rockem posléze definovaným hardrockem zde slavilo triumfální útok a bylo zřejmé, že jejich těžkotonážní hudba zásadním způsobem promluví do příští dekády. Jejich kořeny sice vyrostly z šedesátých let, ale hudební produkt se svým pojetím přesouval do let sedmdesátých a bylo zjevné, že jejich sound bude určovat běh věcí příštích, inspirovat a ovlivňovat dění v daném žánru. Když se stala zeppelinovská Dvojka posléze i mým vlastnictvím, adoroval jsem ji jako oslavný rockový epos nejen jako disc-jockey, ale i jako jejich věrný obdivovatel a šiřitel její slávy mezi mými vrstevníky Od začátku do konce na albu nenajdete jedinou slabší, nebo průměrnou skladbu. Ona vzácná vyrovnanost z alba přímo čiší. WHOLE LOTTA LOVE – úderný, snad nejslavnější (nebo jeden z nejslavnějších) riffů vůbec otevírá úvodní skladbu na albu. Bonhamovy bicí nástroje jedou v hypnoticky přesné rytmu, sledovány důraznou Jonesovou basovou linkou. Page nahrál výtečné kytarové téma a další část skladby v psychedelizujícím duchu za zvuků simulujících atmosféru závodní dráhy automobilů, vytvářenou a vyluzovanou Pagem na kytaru a Plantovým výkřikem vnese do skladby výrazné vzrušení a máme tu opakující se schéma, do něhož vkládá Bonham svoje zemité bubenické přechody. Plantův hlas ve velkém emocionálním vkladu vstupuje svým řeřavým hlasem do prostoru a úžasné dynamické přepětí demonstruje úžasnou atmosféru rockového rebelantství a špatně skrývaných erotických vášní. Mistrovský hardrockový kousek! WHAT IS AND WHAT SHOULD NEVER BE – po drsném úvodu přichází subtilnější baladický úvod, vzápětí ovšem hudba získá na větším důrazu a jako sopečná erupce vyvrhne z vulkánu svůj žhavý obsah. Úžasná proměnlivost nálad a Page nám nabídné svoje krásně snivé klouzavé tóny, aby vzápětí skupina opět explodovala a nabídla další proměnlivé podoby jejich hudebního vyjádření. Bluesová forma je sice potlačena, zůstává ale zastoupena ve vynikajícím pěveckém projevu. Agresivní akordy ve stereofonním efektu zprava doleva a zpět dodávají další energií sledované činely a gongem a znova dusající a šlapající rytmikou a do konečného odeznívání… THE LEMON SONG – syrové zkreslení kytarového riffu provází úder na gong a dusající rytmická figura, do které Plant v syrovém projevu vkládá nekompromisní porce pocitů v úžasných proporcích do daného schématu, v němž je blues vnímáno jako prostředek, ale ne jako forma. Vzápětí se hudba skladby rozběhne v nekompromisní rockandrollovém modelu dravé hudby. Vnímáme suverénní kytarový výkon sólujícího Page, ale také výtečné basové modulované tóny Jonese. Ten také zvolí prostor pro vystavění basového tématu ve stylu sóla pod Plantovy hlasové exhibice stojící na půl cesty mezi vykřikovanými pocity a syrovým zpěvem. Bonhamova bicí baterie drží rytmické základy s občasnými akcentovanými proměnami. Pageova kytara sice hraje kytarové vyhrávky, ale drží se poněkud jakoby v ústraní. Vzápětí je ovšem vyprovokována pokřikujícím Plantem k většímu výpadu a vzájemná odpovídání kytary a hlasu mají silný náboj. To už se ovšem protrhla stavidla a divoká rockandrollová jízda se zase opakuje do závěrečného plantovského výkřiku a doznívání zkreslené elektrické kytary. Jedinečný příspěvek! THANK YOU – kytarový úvod stupňované harmonie elektrické dvanáctistrunné kytary propojené s akustickou kytarou udělá prostor majestátním hammondkám, na které hraje multiinstrumentalista John Paul Jones. Kytarové rozklady nakonec skladbu ve středním tempu rozbíhají vpřed a my vnímáme krásnou baladu s výtečnými harmonickými proměnami, kkterá působí hladivě a něžně. Pageovbo sólo na akustickou kytaru je trochu ovlivněno španělskými mistry, ale možná více vnímáte vynikající pěvecký projev Planta, který zde přesvědčuje o svých mimořádných pěveckých kvalitách. Dokáže zpívat velmi křehce a něžně a na druhé straně drsně a syrově nekompromisně. Je to prostě pan Zpěvák každým coulem. Varhanní preludia v pozadí upomenou spíš na církevní prostředí barokního chrámu ve své velebnosti a prostorovosti. Velmi působivý příspěvek. HEARTBREAKER – důrazný a syrový kytarový riff (opět jeden z neslavnějších vůbec) zde prezentuje výtečné unisono kytar a baskytary za přesného bubenického doprovodu a Plantova hlasu ostrého jako cirkulační pila. Fascinují ale také výtečně modulované basové tóny Jonese. Skladba jde do výraznější gradační polohy, aby se odmlčela a prostor dostane Page. Pohrává si s tóny své kytary ve velkém rockovém stylu. Rychlostí blesku vymění tónové polohy do detailního zvolnění a Led Zeppelin se opět rozjíždějí vpřed jako závodní stroj. Jak bývá jejich dobrým zvykem – na plný pyn. S výtečným prokreslováním jednotlivých fází skladby. Údernost riffu však náhle končí a přechází do další skladby… LIVING LOVING MAID (SHE´S JUST A WOMAN) – rychlé tempo dusající rytmiky nabídne další skladbu s dalším vynikajícím riffem. Akcentování jednotlivých dob a důraz na dynamické odstíny společně s krákorajícím hlasem výtečně frázujícího Planta neskrývá svůj erotický náboj a podtón, ale důrazné kytarové téma s basovými attacky a hřmícími bicími nástroji jsou určujícími aspekty skladby. Nemá nějakou složitou harmonii, ale dobře proaranžovaná melodická linka skladbě zajistí jízdenku do kupé první třídy se zrychleným vlakem. RAMBLE ON – zajímavý akustický kytarový doprovod v úvodu začíná poněkud subtilně, ale hned nato se skladba zase divoce rozbíhá vpřed v klasickém tempu pumpujících bicích a důrazných basů. Zajímavé lyricky pojaté klouzavé sólo kytary vás k sobě přitáhne jako magnet a vy vnímáte jednotlivé odstíny celého tématu. Zatímco Plant ve slokách napůl deklamuje a napůl zpívá. V refrénu dokáže z hrdla vyrazit pořádný energický nápor, který vás srazí k zemi. Zvukové efekty s jeho hlasem vás přesvědčí, že není ve skupině jeho hlas vnímán jen jako zpěvný aspekt, ale i jako samostatný hudební nástroj a budeme si to v zeppelinovské kariéře připomínat docela často. MOBY DICK – perkusivní zvuky bicích a zvonců a dusavá baterie bicích nástrojů zahájí plnotučné rockové téma, které je ovšem jakýmsi úvodem, chcete-li předobrazem skladby, kterou si napsal sám pan Bubeník a také nám předvede baličkami u holými dlaněmi a pěstmi, jakým způsobem se s vymezeným prostor vyrovná. Jeho bubenické sólo se stalo slavným instrumentálním opusem, které svádělo k napodobování. Bonham využívá všech možností svých hráčských dovedností v divokých breacích, v úderných nástupech a přechodech i při práce s činely a ostatních bubnů. V epilogu se nám opět vrací úvodní téma zpět, aby udělalo tečku za touto legendární exhibicí… BRING IT ON HOME – poslední skladba je ryzí blues, v přetransformované podobě a dokazuje, jak úzký vztah Plant a Page k této hudební formě měli. Plantův hlas je zastřen a deformován, aby se přiblížil k černošským interpretům mississippské delty. Nezapomene přitom hrát ve stylotvorném pojetí hry na foukací harmoniku. Šamansky tajemné, zakouřené, matné a jakoby v přítmí – zní úvodní téma skladby. Do centra skladby ale Led Zeppelin vloží syrové hardrockové téma, v němž perlí playbackované elektrické kytary, zajímavé basové modulace a bubenická jízda v rychlých obratech a opakujícím se schématu. Hra s přímým tahem na bránu bez příkras s patřičnou úderností riffů a rytmických akcentů patří mezi klasický model hudby daného žánru. V závěru se ovšem opět v zastřeném pojetí vrátíme k původní bluesové formě a člověku nezbývá než zalitovat, že je naše jízda u konce. Famózní zážitek, ze kterého se vám budou třást kolena desítky let, tak jako mně samotnému, ale tohle myslím mohou odpřisáhnout i další posluchači, se kterými jsem během jízdy seděl v jednou virtuálním kupé jejich jedinečného alba… Do oslavných ód legendárního alba ale vstoupím (subjektivně, ale i objektivně) s připomínkou… Patřil jsem mezi ty rockery, kteří záhy prozkoumávali překlady zpívaných textů písní svých oblíbených skupin. Později jsem dokonce spolupracoval s firmou Vigneta Print, která zajišťovala překládání jednotlivých alb a tisk ve formátu bookletu, a tak vkusná knížečka mohla tvořit součást CD, kam se vedle bookletu vešla… Přiznám se, že jsem byl tehdy velmi nemile překvapen, že přeložené texty pro mne nebyly rockovou poezií, ale spíše nahodilými metaforami a zhmotněnými pocity bez ladu a skladu a nějaké hlubší a zásadnější koncepce. Naštěstí patřím mezi ty posluchače, kteří dokáží hudbu poslouchat komplexně a tento aspekt mi zásadně nevadí v tom, abych si dané album (skupinu) pustil do duše. Řekl bych, že rockoví autoři nebyli většinově nějakými literáty a básníky, po tom, co jsem měl možnost číst a vnímat. Samozřejmě, že o jistém druhu poezie se dá hovořit ve spojení se jmény jako Bob Dylan, Jethro Tull, King Crimson, Emerson Lake And Palmer, Genesis, Lou Reed, Pink Floyd, Yes, Doors, Beatles (zhruba od alba Revolver po Let It Be), Roy Harper, Donovan, Van Der Graaf Generator, Joni Mitchell…. Úroveň textů byla před lety důvodem k mediální přestřelce mezi Ianem Andersonem a Robertem Plantem. Plant se hájil vysokými prodeji jejich produkce se kterou se Jethro Tull nemohli srovnávat a Anderson kontroval, že úroveň textů je příklad vysušeného intelektu textové základny, což ješitného Planta pobouřilo... Tohle je možná jediným „kazem“ na dokonalosti jejich písní, které ovšem jinak desítky let přesvědčují o své mimořádnosti. Album je pro mne vrcholným uměleckým opusem daného stylu a proto plný počet hvězdiček je samozřejmou věcí!

Je dosť ťažké napísať niečo o najlepšej rockovej skupine všetkých čias.:-) majú brnkadlo osudu s ktorým zahrajú hoci aký akord a je s toho metalová bomba , ich skladateľské schopnosti sa nikdy nevyčerpajú, hrajú piesne ktoré sú o nich a hlavne a s tým nekončím sú originálny ako sviňa. Jack Black a Kyle Gas aka JB a KG hrajú zmes acustic comedy rocku a hard rocku takzvaný Cock Rock .:-) Vznikli v roku 1994 keď JB ešte nebol až tak populárni herec. Prvý (ako inak ) eponymní album nahrali až v roku 2001 . Album obsahuje aj zaujímavé hovorené slovo ale ten kto neovláda anglický jazyk tomu to bude skôr iba prekážať. Ale ten kto ho ovláda sa nasmeje. 1 Kielbasa v prvej skladbe KG zabrnká jeden akord JB-mu. Jemu sa to nepáči tak KG skúsi ďalší... opäť nič na tretí pokus sa spustí vynikajúca otvárajúca pieseň. 2 One Note Song (Skit) dialóg medzi nimi o tom či sú medzi nami roboti alebo nie. potom JB zloží skladbu...... ako už napovedá názov skladba z jednou notou. 3 Tribute prvý vrchol platne skladba je vlastne pocta najlepšej piesni na svete ktorú Tenacious D zahrali keď ich diabol zastavil na ceste. Diabol mal asi zlý deň a tak sa rozhodol že ak nezahrajú najlepšiu pieseň na svete tak ich duše schmatne do pekla. oni to samozrejme dokázali a zahrali najlepšiu pieseň na svete takže vyhrali , ale na song zabudli takže do tohto albumu mohli nahrať iba tribute. Smola. 4 Wonderboy balada akú hrajú Tenacious D stále .Jeden z nich je wonderboy druhý nasty man. 5 Hard Fucking (Skit) o čom môže byť tento zaujímavý dialóg ??? 6 Fuck Her Gently pieseň o tímovej práci. 7 Explosivo jedna s mojich najobľúbenejších piesní od Tenacious D skladba sa začne pomalým tichým vybrnkávaním a vrcholí gitarovými – speváckymi orgiami Ako som už spomínal text je... slušní What's the name of the song, Explosivo! Don't know what it's about, But it's good to go. 8 Dio pocta zaslúžilému hudobníkovi komu inému ako spevákovi menom RonnieJames Dio .je to dobrá skladba z gitarovým sólom ako by ju hrali Lynyrd Skynyrd. 9 Inward Singing (Skit) je rozhovor medzi JB a KG ktorá sa skončí urážkami až KG opustí kapelu. ... 10 Kyle Quit the Band KG opustil skupinu ale onedlho sa vrátil a už zase drvia tie svoje piesne 11 The Road zaujímavá skladba podobnú som od D nikdy nepočul je to také južanské boogie. 12 Cock Pushups (Skit) bez komentára ..... 13 Lee pieseň o ich prvom naozajstnom fanúšikovi ktorého sa JB a KG držia ako kliešte jeho meno spievajú dookola stále a stále. 14 Friendship Test (Skit) ďalšie hovorené slovo test priateľstva 15 Friendship no a po teste prichádza sladká pieseň o priateľstve 16 Kg zjedol JB-mu rezeň a to nemal.. dostane karate nakladačku 17 Karate With karate I'll kick your ass Here to Tiananmen Square. Oh yeah, motherfucker, I'm gonna kick your fuckin' derriere. Yeah, Yeah! You broke the rules, Now I'll pull out all your pubic hair, You motherfucker. You motherfucker. 18 Rock Your Socks jedna s najlepších skladieb na albumu hlavne to odpočítanie na začiatku skladbe 1,2,3,4,5, 666 a vloženie klasickej hudby... čistý hard rock. 19 Drive-Thru (Skit) posledné hovorené slovo JB si objednáva jedlo. 20 Double Team úžasná balada Jack Black má úžasný hlas po baladickom intru nastupuje metalový riff a po ňom čistý blues hard rock 21 Medley:City Hall/I Believe/Malibu Nightsveľmi dlhá skladba na Tenacious D pretože všetky svoje pecki vedeli vmestiť do 2 minút ale je to predsa Medley. Album ma bavil od začiatku do konca zaslúži sa jasných 5 hviezd.

Popravdě řečeno, mrzelo mě, že se rozpadla skupina Blodwyn Pig. První album bylo vynikající, druhé nebylo špatné, ale byl na něm z mého pohledu znát jakýsi sestup z nastavených latěk na prvním albu. To samozřejmě nemuselo nic znamenat, kapela se mohla „otřepat“ a pokračovat dál a rozhodla by jejich další produkce, ale nebylo tomu tak. Mick Abrahams kapelu opustil a už na začátku podzimu do nové sezony přichází s novým hudebním sdružením. Kontaktoval skupinu Womat, která nemohla najít vhodného frontmana a protože jméno Mick Abrahams bylo na britské scéně pojmem, kapela se dala dohromady pod názvem Mick Abrahams Band… Protože jsem miloval první album Jethro Tull This Was nejen kvůli Andersonovým flétnovým partům, ale také kytarovému pojetí v duchu drsnějších Cream s jazzovým timbrem, sledoval jsem jeho další kroky přes zmíněné Blodwyn Pig a jméno vynikajícího bluesrockového kytaristy mě nadálo přitahovalo. Album A Musical Evening With The Mick Abrahams Band jsem objevil na magnetofonovém pásku na jednom mejdanu, na kterém se společnost tehdy velmi rychle opila a já měl před sebou dlouhou noc (pití mi tehdy nějak nesedlo) a tak jsem si tohle album vychutnal několikerým poslechem, až se pak po nějakém čase stalo jako vinyl a později jako CD součástí mojí sbírky… GREYHOUND BUS – úderný sekaný rytmus otvírá první skladbu alba, která velebí školní autobus, běžnou součást života v anglosaském prostředí… Dobře seřízená rytmika šlape jako švýcarský hodinový strojek. Rhythm and blues v tom nejlepším slova smyslu v britském balení. Abrahamsův hlas se v dvojhlasu spojuje se Sargeantem, který také v mezihře vystaví nosné sólo na hammondky. Hraje s citem a s figurou pro téma, není to sice Brian Auger nebo Jon Lord, ale jako instrumentalista na velmi slušné úrovni. Následuje ho Abrahams na kytaru, který si rovněž popřeje možnost vystavět kytarové sólo. Hraje svižně a suverénně a vedle brilantně vedeného tónu má i výtečné doprovody. Skladba končíi v tradičním pojetí s Dharmovými breaky na bicí nástroje…. AWAKE – druhá skladba začíná jako procítěná balada. Kytara má spíše subtilní barvu a klade se zde větší důraz na výraz. Bubenický nápor však do skladby vloží porci energie a kytarový riff rozbíhá skladbu v rychlých bězích kupředu. Poté se ale opět hudební téma vrací do baladické polohy krátkého rozjímání, než se opět téma rozběhne vpřed. Abrahamsův zpěv má sice potřebnou ostrost, ale není to hlas zpívajícího sólisty. V daných proporcích to není nějaká překážka, ale „hrozí“ zde nebezpečí, že se jeho hlas do jisté míry oposlouchá. To je ale problém většiny zpívajících kytaristů standardního ražení. Bob Sargeant do mezihry vkládá umírněné sólo na hammondky v procítěných barvách a poté Abrahams popřeje prostor svému sólovému vstupu. Jeho sólo má skvělý melodický nástup a pohybuje se ve výrazově prokreslených barvách a má zpěvný tón. Opakující se riff může mírně připomenout Led Zeppelin, ale hudba Micka Abrahams Bandu se odvíjí jiným směrem. Práce s dynamikou je výtečná a rytmické breaky Dharmy jsou působivé (Ian Anderson nějakou dobu uvažoval nad tím, že by Richie Dharma zasedl za baterii bicích nástrojů v Jethro Tull, ale údajně lidsky si více „sedl“ s Clivem Bunkerem) WINDS OF CHANGE – balada s akustickými kytarami. Abrahams je kytarista, který ovládá jak elektrické, tak akustické kytary s velkým citem pro výraz a potřebné jemnosti v detailech a harmoniích. Akustické tónové proměny klasické balady se pojednou cíleně promění v akustické blues. Mistrovská práce protahových tóny a jemných detailů. Na kytaru mu pomáhá částečně i Sargeant, jinak si obě akustické kytary v playbacku nahrál Abrahams sám. V písni oceňuji i vokální trojhlas Abrahamse, SArgeanta a baskytaristy Monaghana. Velmi příjemné melancholické intermezzo… WHY DO YOU DO ME THIS WAY – jsme ale zase na elektrické půdě. Opakované schéma se nese v pojetí hutného blues. Třebaže hudební struktura je klasická dvanáctka, není to pouze jenom omílání daného tématu. Dharma a Monaghan dávají příklad dalšího výtečného rytmického splynutí v akcentovaných dobách. Bob Sargeant do mezihry vloží zajímavě pojaté sólo na klavír a za ním Abrahams vystaví kytarové přiostřené kytarové sólo, v němž vypilovává jednotlivé detaily a v dalším vstupu druhý sólem opisuje melodickou linku. Příjemná hudební záležitost… BIG QUEEN – větší hutnost rytmické složky je zřetelná od prvopočátku. Melodická linka je sice daná opakujícím se schématem a harmonie není nijak komplikovaná, stojí na základních principech, ale aranžmá skladbu posunuje do proměnlivých variantu zemitého rocku. Dharmovy bicí nástroje rozhodně nepostrádají kreativitu a barevnost podání a nejsou svázány nějakými klasickými postupy a tak Abrahamsova kytarová hra sice drží dané schéma, ale je výrazně čitelná dál i v akustickém vstupu, kdy frontman kapely mění nástroje za doprovodu vícehlasého zpěvu. Opakující se téma se ovšem zase vrací zpět s opětnou důrazností a rytmickou živostí…. NO TO REARRANGE – klouzavé tóny pedálové steel kytary nám na album přinášejí závan country, což bude pro mnohého rockera a milovníka hutného blues překvapením. Melodická linka je venkovsky nezpochybnitelná, jenom rytmický složka je mnohem důraznější, než bývalo v country and western v té době zvyklostí. Abrahamsův hlas se v daném hudebním odvětví ale neztrácí a tak i mezihra na sedmistrunnou slide kytaru a pedálovou steel-kytaru tady znějí příjemně. Alespoň tak vnímám tenhle Abrahamsův a Sargeantův výlet směrem ke country, které se přiznám, nepatří mezi mnou preferované žánry…. SEASONS – jsme ale zase zpět na rockové půdě. Melodická linka skladby je čitelná, Abrahamsův hlas zní trochu unaveněji, ale je křísen doprovodnými zpěvy Monaghana a Sargeanta. Dharmovy bubenické breaky jsou svižné a kreativně pohotové a zasahují jako práskající bič. Ostatní instrumentace jede v globálním pojetí, až v další části dochází ke zpomalení a kapela nabídne mírně těžkotonážní sound s varhanami, hutnými basy a vícehlasým zpěvem. Sestavený sbor nezní vůbec špatně, jen lehce ho dokreslují kytarové ornamenty. Teď ovšem kapela ztichne a Abrahams dává vyniknout své kytarové hře s přeznívajícími kytarovými tóny. Velmi citlivě sázené tóny se nádherně prolínají ve zrychlovaných mlýncích a my máme možnost si uvědomit kytaristovu schopnost pohrávat si se strunami v suverénním výrazu a technickém zvládnutí nástroje. Tóny nejsou zkreslovány, ale znějí čistě jako perlení horského pramene… Nakonec se kapela opět vrací a Sargeant vloží sólo na hammondky, pravděpodobně nejsilnější na albu vůbec a Monaghanova baskytara s Dharmovou baterií bicích nástrojů dusá v akcentovaných důrazných rytmech. Abrahams je tu opět s kytarou, která má dlouze přeznívající tón a opisuje rychlé tónové proměny, kterým dodává více energie než předtím a také sešlapuje wah wah pedál, ale bez nějakého efektního úmyslu posluchače porazit k zemi. Po uvolnění emocí se skladba zvolna chýlí k závěru s procítěným vokálem a dlouhými tóny varhan a kytary. Třebaže máme pocit, že jsme u konce, není tomu tak a úvodní téma se nám vrací zpět se svou danou melodikou a teprve teď možná až moc zdlouhavý závěr ukončuje nejen skladbu, ale celé album… Myslím, že album je výtečné. Znovu si ale uvědomuji, že rozchod Abrahamse a Andersona po první albu Jethro Tull This Was bylo nevyhnutelné. Abrahamsovo pojetí si diametrálně vzdalovalo Andersonovi a třebaže mě to bylo líto, že na Stand Upu už Abrahams nehraje, dnes to vnímám jako správné řešení. Dva frontmani v jedné kapele – to by nedělalo dobrotu…. Možná bych ale měl připodotknout, že bych uvítal propojení Mick Abrahams Band s bývalými Blodwyn Pig a možná bychom se (řečeno hypoteticky) dostali na ideální stav. Jack Lancaster se saxofony, flétnou a houslemi a možná i výměna Monaghana za Andyho Pyla by byla muzikantsky nejlepším řešením (aniž bych chtěl Monaghanovy basy nějak hanět). Ale jsou to jen úvahy, nebo hlasité přemýšlení… Myslím, že Blodwyn Pig překonáni sice nebyli, ale i tak Mick Abrahams Band podal skvělý výkon bez jakýchkoliv pochybností a album skutečného znalce tohoto hudebního odvětví zaujme. Proto mu dávám čtyři hvězdičky!

Prvotina kapely (natočená roku 1967), ve které hrál na kytaru mladíček Randy California. Ten působil v létě 1966 v New Yourku s Hedrixem v seskupení Blue Flames a jenom proto, že mu tehdy bylo teprve patnáct, tak nemohl proti vůli rodičů s největším velikánem rockové kytary odcestovat do Anglie, kam ho Jimi na cestu za svou slávou chtěl vzít. No ale nevadí, alespoň mohli vzniknout Spirit. Deska, jejímž vetšinovým autorem repertoáru je Jay Ferguson, přináší trochu nesourodý, přesto povedený mix rocku, jazzu, blues, psychedelie a dalších vlivů. Fresh Garbage nabídne příjemný riff zhutněný výpady bicích, kytara je často zdvojená basou či el. klavírem, který uprostřed písně nabídne hodně nadžezlé sólo. Melodická Uncle Jack a další parádní riff, k tomu líbivé vokály a psychedelické zdvojené kytarové sólo. Napětí pomalé Mechanical World zdůrazňují úsporné dechy, opět výpady bicích a jednoduché kytarové sólo podbarvené smyčci, které přejde v klidnou střední pasáž a tento celý proces se zopakuje. Plynule přichází instrumentálka Taurus (autor California), která je z pozdějšího pohledu zajímavá především tím, že si z ní Led Zeppelin vypůjčili vybrnkávaný motiv pro svůj velký hit Starway To Heaven. Randy zde hraje na akustickou kytaru, jejíž podmanivou melodii zvýrazňují doprovázející smyčce, které jí spolu s čembalem dodávájí barokní nádech. Girl In Your Eye je další pomalá a teskná píseň poznamenaná (tehdy módním) indickým vlivem. Líné kytarové sólo se výborně poslouchá. Straight Arrow mírně přidá do kroku, chvílemi i trochu přitvrdí a nad to dodá krásné vzdušné vokály. V kontrastu s celkem jsou obě industriální (či kakofonická) kytarová sóla. Topanga Windows je značně psychedelická písnička s melodickým refrénem a odlehčující bluesovou mezihrou (klavír & kytara). Trochu míň výrazná (přesto ne nezajímavá) Grammophone Man se víc rozjede až s jazzovým motivem zabírajícím prostřední třetinu skladby. Water Woman - jakoby dětský popěvek a skromná aranže pouze s akustickou kytarou a jednoduchými perkusemi se dvakrát rozvine do krásných vokálů. Ani The Great Canyon Fire In General není žádný rockec, kolem zpěvu a vokálů se kytara s klavírem doplňují i zdvojují v potemnělém rifování. Elijah je Lockeho jedenáctiminutová instrumentálka. Tuto hudební koláž tvoří jazzové klavírní pasáže, kontrastní nemelodické kytarové vstupy, hardrockové úseky i sólo na bicí. Bonusy na CD dobře ladí s původním LP. Tvoří je dvě instrumentálky: svižnější a tvrdší rocková Veruska (v jedné chvíli zazní i kostení varhany), hodně jazzová Free Spirit, dále skoro hardrocková If I Had A Woman (ovšem el. klavír jí opět dává jazzový nádech) a odlišná o minutu kratší verze Elijah. Celkově je Spirit poněkud tísnivé a smutkem obtěžkané album s výbornými instrunetálními i vokálními výkony. Parádní debut!

Když jsem se seznámil s hudbou Jeff Healey Band byl jsem velmi překvapen. Velký dojem na mě udělala okolnost, že Jeff Healey je slepý hudebník a při hře výlučně sedí na židli. Kytaru ovšem nedrží klasickým způsobem pomocí řemenu na krku, ale má ji položenou na stehnech klína a hraje na ni zvláštní technikou, kdy prsty směřují kolmo dolů ke strunám a on vlastně tlakem a rozechvívaným vibrováním a přejezdy přes pražce dociluje originálního zvuku, který je nezaměnitelný s běžnou technikou hry!!! Tohle mě skutečně fascinovalo a fascinuje dodnes. Neznám nikoho, kdo by podobným způsobem dokázal zahrát na kytaru a dosáhnout nejen fantastického výrazu, ale i technické virtuosity…. Jeho první album mě poslal na sklonku osmdesátých let kamarád z USA a já jsem z něho byl nadšen. Můj větší úžas přišel s tím, až jsem ho viděl na videozáznamu hrát na koncertě! Trochu jsem překvapen, že dosud nikdo z pánů progboardistů zde Jeffa Healeyho neakcentoval. Patří do osmdesátých let jako kytarový mág stejně neodmyslitelně jako Stevie Ray Vaughan. Oba se už bohužel předčasně odebrali do bluesového nebe. Velká škoda….. CONFIDENCE MAN – razantní nástup s výraznou melodickou linkou. Dominuje zde syrový rozvibrovaný tón elektrické kytary a vnímáme i hlas zpěváka, jímž není nikdo jiný než frontman – kytarista Jeff Healey. Rytmika šlape v přesných intencích daného žánru, nevybočuje, prostě doprovází. Dělá tak prostor masivně pojatému power-kytarovému sólu, v němž Healey protahuje výtečným stylem svoje tóny. Skladba se stala ve své době hitem, byla vydána na singlu a Healey si zasloužil o „comeback“ elektrického blues v širším slova smyslu. Skladba pochází z dílny Johna Hiatta. MY LITTLE GIRL – další skladba má rovněž písňovou formu elektrického blues. Bicí nástroje a baskytara šlapou až příliš v zavedených kolejích. Vnímám to jako nevýhodu, protože si říkám, že celé album tím bude poznamenáno. Rytmika sice přesná a úderná, ale nudně stejná s důrazem na druhou dobu, což byla „bolest“ osmdesátých let. Rád bych se ovšem zmýlil… V pozadí vnímám varhany hostujícího Benmonta Tenche ze skupiny Heartbreakers Toma Pettyho. Healey výtečným způsobem pracuje se svým elektrickým tónem až do posledního úderu. RIVER OF NO RETURN – jak vidno, nespletl jsem se a bicí nástroje a baskytara hrají stále při zdi. Žádné zajímavé nebo vzrušivé breaky, škoda….. Nově se ovšem ve skladbě objevují zajímavé sbory. Skladba tiká v základním melodickém postupu osmdesátých let v přehledném akordovém stylu a celkovém pojetí, kdyby zde nehrál Healey na syrově znějící elektrickou kytaru, mohl bych si myslet, že je to nějaká zapomenutá skladba Dire Straits (!) DON´T LET YOUR CHANCE GO BY – údernější skladba přichází v dalším příspěvku. Healey vedle sekaného akordického vstupu do ní nahrál i foukací harmoniku v bluesovém duchu. Do mezihry nyní prosadil syrové kvílivé kytarové sólo. Snaha přiblížit se černošskému pojetí blues je zde dost čitelná, výtečné frázování ve zpěvu a důrazné doby s proměňovanými akordickými postupy. V závěru Healey vypálí velmi rychlý snop sálajících elektrických jisker, který se vznese nad skladbu… ANGEL EYES – pomalé náladová balada na albu nesmí chybět. Healey má smysl pro proporce a pro patřičný emocionální prožitek nejen během své kytarové prezentace, ale i ve svém hlase, smíšený duet Marilyn Martin a Timothyho B. Schmita dodávají skladbě na působivé melancholii a máme tu velmi citlivou píseň s milostným obsahem, která mě ale nepřijde jako sirupovitá pomáda, ale jako ryzí vyznání. Kytarové sólo je rovněž hráno nezkresleným tónem, v němž vyniknou jemnosti podání. Tuhle skladbu napsal také John Hiatt, ke kterému měl Healey blízký vztah. Velmi příjemná balada…. NICE PROBLEM TO HAVE – Prozatím nejryzejší pojetí blues na albu v tom bytostném slova smyslu. Ve skladbě se jako host objeví kytarista Robbie Blunt (známe ho z působení na prvním albovém projektu Roberta Planta), který nahrál další kytarové party. Velmi přesvědčivý příklad vzájemné kytarové spolupráce blues obnažuje ke svým kořenům. Tónové vibrace a přitlumená hra na strunách znějí velmi působivě a já si uvědomuji, že zde nevnímám rytmiku a vůbec mi to nevadí, naopak by to zde působilo jako rušivý prvek. Nádherný příspěvek na album ryze instrumentálního charakteru. Ťukavé tóny se propojují s klouzavými a vytvářejí tak proměnlivý obraz hudby mnoha barevných odstínů…. SOMEDAY, SOMEWAY – ve středně rychlém tempu se odvíjí další skladba. Má písňový charakter a vedle Healeyova hlasu zde vnímáme bratrské společenství Lennonů (!), které dotváří vokální sbor. Jméno nemá nic společného se slavným Beatlem, to je třeba zdůraznit. Healey vypálí do skladby svůj další cejch v podobě elastického sólového nástupu v mezihře a jeho tóny se tříští v prostorovém nekonečnu. Jistota projevu a suverenita podání jsou nabíledni. Ve skladbě se ještě pohostinsky objeví hráč na percussion Bobbye Hall, který spolupracoval v minulosti s Rolling Stones. I NEED TO BE LOVED – další rocková skladba ve středním tempu. Její harmonie je zanedbatelná a melodická linka čitelná na první poslech. Vokální duet podporuje Healeyův vokál, za kterým se v mezihře vyloupne opravdu pěkné kytarové sólo se zaoblenými tóny s mírným zkreslením, také zde z pozadí přicházejí přitlumené varhany Benmonta Tenche, kterým by slušelo větší zviditelnění ve skladbě, která oplývá téměř pochodovým rytmem. BLUE JEAN BLUES – procítěný bluesový úvod na kytaru a píseň se odvíjí v pomalém tempu daného žánru. Hlasově se zde Healey přibližuje k derivátu zpívajícího Petera Greena, ale jeho hlas i tak zní dost přesvědčivě a zásadně, že mu lze odpustit. Velmi dobře pojednaná forma elektrického blues. Healey si pohrává s jemnými odstíny ohýbaných tónů a rytmika poskytne dost prostoru pro jeho zvýraznění, na čemž celá skladba stojí. V další části se ovšem Healey rozpoutá v divokém kvílivém chorusu, při čemž občas prošlápne i wah wah pedál, ale hlavně vibruje s kytarovými tóny. Healey miloval Hendrixe a v této skladbě jsem jeho vztah k němu ucítil velmi silně. Gradující atmosféra v závěru skladby je strhující až do posledního tónu a zašustění činelů. Výtečná skladba, kterou lze jenom pochválit, třebaže pochází z repertoáru slavných texaských bluesmanů ZZ Top.. THAT´S WHAT THEY SAY – rytmika mě „nezklamala“ ani na pokročilejší části alba. Zase se z pozadí hlásí klávesy Benmonta Tenche, který vedle varhan přidává i přitlumený klavír. Producent Greg Ladanyi zbytečně trval na tom, aby Tenchovy klávesy byly upozaděny, několika skladbám by prospělo, kdyby dostaly možnost se na nich rovnocenně prosadit vedle Healeyovy kytary, anebo vložit do meziher alespoň minisóla. Škoda. Eley ovšem opět perlí a jeho kytarové tóny nemají chybu, třebaže jedou v prvním plánu téhle čitelné písničky. HIDEAWAY – další výtečné blues. Známe ho už od Bluesbreakers, když v nich působil Eric Clapton. Je od Freddieho Kinga. Healey se jako sparring partnera přizval opět kytaristu Robbieho Blunta a tahle spolupráce je na výtečné úrovni. Bluesbreakers ovšem skladbu pojednají v zajímavějším rytmickém uchopení (i když velmi krátce se bubeník Stephen odhodlal ke krátkému bubenickému přechodu, který si naštěstí ještě několikrát zopakuje). Healey spolu s Bluntem opravdu excelují. Skladba má výtečný základ a tak není divu, že svádí k vytváření další a dalších coververzí a tahle rozhodně patří mezi zdařilé. SEE THE LIGHT – opravdu syrovější varianta blues rocku. Healey aplikuje wah wah pedál a my slyšíme zcela určitě nejzásadnější skladbu na albu, také to byl úspěšný singl. Skladba má čitelnou melodiku, ale má zajímavé aranžmá. Dokonce i bubeník Stephen a baskytarista Rockman se probudí s rytmické letargie a hraje zde jiným způsobem, což jim u mě spravuje reputaci (tedy alespoň v téhle skladbě). Healey vynikajícím způsobem protahuje struny a dává do hry opravdu mistrovský kytarový vklad. Za zády mu sice dýchá za uši Hendrix a Winter, ale nevadí mi to, má dostatek inteligence k tomu, aby dokázal do hry vložit vlastní otisk a toho si velmi cením. V závěrečném epilogu jeho kytarové sólo kvílí za divokých bubenických přechodů (!) a my jsme u konce naší cesty napříč albem…. Album mohu jenom doporučit. Jsou na něm ale i „kaňky“. Jak jsem zmínil, baskytarista a bubeník jsou z mého pohledu pouhými doprovazeči bez nějakých kreativnějších vstupů do rytmické složky. To považuji za jistou nevýhodu. Rovněž si musím postesknout, že hostující klávesový hráč Benmont Tench nedostal alespoň ve dvou skladbách více prostoru k sebevyjádření a navíc byl hodně zastrčen do pozadí…. Producent to měl asi dobře promyšleno. Z mého pohledu ale zbytečně, protože by vynikajícího Healeyho určitě nezastínil a album by tak jako tak zůstalo kytarové. Na druhé straně Jeff Healey předvedl opravdový hráčský majstrštyk a vezmu-li v potaz jeho handicap a vnímám-li s otevřenou pusou jeho kytarovou techniku, musím mu udělit čtyři hvězdičky. Kdyby měl lepší rytmiku a převahu vlastních skladeb, určitě by dosáhl na plný počet. Bylo to ale teprve první studiové album…

ON STAGE. Po prvé - ĎAKUJEM týmto jednému pánovi muzikantovi s Košíc, ktorý tam vlastní obchod s LP, MC, CD atď, že som si u neho mohol zakúpiť pred pár dňami ako novú túto 2LP za smiešnu cenu oproti tomu, čo tento klenot obsahuje (žiadne Yugo). Prvý živý album Rainbow, prvý moment pre poznanie Rainbow z tej koncertnej strany (tu dokonca zo 4 strán). V biografií Ritchie spomínal, ako chcel živý zostrih čo najviac skrátiť aby sa vošiel na 1 LP, ale niektoré piesne boli aj tak skrátené na koncerte (Man On the Silver Mountain, Still I´m Sad), a tak ho naveľa predsvedčíl Dio a Powell, aby nakoniec vyšiel v ústretí dvojplatni. To však nemení fakt, že celé živé album, tvorené zo svetového turné albumu World Rising Tour 1976 prekypuje neuveriteľnou silou a tempom, geniálnym zvukom, a hlavne až neuveriteľným obsadením (Dio, Blackmore, Powell, Carey, Bain). Škoda len, že album neobsahuje až na jednu veľmi skrátenú skladbu použitú v takzvanom Medley Starstruck žiadne ostatné, z vtedy horúcej LP Rising. V každom prípade od úvodného rozprávkového intra Over the Rainbow, cez neuveriteľný začiatok vtedy ešte novej, nedorobenej skladby, ktorú nikto nepoznal - Kill the King, cez hlavný program Man On the Silver Mountain/Blues/Starstruck, Mistreated, Catch the Rainbow, epickú Sixteenth Century Greensleves až po záverečnú, neuveriteľne zrýchlenú skladbu Still I´m Sad obohatenú vokálmi Dia a Ritchieho sólami 2LP nestráca akýkoľvek feeling, city, nasadenie, tempo, silu a dušu. Stáva sa tak bezvýhradne jedným z najväčších klenotov hard-rockovej hudby vôbec. 5

Abominog rozbieha novú éru kapely. Niekto ju nemôže ani počuť, iný zas áno. Ja som sa dostal do skupiny poslucháčov kapely Uriah Heep, ktorý počúvajú jej tvorbu aj po odchode Kena Hensleyho. Napríklad Peter Goalby sa mi páčil v Uriah Heep, viac ako Sloaman. A kapela sa opäť vydala iným smerom, ale zaujala ma. Abominog je zvláštny aj tým, koľko veľa vecí je tam prevzatých. Celé album mi príde také jednoliate, nepočujem tam nejaké výkyvy v štýle skladieb. Pre niekoho to môže byť dobré, pre iného nie. Moje najobľúbenejšie skladby z albumu sú melodická Chasing shadows, jasná hitovka On the rebound, rocková vypaľovačka Running all night, kompozične zaujímavá Sell your soul a nanovo nahratá skvelá vec od minulej zostavy Think it over, v tomto šate ešte lepšia. A máme tu aj bonusy: Tin soldier a Son of a bitch, obidve skladby z EP. Štýlovo zapadajú do albumu. A kto si chce rozšíriť ešte viac obzory, existujú oficiálne vydané ešte dve skladby zo sessions kapely z roku 1981: zaujímavá Valley of kings je na CD boxe Time of revelation a energická I´m alive again zas na výbere Still eavy still proud. Takže Abominog je príjemné album, ktoré si rád vypočujem.

Ku comebackom starých skupín o ktorých som nepočul nič nové iba ich staré hity sa staviam s úctou ale hlavne s opatrnosťou. Ako to bolo aj k tejto nahrávke. Keď som však začul prvé tóny prvej skladby (asi prvých 10 sekúnd) neveril som že to je stará skupina zo 70 rokov. Hrali tak novodobo tak inak ako na prvej platni čo sa mi (ani neviem ako) tak zapáčilo že ho radšej počúvam ako prvý kickass 70 rare album( kickass 70 rare veci sú moje jednou z najviac uznávanejších žánrov) Unleashed ma prekvapil asi ako Lynyrd Skynyrd Gods And Guns (od Leaf Hound možno ešte viac) 1 One Hundred and Five Degrees Prvá skladba zabíja novodobo znejúcim hard rockom ktorý nie je pod ladení ani nejako extra hlasný je taký ako má byť 2 Barricades Takýchto piesní v dnešných čias by mohlo byť viac tak by som sa nemusel stále dookola vracať do 60 a 70 rokov. Spevák už neškrieka ako v prvom albumu takto dostáva album nové rozmery. Pieseň začína hororovým pomalým riffom ktorý graduje až do refrénu novodobo znejúcim.. príjemná záležitosť. sólo znie tak ako keby ho hral skrížený Chuck Berry a Angus Young . 3 The Man With The Moon In Him V hlavnom riffu bol použitý klasický lick asi od Alberta Kinga (ale nie som si istý či ho vymyslel on ) lick ktorý ešte nikdy žiadnu skladbu nepokazil. 4 Nickels And Dimes Akustika nikde nemôže chýbať ani tuto pieseň o láske. dosť smutný spev. 5 Stop, Look And Listen Nálož drtivého riffu každá pieseň je lepšia.......... každým vypočutím ešte viac a to doslova . veľká škoda že nenahrali viac takýchto albumov aspoň 5. 6 Overtime Ďalšia famózna skladba podobne poskladaná ako predošlé dve 7 Too Many Rock'n'Roll Times Pieseň podobná Crossroads od Claptona trocha prefiltrovaná aby sa nepovedalo. 8 Deception Zasa polo akustika ale zasa lepšia ako predošlá. Takmer južanské sólo v celom albumu majú gitary nastavené podobne ako AC DC 9 Breakthrough Prichádza posledná nálož epického formátu. Piesne je dosť ťažké opísať pretože sú to všetky rovnaký kaliber o slabom mieste nehovoriac. Teším sa že vznikol tento album a dúfam že ich podobných vznikne viac .. viac ako za posledných 10 rokov. Cítim sa ako kacír ale toto album je lepšie ako ich prvé z roku 1971.

Třebaže brněnská bigbítová skupina Synkopy 61 patří podle číslovky mezi nejstarší skupiny v Československu, ze zcela nepochopitelných důvodů dosáhla na první skutečné regulerní vinylové album (chcete-li elpíčko) až po dvaceti letech existence!! Nevysloužila si to tím, že by provokovala totalitní režim nějakými odbojnými texty, nebo undergroundovým pojetím hudby, ale skupina „byla z Brna“ a prosadit mimobrněnskou skupinu v Praze bylo řadu let neuvěřitelně obtížným úkolem. To se ale týkalo i Ostravy, Plzně, ale i Slovenska… Na straně vydavatele nebyla vůle jít skupině vstříc, třebaže jejich profesionální statut (od r. 1970) byl jasný a skupina vystupovala i v Polsku, Jugoslávii a Rakousku. V šedesátých letech jejich hudba vznikala pod inspiračním dotekem Hollies, Searchers, Tremeloes a Beach Boys a Synkopy 61 dostali jako west-coastová skupina přezdívku „moravští Beach Boys“. Do té doby jí vycházely EP desky, SP desky a tzv. LP speciál, které patří nejenom ke specifikům první poloviny sedmdesátých let, ale možná i k evropskému unikátu. Tento albový patvar umožnil pouze omezený hudební formát ve velmi sporné zvukové kvalitě. Některé tehdejší gramofony nebyly připraveny na podobný typ desek a tak motorek gramofonu občas vypínal dřív, než bylo třeba a posluchač se mnohdy ani nedozvěděl, jaká je poslední skladba na tomto originálním produktu…. Byly to hrůzné doby po mnoha stránkách a pouze pozdější digitalizace zachránila hudební záznamy pro poslech dalším generacím. V sedmdesátých letech se objevily v jejich hudbě hardrockové aspirace od Black Sabbath (Paranoid), Deep Purple (Might Just Také You Life) a zejména Uriah Heep (Gypsy, The Park, Look At Yourself, Easy Livin´), ale i Queen a Kansas. Album Formule I vydal Panton. Horní část obalu opatřil docela vydařenou ilustrací, zatímco zadní byla neuvěřitelně odbyta výtvarnou bezradností a rádobyexperimentováním, což bylo známkou typické české polovičatosti. O tom, že na albu chyběly fotografie členů kapely a připojené texty raději ani nemluvím, ale tohle není vinou kapely, ale hudebního vydavatele a producenta. Synkopy 61 se mě do té doby jevily především jako skupina jednotlivých písničkových počinů a předešlá dvě LP „speciál“ mají z mého pohledu nevyjasněnou koncepci a dramaturgický plán. Byly na něm zajímavé jednotlivé písně, než ucelený koncept, který by přesvědčoval jak po instrumentální, tak po skladatelské a aranžérské stránce.. Pro Synkopy 61 se stal od počátku r. 1974 velkou posilou varhaník, klavírista, skladatel a velmi zajímavý zpěvák Oldřich Veselý, který se vrátil ze zahraničního angažmá a jako mnohaletý zásobovatel skupiny svými písněmi se stal regulérním členem kapely. Předešlé album Xantipa s jeho hostováním bylo v mnoha ohledech nadějné, ale teprve na albu Formule jeho přítomnost vykrystalizovala a významným způsobem ovlivnila koncept alba po stránce skladatelské, interpretační a aranžérské…. FORMULE – úvodní skladba má odhodlaný energetický potenciál, který je vytvořen podle receptu Uriah Heep. Dusavá rytmika se zemitou baskytarou a varhanním soundem šlape přesně v daném rytmu. Za mikrofonem je bubeník Jiří Rybář (autor skladby), který svým brněnským timbrem cejchuje skladbu čistou výslovností za pěveckých vícehlasů kapely. V mezihře kytarista Petr Směja zahraje kratší sólo a za doplněných ruchů v podobě svištění závodních vozů se píseň za Rybářových bubenických přechodů cíleně bez odboček ubírá k závěru… Textem, vyjadřujícím citlivý pozorovatelský talent dané tematiky, opatřil skladbu dlouholetý přítel kapely František Jemelka. TO SE STÁVÁ – úderné akordy akustické kytary otevírají další skladbu z níž cítím opar americké Santany. Je to dáno melodikou, ale i prokreslenou rytmikou. Škoda, že místo timbales, neměla skupina k dispozici skutečná conga, anebo se složka percussion více neproaranžovala, velmi by to skladbě prospělo! Harmonii v pozadí drží varhany Oldřicha Veselého, kterého slyšíme i ve sborech a v mezihře dostane příležitost ke krátkém sólu na klávesy. Kytarové party mají skvělé doprovody, ale chybí zde výraznější sólistický vstup s dominující sólovou kytarou. Píseň má příjemnou nevzrušivou atmosféru, která plyne jako tok řeky ve stanovených mantinelech… POSELSTVÍ DĚTEM – jedna z nejzásadnějších skladeb na albu. Autorem hudby a zpěvákem je Oldřich Veselý. Její původní název zněl Dým tvé město spoutává, ale ideologická cenzura tento název nepovolila, protože by mohla být s ohledem na špatný stav ovzduší v zemi nesprávně vykládána… Jeho nosný mírně zastřený tenor se vznáší prostorem a pro obecný sound je zcela zásadní. Uprostřed skladby vnímáme i pokus o barokní varhanní postupy, kterým se mírně přizpůsobuje i kytara. Ve skladbě vnímáme i houslové party Pavla Pokorného, ale zcela jednoznačně je páteří skladby vokální složka a harmonické prokreslování nosné mollové melodie. Píseň byla vybrána do soutěžní přehlídky Bratislavské lyry 1974, kde měly Synkopy 61 naživo vystoupit. Díky intrikování organizátorů festivalu byl nakonec skladatelem Jiřím Maláskem vybrán k interpretaci skladby zcela nepochopitelně pražský zpěvák Karel Zich. Veselý jako autor hudby se zhrozil, jak bylo totálně přearanžováno jeho pojetí skladby pro festivalový orchestr, čímž byla smazána jeho původní idea. Přesto se skladba dostala do finále. Ke „zviditelnění“ Synkop 61 to ale bohužel nenapomohlo a tak budiž řečeno, že alespoň jejich původní záměr zůstal zachován na tomto albu. Skladba má osobitý autorský rukopis Oldřicha Veselého a bez ohledu na její zpracování patří k jeho nejzajímavějším kompozicím vůbec a oslovuje i jeho výtečným hlasovým potenciálem… KÁMEN MUDRCŮ – úvod skladby trochu ve španělském stylu. Skladbu napsal kapelník Petr Směja, ale sólově ji interpretuje baskytarista Jan Čarvaš. Jeho hlas má výrazný projev se srozumitelnou výslovností. Je třeba pochválit dusavou rytmiku, dusavé basové linky a celkovou dynamiku. Výrazná melodická linka je prokreslena vokálními vícehlasy ve stylu kapely opět s nádechem Uriah Heep a rytmickými akcenty, v nichž se prolínají varhanní party s klavírními, ale i zkreslené kytarové ornamenty Petra Směji. Na svou dobu hodně emocionální vyznění skladby. TOUHY a) Vnuk Amundsenův b) Epitaf Julese Verna c) Atomový věk – závěrečná skladba je vlastně rockovou minisuitou, kterou napsal Oldřich Veselý. Na ploše více než třinácti minut se zde odehrává „minirocková opera“. Téma je řádně proaranžováno a instrumentálně se zde Synkopy 61 snaží dosáhnout na vyšší pozice. Pomáhá jim v tom dechová sekce Orchestru Gustava Broma. Pěvecké sólo má opět Oldřich Veselý se svým výrazným vokálním projevem, silným a sebejistým zejména ve vyšších polohách. Varhanní party jsou kořeněny kytarovými mezihrami, sóly a vyhrávkami. Chybí jim bohužel výraznější rockové ostří a také barevnější tón. Bicí nástroje s baskytarou ovšem šlapou v přesně sehraném tandemu jako dobře promazaný dvoutaktní motor. Experimentální část používá i ruchy (štěkání polárních psů, svištění vichřice, přelévání mořských vln). Znovu musíme obdivovat výtečné vokální party, jsou dobře nazpívané a zaranžované navíc prokreslované dechovou sekcí a smyčcovými vlnami. Pohostinsky zde na vibrafon hraje známý brněnský jazzový hudebník Alfa Šmíd. Myslím, že Synkopy 61 se zde výrazně vzdálily od písňového repertoáru a přesvědčily, že za jistých okolností a podmínek může být jejich budoucnost slibná… Lze si jen postesknout, že bylo škoda, že už v té době neměla skupina k dispozici synthesizery a lépe vybavené nahrávací vícestopé studio, což skupinu do značné míry handicapovalo. Přesto se Synkopy 61 na albu v této skladbě vypjaly opravdu k heroickému výkonu za daných možností a schopností. Smějova kytara sice přitvrdí, aplikuje i wah wah pedál, ale chybí jí větší technická suverenita v daném pojetí. V závěrečné fázi se ovšem její úroveň zvyšuje a vnímáme její výraznější podíl, třebaže srovnání s Radimem Hladíkem nebo Františkem Griglákem zde neobstojí. Výkon skvěle sehrané kapely je ale patrný v mnoha ohledech (ať už akcentuji rytmickou složku nebo melodické práce s hlasy a celkové citlivé aranžmá) a kdo pamatuje kapelu v šedesátých letech, musí uznat, že udělala v polovině sedmdesátých let velký krok vpřed v proměnách „singlové kapely“ v nadějný náročnější pódiový útvar, který ještě potřeboval dozrát. V daném pojetí není úplně jasná role producenta alba a také postavení textů Milana Hanáka. Třebaže mají svoji poetiku, v řadě případů se mi nezdají řemeslně dokonalé. Přitom tematika textů je inspirativní a poskytuje poměrně široký prostor k seberealizaci. Synkopy 61 byla skupina dlouholetých kamarádských vazeb a vztahů a na celkovém pojetí alba je tato okolnost znát (existuje prakticky dodnes). Třebaže souhra kapely byla v té době díky velmi častému koncertování na velmi slušné úrovni, přesto skupina nevládla nějakými omračujícími instrumentálními výkony, což byla její nevýhoda, ale zato po pěvecké stránce patřily Synkopy 61 mezi to nejlepší, co mohla decimovaná rocková scéna daných časů u nás nabídnout. Všech šest členů skupiny zpívalo a nacvičování náročných vokálních vícehlasů patřilo k jejich nejsilnějším zbraním. Psát recenzi o hudbě Synkop je pro mě nesnadné, protože se se členy skupiny znám a v jistém ohledu jsme v dané kamarádské shodě. Respektuji jejich obecný přínos československé hudební scéně a obdivuji jejich vytrvalost a sebedůvěru a považuji je za součást historie populární potažmo rockové hudby u nás. Proto albu Formule I dávám čtyři hvězdičky a oceňuji jejich výrazný umělecký posun vpřed, třebaže za daných poměrů nešel přímou cestou, což ovšem v dobách normalizace první poloviny sedmdesátých let nebylo jejich vinou.

Sú diela, o ktorých sa veľmi ťažko čokoľvek píše. Sú dokonalo obyčajné, fádne, nudné. Nemecká kedysi rockovo rozhľadená skupina Abacus na svojom štvrtom počine Midway bezútešne holduje rádiovej vlne a to znamená desať zabudnuteľných (a dnes aj prakticky zabudnutých) skladieb. Svižná akustická gitara a zúfalé dychy to otvoria v Let’s face the voices and dance. Kabaretné číslo nehodné rockerov končí a po „náročnejšej“ vsuvke Including revelation prešumí sladká balada Me and you, len aby sa mohla realizovať akási rozšafná folková blbinka 11 Farden. Americkým luhom a hájom známym ako préria sa valí kúsok (You’re not) the one I love. Neviem, čo si myslieť o akusticko-zvukovej koláži sladkobôľneho charakteru For the moment (unaware). Spomienka na fusion – tak sa dá charakterizovať Be beholding, najtvrdšia a zároveň asi aj druhá najlepšia skladba na albume. Uletený spev je už nedeliteľnou súčasťou folklóru Abacus, nemá cenu sa nad ním nejako zamýšľať. Na slame kdesi večer pri ohni by mohla zaznieť harmonika a škrekot pesničky Herman the German. Otrasné dychárčenie v Here we go ubíja inak vcelku nezaujímavý slaďáčik a je tu záver. Náladový úvod desať a pol minútovej titulnej skladby poteší, klávesový progresívny motív dopĺňajú bicie, ktoré sa aspoň trošku snažia niečo aj zahrať, do toho ide kúštik orientu, dávočka fusion nálady, je to vrchol albumu. Dávam zberateľské dve hviezdy, vypočuť sa to dá, ale niet veľmi prečo. P.S. Nepočul som to roky, ale kvôli recenzii som sa prinútil a vekom sa nič nezmenilo. Everything you need je aspoň príjemný glam rock, toto je už len taký zúfalý pokus o všetko možné, čo by mohlo pritiahnuť masy.

Každá sebelepší skupina má právo šlápnout vedle. O to se nemusím přít. Případem takového "šlápnutí" je album Změna, které se objevilo v r. 1988 na československém hudebním trhu. Jak na tento projekt nazírat s odstupem času? Dokákáži si docela živě představit, že skupina Progres 2 se v polovině osmdesátých let ocitla na jakési křižovatce a řešila, kam se vlastně vydat umělecky dál. Artrocková témata na Dialogu s vesmírem a Třetí knize džunglí už byla minulostí a vycházet v osmdesátých letech z dalšího grandiózního pojetí scénického tvaru už bylo anachronické. Aby skupina prokázala další životnost a existenční zpsobilost bylo třeba vybojovat novou pozici, aby byla akceptována i novou hudební generací, která už nebyla tak jednoznačně polarizovaná na rockové a popové publikum, jako tomu bylo v sedmdesátých letech. New vawe tu hranici velmi ztenčila a tak vyjádřit jednoznačně platformu nového rocku a nového popu bylo velmi obtížné. Tradiční domácí nedůvěřiivost k novotám má u nás tradici stejnou jako netolerance k jiným žánrům.... Bylo tedy třeba najít nějaké kompromisní řešení, aby se rozjetý vlak jménem Progres 2 nezastavil v nějaké stanici, ve které nebudou čekat noví cestující a aby pokud možno ti, co sedí uvnitř vlaku nevystoupili (tenhle příměr mě napadl jako lapidární vyjádření mého postoje k dané situaci). Především šlo ale o to, aby vlak nezajel na nějakou slepou kolej a nezůstal definitivně odstaven... Když tak poslouchám jednotlivé skladby na albu změna, napadá mě, že se chtěla kapela po letech všelijakých komponovaných scénických útvarů zase vrátit ke klasické písňové formě a album Změna je toho důkazem. Jestliže na albech Dialog s vesmírem a Třetí kniha džunglí byla vnímána nepřímá inspirace od Pink Floyd, Yes nebo Genesis, na album Mozek se od podobných aspiraci výrazně odbočilo a najednou zde bylo možné vysledovat inspiraci od King Crimson osmdesátých let, možná od Petera Gabriela, ale také derivování od Pražského výběru.... Co ale počít s albem Změna? Bubeník, zpěvák a vůdčí mozek kapely měl tedy nelehký úkol. O jeho výtečných bubenických přednostech nebylo sporu a kreativita jeho hraní neztrácela na bohatosti a nápaditosti. Také baskytarista (občasný klávesový hráč) a zpěvák Pavel Pelc byl suverénní muzikant a na daném postu byl s Klukou výtečně sehrán do jedinečného rytmického tvaru jako v té době málokdo. Aleš Bajger byl sice technicky dobře vybavený kytarista a poměrně zajímavý zpěvák, ale na album přitáhl hodně popových tendencí a uhlazených harmonií a melodií. Milan Nytra byl talentovaný klávesový hráč, navíc vybavený divadelním talentem a velkou představivostí, ale také hodně ovlivněn novovlnnými tendencemi své doby. Třebaže Nytra na album nenapsal ani jednu skladbu, podvědomě hodně ovlivnil spolu s Bajgerem obecnou tvář hudby. Kluka a Pelc pravděpodobně dali těmto ambicím zelenou ve snaze najít novou podoby kapely bez nějakých vazeb s předešlými projekty. To bylo na jedné straně v pořádku - už jenom proto, aby se udržela ta progresivní linie, kterou měla kapela už v názvu. Kdyby na místě Bajgera a Nytry byli jiní hráči (třeba jazzově orientovaný výtečný klávesový hráč Zdeněk Zdeněk a kytarista Peter Binder - je to samozřejmě jenom hypotetický příklad!!), tak by se určitě album líbilo náročnějším rockerům a přesto by progresivní pozadí zůstalo do značné míry zachováno. Bohužel si to o albu ale nemyslím a tak musím vycházet z toho co slyším a vidím. Hodně odbytý byl i obal alba. To byl výtvarně nejhorší design, který mohl Vladimír Ambroz skupině nabídnout. Už tak hrozný koncept by mě odrazoval, kdybych ve výloze sledoval výtvarné nápady jednotlivých alb, nezatížen tím, ke komu album přináleží. Všichni členové tehdejších Progres 2 se ostříhali téměř nakrátko do podoby "nehrajících kapitánů" československého tenisu (divím se, že Pavlu Pelcovi byly povoleny vousy) a už tato okolnost je řadila do popové kategorie, což ortodoxní rockové publikum neslo velmi nelibě a kriticky. Popravdě řečeno si nemyslím, že by tahle image byla skupině direktivně nařízena ze strany Krajského podniku pro film koncerty a estrády... asi to bylo tlakem doby. Také zapojení elektrických bicích nástrojů (Symmons) a počítače s plastickými klavesovými party synthesizerů bylo hodně chladné a odosobněné. Zděněk Kluka se vzdal svých divokých breaky, důrazných úderů do kotlů a polyrytmických přechodů a zůstaly nám na albu rytmy na druhou dobu, které byly tak typické pro ta citovaná osmdesátá léta, pro která raději nevolím další přívlastkové přídavné jméno, abych nevyvolal další nechtěné vášně. První skladba KDO TO MYSLÍ VÁŽNĚ byla vhodná pro Televizní klub mladých pro nové mladé publikum v mrkváčích, v barevných mikinách a keckách.... Skladba ZMĚNA má dramatický nádech. Textař Čort zde velmi přesně v textu deklaroval o jaké změny se bude jednat, což leccos vysvětluje, takže už nebudeme tápat... Destruktivní zvuky na synthesizery sice přinášejí vzruch, ale jinák tápeme v nečitelnostech. V další fázi skladby se kapela rozjede v elektronických obrazech impresivních nálad sevřených sterilním rytmem elektrických padů a klasické klávesy a především kytara zůstaly uloženy ve skladišti... NEJSI JINÝ je už typický produkt osmdesátých let do tanečních konotací tehdejších diskoték, kterými osmdsátá léta opruzovala více než hojně. Nad hlavou se otáčí stříbrná koule a barevná světla bičují sterilní pódiu s tanečníky s návleky, kravatami a natrvalenými účesy. Skladbu mu klidně mohl zpívat Robo Grigorov... Kytaru jsem v pozadí sice vytušil, ale neslyšel. Minimalistické opakování schématu je opravdu odtrženo od plnokrevné a precizně vystavěné rockové hudby s nápaditými aranžmá.... TAJEMSTVÍ HER napsal Bajger a také ji zpívá. Melodická linka má snahu o nějakou architekturu, ale přesto, že Bajger má jasný a čistý hlas, přináší do hudbu pop-music nezpochybnitelného kalibru, který by ještě před několika lety neměl v repertoáru Progres místo. Je tady čitelná snaha napsat hit a vypíchnout skladbu od ostatních, ale já spíš vnímám Duran Duran a podobné produkty, ale také elektronické přetransformované reggae, které se mění synthipop. Bajgerova kytara zde hraje spíš na efekt, než že by přinášela nějakou novou estetickou kvalitu. Nejsem si jist, jestli už delší dobu slyším baskytaru Pavla Pelce, protože synthetické zvuky basů z kláves klasické basy vyhlazují. NĚŽNÝ DOTEK ZMOUDŘENÍ má být písní s výraznější melodikou. Docela zajímavě zní kombinace baskytary a elektrických klávesových basů do stylu funku a synthesizery docela zdatně simulují dechovou sekci (já bych ale raději uvítal skutečné saxofony, trubky a trombony). Píseň by byla příjemná, kdyby byla natočena klasickým způsobem, protože Kluka je melodik a dokáže napsat silnou melodii, to by se ale ta elektronika musela vypnout a nahradit jinými nástroji., což nebylo v plánu.... RTY JSOU SCHRÁNKA ČEKÁNÍ - je autorským podílem Pavla Pelce. Sám si ji také zpívá. Je to první skladba, která má jasnou harmonii a melodii. Hlas zní civilně, bublání basu a astrální tón synthesizeru ji ale také posouvá k synthipopu. Je zde ale větší barevnost a v textu vás spíš zaskočí vážnější obsah. Bubenické přechody sice čeří sound, ale ani kytarové téma Bajgera nepřinese výraznější rockovou dravost, která už by byla očekávatelná, když už máme polovinu alba za sebou (!) V závěru se to sice trochu rozběhne (a ne špatně), ale místo aby byla kytara posunuta do popředí, zůstává pořád upozadněna, abychom se nasytili elektrických bubnů a úsporně minimalistických kláves, s nečekaném houknutí dlouhých tónů STROJ NA VÝROBU HLUKU - tak tohle je skladba, která mě bohužel vůbec nezasahuje a její chemický obal i jádro jsou pro mě opravdu neskousnutelným soustem. Přemýšlím, propojuje se tady dekadence s rockovým minimalismem, nebo se jedná o nějakou za každou cenu synthipopovou vatu. Aranžmá má snahu se vyrovnat se změnami rytmu (což vnímám pozitivně), ale jinak mám pocit chaosu a neladu, který není stavu ve mně vyvolat nějaké vibrace. Řekl bych, že právě tento typ skladeb ve mně vyvolává až patologickou nechuť k hudbě osmdesátých let. V závěru se ovšem Kluka na elektrické bicí emocionálně rozehraje tak, jak ho dosud nebylo slyšet, ale jinak..... NA DŘEVĚNÉM KONI - další skladba diskotékového typu nehodná progresovského odkazu. Ta rytmika mě přímo odpizuje v těch tanečních rytmech a klouzavé krátké synthesizerové prvky vnášejí do skladbu neurotický neklid. Kde jsou elektrické kytary? Kde jsou progresovské vokální linky? Do toho ještě navíc recitovaný zpěv Aleš Bajgera vypadá jako instruktážní téma do pohádkového mizikálu Studia Kamarád osmdesátých let. V závěru mám pocit, jakoby elektrické bicí nástroje řídící computer zasaekl a my poslouchámě jeho fatální selhání.... PLÁTĚNKY NA NOHÁCH - závěrečná skladba má konečně klasičtější polohu. Hraje v ní klavír, ale jinak se v ní rozlézá elektronický bas, bzučení elektronických efektů a také Čortův text se mi zdá už námětem vhodný spíš pro Hedi Janků, třebaže má v sobě patetický náboj divadelního charakteru. UŽ NEMLUVÍ - je dalším příkladem diskotéky osmdesátých let a nic na tom neměni fakt, že tam poněkud nečekaně Bajger implantoval rychlé kytarové sólo v rockandrollovém stylu..... VRAŤ SE ZPÁTKY, LÉTO MÉ - zpívá Pavel Pelc. Na albu jako bonus působí nepatřičně. Klidně by mohlo být zařazeno na Dialog s vesmírem nebo Třetí knihu džunglí. Má poetiku a výraznou melodickou stavbu a opravdu se mi líbí svou melancholií a atmosférou. Do elektronického diskotékového běsnění vůbec nezapadá! Z alba Změna je mi smutno na duši... Zdeněk Kluka zapomněl na svoji lásku ke Cream, Vanilla Fudge, Beatles, Traffic, Pink Floyd a vstoupil na tenký led. Velmi těžce se mi píše podobné hodnocení alba, protože členové klasických Progres jsou mými kamarády. Budiž ale konstatováno, že z tohoto alba kapela na svých koncertech dnes nehraje ani jednu skladbu a proto tuším, že i oni mají k albu složitější vztah, i když každé album je pro skupinu něco jako nově narozené dítě a k dětem má správný rodič vždy velmi citlivý a blízký vztah. Byla to snaha vyrovnat se s dobovými trendy druhé poloviny osmdesátých let, za cenu ztráty rockového publika. Dávám jenom pouhé dvě hvězdičky... Nemění to ovšem nic na tom, že považuji i nadále (s odstupem času) kapelu Progres za jednu z nejlepších domácích rockových kapel.... Změna se ale opravdu nepovedla, sorry!

Zostava z predchádzajúceho albumu sa nezmenila a rok po Abominogu hodila do sveta Head first. Z Abominogu som nebol sklamaný, len tak nejak mi z neho moc v hlave neostalo. Ale pri Head first to bolo našťastie inak a mne už po prvom vypočutí niektoré skladby ostali v hlave. A ja osobne toto album považujem za najvydarenejšie so spevákom Peterom Goalbym. Tak a teraz ktoré to boli skladby, ktoré mi ostali v hlave? Úvodná rocková vydupávačka The other side of midnight, hutná Stay on top, melodický cover Lonely nights, vynikajúca inštrumentálka plná napätia Roll-overture, rocková vypaľovačka Red lights a štadiónová Rollin´ the rock. Čiže väčšina skladieb ma zaujala už na prvé počutie. A znova bonusy: vydarená rocková Playing for time z béčkovej strany singla (nahratá však ešte v roku 1981) a jednoduchá, ale vynikajúca inštrumentálka Searching. A pre doplnenie uvádzam ešte jednu skladbu z roku 1983 na kompletizáciu - Split image, zaujímavá skladba vraj z nejakej televízie alebo filmu, ktorú možno nájsť na výberovom boxe Time of revelation. Takže Head first je pre mňa najlepší album s Goalbym, avšak viac ako tri mu nedám.

Čo tu robí táto skupina je pre mňa absolútnou záhadou, ale keď už tu je tak pridám svoj postreh z tohto albumu. London calling vyšlo ako 2 album viac menej náhodou. Clash planovali 2Lp za cenu 1Lp ale nahravacia firma ich zrusila no povolila im vlozit do obalu 12ku singel. z toho clash ale spravili druhu LP... krasny ojeb. vďaka tomu vzniklo toto pozoruhodné veľdielo punku a new wave s prvkami roku regge..... na albume nie je slaba chvila. vzrušujúci, plný energie a hlavne Londýna. Nič od čias Kinks neznelo tak Anglicky. Obal ako parafráza Elvisa bol tiež výhrou. Niet čo dodať. to že je album v top 10 medzi 500 najvyznamnejsimi albumami nie je nahoda. Odporúčam každému. To že dávam 5 hviezd je nevyhnutnosť

Vždycky jsem miloval hru na akustickou kytaru a podvědomě jsem k hudbě se zvonivými kytarami tíhnul a vnitřně mě přitahovala. Když se pak navíc akustické kytary dostaly do rukou opravdových mistrů, přímo mě vzrušovalo to vzájemné prolínání, akordické výměny, rychlé tónové běhy a krása rozlamovaných akordů… A také mě velmi přitahovalo propojování akustických kytar s „elektrickým“ doprovodem, čehož se nám v následující recenzi dostane v plné míře… Když jsem objevil spojení folkrockového písničkáře Roy Harpera s kytarovým mistrem Jimmy Pagem na tomto albu, mohl jsem stoprocentně předpokládat, že tohle spojení bude znamenat vynikající umělecký zážitek. Rok 1985 nebyl pro ex-Zeppelina Page úspěšný. Kapela Firm navzdory s „hvězdnosti“ obsazení hrála jak v USA, tak v Británii před poloprázdnými sály a Page měl tedy zapotřebí najít si během té doby nějakou alternativu. Jeho kamarád Roy Harper chtěl v té době natočit nové album a tak jeho nabídka ke spolupráci přišla Pageovi opravdu vhod. A výsledek stál opravdu zato… NINETEEN FORTY-EIGHTISH – nádherné flažolety v úvodu a pak krásná rozehrávka na elektroakustické kytary. Harperův hlas, nádherně znělý se zvláštním nosovým timbrem se v hrdinském pojetí zařízne do vašich uší. Jako oblak nekonečného kouře se nad touto výraznou melodií vine harmonická clona elektrických smyčců Nika Greena. Řeřavé elektrické kytarové tóny, které mají dokreslující charakter nám přivedou do hry Page, ale v tomto okamžiku má pouze úlohu sjednotitele hudební vize. Velmi osobité propojení akustické hudby s elektrickými prvky. V další fázi se změní koncepce. Vnímáme úderné akordy elektroakustické dvanáctistrunné kytary Roy Harpera a do toho vstupuje blyštivé a přiostřené tóny akustické kytary Jimmy Page. Harperův hlas se strašidelně rozlehne prostorem v šíleném echu kosmického nekonečná, což absolutně nečekáte… A jsou tu opět smyčce a Harperův hrdinský projev s jeho ironicky nakořeněným nádechem v hlase, zároveň s jakýmsi smutkem a ironizujícím patosem. Hlasově velmi vypjatá skladba neobvyklých harmonických proměn. Ale ještě stále nejsme u konce…. Přichází možná stěžejní část skladby. Úderné akustické kytary ve velkém stylu. Jsou elektricky preparovány, ale akustický zvuk nijak nepotlačují. Page do hry dostává svou zeppelinovskou identitu, ale zároveň zde vnímáte jakési španělské názvuky… BAD SPEECH – Harperův hlas recituje nějaký zásadní text. Ve sdělení vnímáte dramatický obsah, aniž byste museli porozumět obsahu. Barva jeho recitovaného hlasu se připomíná s Ianem Andersonem s Jethro Tull a hlas doprovází podivná ozvěna a pískání…. HOPE – rychlé tónové výměny elektrické kytary v rychlých opakujících se tónech otevírají další příspěvek. Za bicími sedí Ronnie Brambles a basové tóny tvrdí Pageův spoluhráč s Firm Tony Franklin. Skladba je evidentní rockem, ale rytmika nijak agresivně neútočí. Vedle Harpera na kytaru na další kytaru pohostinsky hraje Nick Harper, jeho mladší bratr a na elektrickou kytaru Jimmy Page. Franklinovy basy bezpražcového nástroje opisují pod Harperovým hlasem melodickou linku. Tuto skladbu napsal Harper společně se svým kamarádem Davidem Gilmourem, v té době už bývalým Floydem HANGMAN – akustické kouzlení dvanáctistrunné elektroakustické kytary opět získává prostor. Page do skladby implantuje kytarové party na elektrický nástroj s přeznívajícími tóny, zvláštních modulací. Velmi osobivé! Téma je dáno. Zpíváme-li o katovi, mistrfu popravčím, není to nijak veselé téma a nejenže Harperův hlas velmi účinně vyjadřuje pocity odsouzence před neodkladnou exekucí, ale také hudební doprovod je velmi účinně volen zajímavým aranžmá, takže se možná v nějakém derivátu najdete se zeppelinovskou Trojkou. Harper je ovšem natolik nezávislým a nezařaditelným tvůrcem a interpretem, že jakékoliv další připodobňování není namístě. Výtečné akordické výměny na akustickou kytaru a perokresba pageovských tónů. Harperův hlas má v sobě takovou míru obžaloby ale i vzteku a bezmocnosti. Z jeho emocionálního projevu to nemůžete neslyšet. Kytary jsou vynikajícím katalyzátorem gradujících okamžiků až do závěrečné katarze… ELIZABETH – elektroakustická kytara opět kouzlí v nádherných akordických výměnách rozlamovaných akordů, těžko definovatelné melodické linky, ale harmonické základy jsou jedinečně nosné. Na bicí nástroje zde hraje Preston Heyman (známe ho z působení v poslední fázi Atomic Rooster) a ve hře je Jimmy Page na elektrickou kytaru. Nezasypává nás svými rychlými běhy, ale hraje spíše úsporně a s velkým výrazem v podání. Je zvláštní si Page vychutnat v jiném pojetí, než jak jsme notoricky zvyklí. Harper do skladby nahrál multiplaybackem vynikající vokální vícehlas, který se nese prostorem společně s kytarovým kouzlením a s modulovanými Franklinovými basy. Mocné činely a elektrické smyčce Nika Greena skladbu zakončují, společně se zvonkohrou a dunivými basovými nástupy… FROZEN MOMENT – rozehrávané téma na akustické kytary má melancholický až ukolébávající charakter. Také Harperův hlas zní téměř v subtilně křehké podobě, V pozadí slyším jemný opar zvukové clony v echovaném prostoru. Kytarové tóny cinkají a zvoní, stejně jako připojené elektrické smyčce ve velmi decentním zapojení. Akustické hraní ve velkém stylu s úžasnou pokorou a výrazem. Cítím z něho velké vibrace…. TWENTIETH CENTURY MAN – akustické kytary jsou stále ve hře. Jejich přítomnost je ale živější a prolínavější a Page zde vnímáme ve větší čitelnosti. Harperův hlas má pojednou silnější vibráto a nosový přízvuk, rychle sed ale zase vráti do křehkého šeplání a dále se proměňuje. Opakující se kadence mollových a durových akordů vytváří zvláštní harmonické obraty, stejně jako playbackované Harperovy hlasy. Místy až strašidelná ozvěna přeznívajících hlasů je velmi sugestivní, ale není to laciní způsob jak upoutat pozornost, nýbrž velmi velmi citlivé prokreslování tématu. Harper se dokáže do své výpovědi opravdu velmi dobře položit a zní věrohodně…. ADVERTISEMENT (Another Intentional Irrelevant Suicide) – závěrečný příspěvek je zcela neočekávaný. Zní jako záznam z nějakého mejdanu. Ženské a mužské hlasy se navzájem smějí a potom jako situace zvážní a Harperův hlas zní absolutně, stejně jako rychle akcenty aplikovaných kytar. Do zvonění nástrojů teče voda a ozývají se podivné neznělé hlasy. Potom se rozbíhá další skladba, která má blíže nespecifikovatelný charakter. Harperův hlas se proměňuje jako v divadelní hře, kdy se zdůrazňují jednotlivé odstíny textu. Za bicími nástroji sedí Steve Broughton (Edgar Broughton Band). Teď konečně skladba získá svou organickou sevřenost. Jimmy Page hraje výtečný kytarový partr na elektrickou kytaru a Harper ho doprovází nenapodobitelnými kytarovými party s údernými hlasovými vstupy. Franklinova baskytara hraje zásadní basy a propojení Greenových kláves má v opakujícím se schématu sjednocující charakter. Možná nejzásadnější rockových příspěvek na celém albu. Zdráhám se zde mluvit o psychedelii, i když daleko v téhle skladbě k ní není. Schématický hudební motiv v němž to dusá, šustí a duní až do konce se šílenými závěrečnými ozvěnami deformovaných lidských hlasů, kde se ozývá kašel, dávení a pláč v šílené echované ozvěně a v závěru tekoucí voda a lidský hlas ukončují tento velmi zvláštní výlet…. Osobně jsem z alba nadšen. Pro Harpera mám slabost a spojení s Pagem, které není v jeho hudební působnosti jediné zde přináší zvláštní ovoce. Kdo máte rád práci s konkrétními zvuky ve stylu psychedelických Pink Floyd, nebo různé hříčky Syda Barretta, tak v určitých momentech se na albu najdete. Myslím si, že najít nějaký recept, jak vnímat a poslouchat Roy Harpera neexistuje. Je to opravdu velká a výjimečná osobnost, která dodnes působí na britské hudební scéně a je respektován pro svou autorskou a interpretační originalitu. Pochází z osmdesátých let a z mého pohledu výrazně vyčnívá nad dobové trendy a sound tehdejších skupin a zpěváků. Harper si prostě vytvářel a hrál svou hudbu bez nějakých nadějí na masový úspěch. Přesto se úspěch dostavil, i když nebyl měřen žebříčkovou popularitou nebo masovými prodeji jeho alb. Na obalu alba Harper zdůrazňuje SPECIAL LOW PRICE... Asi to platilo jenom v Británii, protože u nás stálo album vydřidušské peníze a také že "obyčejný člověk píšící hudbu pro obyčejné lidi". To už si přebere každý podle svého sám. Harper je mimořádná persona britské elektroakustické hudby s folkovými kořeny a s rockovou identitou. Whatever Happened To Jugula? si pět hvězdiček plně zaslouží!

Čtvrté řadové album Fragile anglické artrockové skupiny Yes byl pro mne prostě z hlubin země vytrysklý pramen čisté nové hudební vody, která se životodárně etablovala na britské scéně zmítané náporem hardrocku, glamrocku, zvolna odeznívajícího blues a postpsychedelie. Z odstupem času ho osobně řadím mezi umělecké vrcholy skupiny, kterými pro mě jsou mimo tohoto alba ještě Close To The Edge a Going For The One. Příznačný název Fragile ovšem pro mě neznamená něco křehkého, zranitelného a zvýšeně opečovávatelného, ale zbrusu nové vzepnutí umělecké síly v podobě autorského přínosu, vynikajících instrumentálních výkonů, aranžérské práce a výtečných vokálních partů. Tony Kaye, varhaník skupiny na předešlých albech sice svůj hráčský potenciál nijak neumenšoval v rámci kapely, ale přísnějším pohledem vzato nedosahoval takové kategorie jako ostatní hudebníci a bez ohledu na nějaké vnitřní pnutí v Yes místo opustil. Příchod nového varhaníka Ricka Wakemana ze skupiny Strawbs znamenal významné posílení na postu klávesových nástrojů. Wakeman měl v Británii pověst mimořádně zdatného instrumentalisty, který nejenomže měl vynikající techniky hry na klavír a varhany, ale navíc s jeho příchodem se na albu objevily i další klávesové instrumenty a tím se výrazně rozšířila barevná paleta zvuků, což bylo na Fragile více než patrné na první poslech. Výtvarná skupina Hipgnosis připravil další ze svých fantasy obalů, které se staly typickým poznávacím znakem mnohých významných hudebních alb sedmdesátých let. Uvnitř alba byla vložena i obrazová příloha na níž mne mj. fascinoval stylizovaná fotografie strunných instrumentů Steve Howa. Prsotě člověk se mohl albech kochat z mnoha úhlů pohledu a přitom vnímat nejen tištěné texty zpívaných skladeb, ale především hudbu samotnou…. ROUNDABOUT – doznívající dlouhý tón, natočený v úvodu skladby pozpátku má umocňující entrée a posluchač jakoby cítil, že přijde něco nečekaného, objevného a tak je zde navozen zvláštní až vzrušující pocit očekávání… Krásný flažolet na akustickou kytaru a procítěně nastavěné tóny, které v klasickém uchopení spíš připomenou barokní téma. Hned poté se ovšem rozběhne přesně seřízená rytmika a rockově pojednané téma. Brufordovy bicí nástroje se Squireovými přiostřenými basy jsou sledovány ostrými sekanými akordy Howeovy akustické kytary a Wakemanovy hammondky vyhrávají výrazné melodické téma. Andersonův zpěv má jasný výraz a melodickou linku a výtečně se propojuje s dalšími vokálními party. Skladba má jasnou koncepci a harmonickou strukturu a my cítíme, že kompoziční postupy byly přísně logicky podle nejlepší zákonů harmonie vystavěny společně s vokálními harmoniemi. Pečlivě proaranžované sebemenší detaily a vkládání vedlejších motivů do hlavního tématu představuje jedno z dalších stěžejních uměleckých principů. Wakeman zahraje v mezihře vynikající sólo na hammondky a v další části je tento prostor uvolněn Howeově elektrické kytaře. Radost poslouchat, jak vzájemně všechny instrumenty do sebe zapadají ve vysoké hudební estetice. Závěr je pojednán krátkým vstupem klasické akustické kytary. Jednoznačně famózní začátek! CANS AND BRAHMS – klasické téma vážné hudby, v níž Wakeman propojuje svou výtečnou klavírní hru s varhanními postupy a my se na chvíli vzdálíme od rockové výbojnosti a můžeme vnímat zpracování odlišného hudebního uchopení, v němž zpracoval fragment Čtvrté symfonie e moll Johannese Brahmse v necelém dvouminutovém fragmentu.. WE HAVE HEAVEN – nádherné vokální kouzlení s téměř kánonickým uchopením harmonie. Úžasně zaranžované hlasy, které zde nejen vytvářejí úžasnou bohatou melodickou linku, ale i andělské harmonie, které jsou doprovázeny akustickou kytarou bicími nástroji, percussion, bublající melodickou basovou linkou a klouzavými elektrickými ornamenty neustále se opakujícími dokola, se vzestupnou harmonickou stěnou, až se pojednou celá skladba pod nepříjemným zaskřípěním zhroutí agresívním úderem a následována úprkem lidských kroků které už ovšem běží do následující skladby… SOUTH SIDE OF THE SKY – svištění větru přináší další skladbu. Je výrazně rockové provenience. Howeovy kytarové party mají technickou suverenitu a elastičnost v ohýbání tónů a spojování výrazné rytmické struktury se zpívajícím Andersonem se vynikajícím způsobem napojuje na wakemanovské klavírní struktury dodávající kompozici klasické vyznění, v němž se ústrojně propojují jemné klavírní nuance s úderností a akcenty jednotlivých obrazů harmonických proměn ve spojení s vynikajícími vokálními party vícehlasého sborového slohu. Ano, tohle je opravdové artrockové umění poučené praxí v chrámových sborech (nebo obecně ve sborovém pojetí, které se běžný rocker pravděpodobně nikdy nenaučí). Ale je tady zpět rockové téma s řeřavou elektrickou kytarou a polyrytmickým členěním bicích nástrojů a baskytary. Howeovy kytarové party jsou jedinečné, technicky dokonalé a přestože mají rockové ostří, do hardrockových riffů se neuchylují (což je jenom dobře), také squierovské basy mají technicky bezchybně vystavěné postupy s výraznými melodickými linkami, a naechované přeznívání varhan a elektrického piana přivádí rovněž ohýbané tóny Moog synthesizeru… Velmi zajímavé! FIVE PERCENT FOR THE NOTHING – poněkud chaotické rytmické uchopení zvláštně vedených rytmických postupů, které ovšem mají svůj přísný vnitřní řád dokreslují hammondky a baskytara. Možná mám trochu pocit, jako kdyby se vzájemně přesypávaly peníze v nějakém automatu a třídily jednotlivé mince (!?). Rytmická struktura podmiňovala Bruforda jako výtečného bubenického technika mimořádné úrovně… LONG DISTANCE RUNAROUND – krásné unisono klavíru a kytary a pak už se rozbíhá rytmika a střídání postupů melodické linky se děje v řádu klasického uchopení tématu. Pak se ovšem akcentovaný rytmus promění do vlastní melodicky nosné skladby a rytmizované schéma se dále rozbíhá vpřed. Vynikající práce s rytmy a harmoniemi, která se dále rozvíjí. Zajímavé mezihrové téma dodává skladbě zase nový estetický ideál krásy a člověk žasne nad jednotlivostmi, páteřní harmonií a rozvíjení pobočných témat, které se vracejí zpět do základního motivu…. THE FISH (Schindleria praematurus) – vynikající skladba s rytmickou složkou propracovanou baskytarovou linkou, na kterou se nabaluje strojově přesná práce Brufordových bicích nástrojů a percussion a kytarista Howe nahrál do skladby výtečné kytarové party. Mění brvy pomocí wah wah pedálu i dalších přeznívaných tónových obrazů, nad kterými se vznáší klenutý andělský hlas Andersona a samozřejmě nemůžete přeslechnout výrazný basový attack Squire přes kompresor, který dává skladbě hutný základ…. Vzpomínám si jak jsem trápil profesorku latiny dotazem, co znamená Schindleria praematurus a docela jsem ji tím uvedl do rozpaků…. Že se jedná o originální druh ryby miniaturních rozměrů jsme zjistili až později…. MOOD FOR A DAY – krásná kytarová práce. Steve Howe vložil do skladby španělské téma, ale dokázal ho propojit s renesanční klasickou hudbou. Velmi citlivě s výrazem a jemnými detaily vystavěl svou sólovou prezentaci a věrně dostál i emotivnímu názvu skladby. Jakoby se zde spojil Andrés Segovia a John Dowland a integrovali hudbu různých kultur. Howe je studovaný hudebník a z jeho hry je to krásně znát. Vynikající! HEART OF THE SUNRISE – divoký rytmus, vypjatých basů a strojově přesných bicích nástrojů se propojí s varhanami a elektrickou kytarou. Z tématu ale slyším i mellotron a gradování schematické rytmické figury s sebou nese napětí jako před explozí, kterou tušíme a přemýšlíme, kdy k ní dojde. Velmi přesné prokreslované detaily a divoké eskapády tónových náletů jednotlivých instrumentů. Rockové téma ustupuje do pozadí. Prostor se otevře pro Andersonův sólový zpěv. Velebně se klene klenbou virtuálního dómu, podepřený výraznou basovou linkou. Squire je vynikající hráč a basové modulace mají jedinečný sound a barvu. Rockové téma se velmi zvolna vrací do tématu v pomalých postupech varhan, mellotronu, elektrické kytary a bicích nástrojů. Vnímáme i synthesizer v dané době ještě ne zcela objevený klávesová instrument. To už se zase divoká přediva instrumentálních kouzlení rozeběhnou v rychlém chvatu napříč harmoniemi. Fascinuje mě ta vzájemné instrumentální propojenost do jednoho mocného celku ve velmi detailních spojeních. Klasická klavírní témata se spojují s rockovými postupy a my vstřebáváme jedinečnost těchto kontaktů jako samozřejmost. Přitom ještě před šesti až osmi lety by někdo něco takového vůbec nepovažoval za možné….. Závěrečné opakování tématu We Have Heaven se nám v nečekaném fragmentu vrátí zpět a tím je celé album ukončeno…. Album Fragile je skutečným uměleckým opusem par excellence. Demokraticky si uvnitř kapely poskytli vzájemný prostor pro sebevyjádření ve vlastních skladbách a tak se každý z nich měl možnost seberealizovat podle svého naturelu. Počátek sedmdesátých let do hudebních hitapádových žebříčků prosadil i některé artrockové projekty a zejména album Fragile se těšilo velké přízni posluchačů, ale i nevyzpytatelných hudebních kritiků… Yes si zde nastavili hodně vysoko laťku a přinesli na britskou a nebojím se říci světovou hudební scénu nový estetický hudební model, který se dal jen těžko poměřovat s něčím jiným. V řadě aspektů je to předobraz dalšího vynikajícího alba, vydaném v témže roce. Svědčí to o tom, kolik tvůrčího potenciálu a energetických sil bylo v řadách kapely čitelných v jednom jediném roce. Zatímco Fragile obsahuje střídavě skladby kratší a delší stopáže, Close To The Edge už je posunutím jejich hudebních ambicí ještě víc dlouhou artrockovou suitou, která pokryla celou jednu stranu alba. Tím bych označil jistou rozdílnost mezi oběma vynikajícími projekty. Dodnes člověk nevychází z údivu, kam až se dalo v hudebních sférách zajít při zachování úžasné hráčské virtuozity, neotřelých aranžérských nápadů a vokální složky. Pět hvězdiček bez jakýchkoliv diskusí!

Anglickou folkrockovou skupinu Fairport Convention jsem poprvé objevil koncem šedesátých let v magazínu Pop Music Express. Byla tam etablována ve společnosti takových skupin jako Blodwyn Pig, Jethro Tull a Family. Přesto bylo zjevné, že jejich hudební styl nebude identický se jmenovanými skupinami…. Po letech mě překvapilo, že si kapelu díky nesnadno zapamatovatelnému názvu někteří posluchači pletou se Silver Convention, což byla hudba z úplně opačného břehu, totiž diskotékové hudby druhé poloviny sedmdesátých let (!). Je pravda, že většinovému posluchači název téhle kapely nebude pravděpodobně nic říkat, to ovšem neznamená, že by se před podobným typem hudby měly zavřít dveře. Je v ní spousta drobné a méně nápadné krásy a podmanivosti bez nabubřených gest….. COME ALL YE – hutný rytmický základ baskytary a bicích nástrojů je typický pro tento úvodní song, ve kterém zvoní akustické kytary, ale také housle a nad tím vším se vznáší čistý vokální projev Sandy Denny, ženy příjemného úsměvu a krásného hlasu. Zajímavé, že od prvních taktů vycítíte, že kolem ní se budou odehrávat všechny harmonické a melodické proměny. Melodická linka je čitelná a ostatní instrumenty se jí přizpůsobují včetně sborových hlasů a tak se mi ti sanfranciští Jeffresone Airplane opět připomínají, ale zároveň cítím, že i naše Zuzana Michnová (Marsyas) čerpala inspirace z těchto zdrojů. Akustické kytary, housle a elektrická kytara vytvářejí pohodové téma…… REYNARDINE – začátek druh skladby má delší instrumentální nástup. Vévodí ovšem Sandy Denny. Její čistý skoro průzračný vokál mi ovšem připomene v lecčems i Annie Haslam (Renaissance). Skladba je ovšem stará anglická lidová píseň, kterou Fairport Convention upravili do osobitého aranžmá…. MATTY GROVES – elektrický britský folk, chcete-li folk rock zde představuje variantu, kterou prezentovali jejich souputníci Steeleye Span. Také tato skladba je britský traditional, který posloužil jako vděčné téma pro zpracování. Kytarová přediva hrají celkem běžné postupy a je to opět Sandy Denny, která dodává písni životodárnou mízu. Má smysl pro anglický folklór, ale i čistý výrazový projev. Do hudebního tématu kytarových vukomaleb akustických a elektrických zvuků se probojovaly i housle Dava Swarbricka. Není to sice Darryl Way, nebo Jerry Goodman, ale ovládá housle podobným živelným způsobem jako např. Dave Arbus (East Of Eden). Richard Thompson popuští prostor kytarovými ornamentům bez zkreslení s čistým tónem a důslednou rytmickou podporou Hutchingsových basů a Mattacksovy baterií bicích nástrojů….. FAREWELL, FAREWELL – další skladba je spíše baladou. Má tklivější vyznění. Také Sandy Denny zpívá posmutněle s porcí nostalgie způsobené loučením, vděčným tématem pro písňovou tvorbu hudby z oblasti folkové hudby. Swarbrickovy housle podmiňují atmosféru. Nevýhodou skladby je její kratší stopáž a téma není více propracováno…. THE DESERTER – o této skladbě bychom mohli hovořit jako o valčíku, až do okamžiku, kdy do ní vstoupí více rockových prvků v rytmické a kytarové instrumentaci. Sandy Denny ovšem není rockerka a naštěstí se ani nesnaží se tomuto označení přiblížit a tak máme možnost si vychutnat její spontánní přirozený projev jasného hlasu. Skladba ale zvolna přidává na dynamických odstínech a rytmických proměnách a předává spontánní náladové barvení hlasu a harmonie… Medley: THE LARK IN THE MORNING / RAKISH PADDY / FOXHUNTERS ´JIG / TOSS THE FEATHERS – tahle směs skladeb se odehrává přesně podle konceptu lidových tanců ve stylu reelů a jigů za důsledných basů a bubnů, k nimž se připojuje výtečné houslové party ve stylu skotských fiddlerů Dava Swarbricka. Kdo u nás vyznává „české keltství“ a hudbu jakou prezentoval svého času Jan Hrubý a jeho skupina Kukulín, nebude daleko od toho, aby tuto hudební mixturu přijal za svoji. Mattacksovy bicí a Hutchingsovy basové linky přesně vytvářejí to správné podhoubí pro emocionální rozpoutání hudebního dobrodružství, ve kterém přebírají housle roli sólující kytary… TAM LIN – další skladba je rovněž traditional. Je výtečně zaranžovaná pro ženský vokál a pro instrumentaci akustických kytar, elektrické kytary a dobře seřízený rytmiky. Z mého subjektivního pohledu je to kompromis mezi rockem a folkem v tom nejlepším slova smyslu a řekl bych, že skladba aspiruje na jeden z největších podnětů tohoto alba. Velmi ústrojné spojení hudby s čistým ženským vokálem. Nepřináší nějaký progresivní prvek nebo objevné hudební postupy, ale svou přirozeností a samozřejmostí, z níž mnohdy vznikají ty nejsilnější hudební počiny si mě získává skladba už na první poslech. CRAZY MAN MICHAEL – zvonivé akustické kytary jsou čeřeny elektrickou kytarou preparovanou přes Leslie box. Děje se tak ale ve velmi subtilní podobě, aby se nepřebíjela celková atmosféra baladického typu, takže i Mattacksovy bicí nástroje a Swarbrickovy housle hrají velmi uměřeně. Výtečné folkrockové téma. V dnešní době tak u nás hrají mnohé jiné u nás působící skupiny a mnohé z nich ani nevědí, že koncem šedesátých let dnešnímu hudebnímu útvaru připravila podmínky skupina Fairport Convention. Příjemné, laskavě konejšivé a hladivé, což v době dnešního civilizačního ruchu nemáme čas vnímat v dané přirozené kráse…. Potěšilo mě, jména hudebníků skupiny Fairport Convention nezapadla do propadliště dějin. Když se v r. 1991 konal festival kytarové hudby ve španělské Seville, vystoupil zde i kytarista Richard Thompson ve svém sólovém setu vedle jiných známějších kytarových hrdinů a vůbec se mezi nimi neztrácel, třebaže neměl nikdy nějaké přepjaté instrumentální ambice elektrických kytaristů. Sandy Denny se prosazovala i se skupinou Fotheringay a startovala i vlastní sólovou dráhu. Osud byl ale tragický. Za velmi nešťastných okolností zahynula při pádu ze schodů a její zajímavý vokální projev navždy umlkl, ale zpívané písně, které po ní zůstaly a její klavírní doprovody svědčí o jejím jedinečném talentu. Byla to už druhá tragédie v rámci skupiny – první bubeník Martin Lamble zahynul při autonehodě v Londýně se svou přítelkyní Jenny (viz album Songs For A Tailor baskytarového génia Jacka Bruce) v době nedlouhé před tím, kdy vznikalo tohle album. Za tragickou lze označit i okolnost, že i výtečný houslista Dave Swarbrick ztratil podstatné procento svého sluchu a hudba se pro něho stala nevratnou minulostí….. Album Liege And Lief neí určeno pro drsné rockery, ani milovníky složitě koncipovaných postupů progresivního rocku, přesto si myslím, že by svůj prostor mělo dostat i na Progboardu a třeba někteří pamětníci si na Fairport Convention vzpomenou a připomenou jejich dřívější slávu i současným citlivým posluchačům….. Takže ještě připomenu, že kapela je přátelsky spřízněna s mnohem slavnějšími Jethro Tull a hraje svoje pojetí folkrocku stejně citlivě, třebaže nesázejí na jiný a pestřejší instrumentář. V dané oblasti však platí za mistry svého žánru. V bohaté tvorbě skupiny řadím album za jedno z nejlepších v jejich tvorbě a proto mu nabídnu čtyři hvězdičky.

Ono to na papieri vyzeralo ako dobrý nápad. Jeden z najlepších rockových hlasov svojej generácie vtelený do osoby Paula Rodgersa podporený najefektnejším úsporným bubeníkom všetkých čias počúvajúcim na meno Simon Kirke, doplnený Frippom vycvičeným basákom z progresívnej skupiny King Crimson s „béčkovým“ menom Boz Burrell a tvrdený gitaristom Mickom Ralphsom, ktorý nebol Mott The Hoople dosť dobrý... Niektoré papierové nápady jednoducho dopadnú dobre aj v realite, obzvlášť, keď ich nečmárali na Slovensku. Jeden z najlepších si doprial kovbojské meno Bad Company. Osem skladieb presne odmeraného úsečného hard rocku sa skvie na debute pokračovateľa skupiny Free. Hneď na úvod to vypáli hitovica Can’t get enough s dnes už klasickým rifom, že ju „Motáci“ nedocenili, je ich smola, takto sa aspoň stala klasikou. A nabúchaná skladba Rock steady nenecháva nikoho na pochybách, že Rodgers a „kumpáni“ sú vo forme. Ak niečo Rodgersovi išlo lepšie než na jednotku, tak sú to balady. Ready for love má všetky predpoklady dostáť tejto povesti, takto sa to robí! Klavírna pohodička Don’t let me down má príjemný refrén, saxofónove sólo prekvapivo nenudí, gitarové neprekvapivo správne reže. Titulná skladba je tak úžasne posadená, keď Rodgers dáva „Béd kompenýýýý“, je to neopísateľné, šupa, akoby vegánovi vrazili do gágora kus tatárskeho bifteku. Raz-dva-tri, dva-dva-tri, vzdušná balada The way I choose chytá kdesi v hrudi (ale nie tým zvieravým spôsobom, z ktorého jedného trafí šľak), pochváliť treba aj dychové podkreslenie. A je tu čas na ďalšiu dávku rezkého a veselého rocku, Movin’ on má tak „freeovskú“ atmosféru, až sa človek čuduje, že ju zložil Ralphs. Konečne prilieta Seagull, akustická gitara, nálada ako po opušťáku (a teraz nemyslím ten militaristický), Rodgers disponuje nielen hlasom, ale aj prejavom, emócie sa z toho šíria sťa popol z Islandu Európou... Fakt ma pobavilo, keď túto skladbu zaradil do repertoáru Queen. Teda, nie, že by koncertne dobre nepadla, ale aj tak, čo to je za móresy? Iste, neopakovateľné hudobné pnutie z prelomu 60. a 70. rokov vystriedala jasná a prehľadná hudobná vízia, ale minimálne spočiatku jej niet čo vytknúť. Skvelý album. Najlepší od Bad Company.

Kde debutová doska skončila, tam Straight shooter začína. Áno, ďalším rifovým hitom Good lovin’ gone bad, takto úderný hard rock by som uvítal v rádiách. A netreba sa dať zmýliť pomalším tempom, aj Feel like making love je hard rock ako remeň, obzvlášť refrén sa vydaril. Ako sa správne vyhrať s vyhrávkami, predvádza Raplhs ako skúsený profesor. „Šuflíkový“ rytmus poháňa skladbu Weep no more, dokonca sa v nej mihnú nejaké sláky, celkovo je to pohoda. Magnum opus (nie, nejedná sa o nanuk československého vydavateľstva) tohto albumu je bezpochyby skladba Shooting star. Neviem, či je to o osude Kossoffa, ale rozhodne je to skladba s úžasným emočným nábojom, vypätím, napätím a vzápätí je tu rázna hard rocková záležitosť Deal with the preacher. Gradácia „mejk e dýl“ patrí k najlepším momentom beztak prevažne najlepšieho albumu. Bluesovo prifarbená kolíska Wild fire woman si hravo šantí celé štyri a pol minúty a po nej nasleduje skladba pomenovaná po žene, konkrétne je to Anna a nič iné ako slaďák z toho byť nemôže. Album uzatvára dlhšia a jemnejšia skladba Call on me, vzrušenie jej dodáva mierne melancholický klavír. Gitarista tónom clivým clivým (nielen Tónom) povahám rozfňuká sólo a celé sa to opakuje do aleluja. Pesnička tvorí niečo ako perfektnú bodku za košatým súvetím. Mám pocit, že je to o chlp clivejší album, než jeho predchodca, avšak ani citlivo kalibrovanými váhami medzi nimi veľký rozdiel nevidím, nuž štyri hviezdy subjektívne v duchu prifarbím do pätice, čo na tom, že školákom tá číslica nevonia!

Uriah Heep - Conquest

Chicago - Chicago VIII

Led Zeppelin - II

Tenacious D - Tenacious D

Abrahams, Mick - A Musical Evening With The Mick Abrahams Band

Spirit - Spirit

Jeff Healey Band - See The Light

Rainbow - On Stage

Uriah Heep - Abominog

Leaf Hound - Unleashed

Synkopy - Formule I

Abacus - Midway

Progres 2 - Změna

Uriah Heep - Head First

Clash, The - London Calling

Harper, Roy - Whatever Happened To Jugular

Yes - Fragile

Fairport Convention - Liege And Lief

Bad Company - Bad Company

Bad Company - Straight Shooter