Toto 2CD mapuje autorskou tvorbu mimořádného hudebníka, skladatele a hráče na klávesové nástroje Vincenta Cranea.
První CD tvoří 16 skladeb z 1. období kapely Atomic Rooster (1970-1973). V těchto letech se v kapele vystřídali 4 zpěváci, a to Nick Graham (1.LP - Atomic Ro-o-oster), John Du Cann (2. a 3.LP - Death Walks Behind You a In Hearing Of), Peter French (3.LP - In Hearing Of), a konečně ze skupiny Colosseum přišel Chris Farlowe. Z tohoto období je zde polovina skladeb, jež se nacházejí na 4. a 5.LP - Made In England a Nice 'N' Greasy. Je to opravdu mimořádný výběr toho nejlepšího, co kapela za necelé 4 roky vytvořila. A Vincent Crane na tom všem měl zásadní podíl.
Druhé CD mapuje převážně jeho tvorbu, kterou vytvořil mimo Atomic Rooster. Nejstarší skladby (My Babe a The Silver Meter) pochází z roku 1965, když si ve svých 22-ti letech "vypůjčil" skladby starého bluesmana Willieho Dixona. A tu první si dokonce sám zazpíval.
Další skladby (Fanfare/Fire Poem, Fire a Rest Cure) jsou z období, kdy působil (od roku 1966) v přední anglické psychedelické skupině Crazy World Of Arthur Brown. Jestli někde odkoukali naší Primitives Group (a později i Plastic People) svoji ohňovou jevištní podívanou, tak to bylo právě u tohoto učitele (původní občanské povolání Arthura Browna). Když o tom všem v letech 1968-1969 nadšeně informoval náš hudební měsíčník Pop Music Express, vůbec mě nenapadlo, že u něj (vedle Carla Palmera) hraje tak mimořádně nadaný hudebník. Bohužel se již v té době u něj projevují vážné psychické obtíže (deprese), které vedly k jeho předčasné smrti v únoru roku 1989.
Velice zajímavé jsou i skladby Wave Myself Goodbye a I'm Not Suprised z 1. eponymní LP desky výborného kytaristy Roryho Gallaghera, kterou natočil v roce 1971 po rozpadu skupiny Taste. V obou skladbách (zvláště té první) je piano V. Cranea naprosto dominantní, kytara tvoří pouze doprovod. Zajímavá je i sestava, v které je dokonce V. Crane uveden v základní sestavě! Pro doplnění uvádím všechny členy kapely:
Rory Gallagher - vocals, guitars, alto sax, mandolin, harmonica
Gerry McAvoy - bass
Wilgar Cambell - drums, percussion
Vincent Crane - piano
Bohužel následné skladby z dalšího období ukazují silný ústupek od předchozí progresivní tvorby. Doprovodná kapela Green Goddess by se pro mě modlou ani bohyní určitě nestala. Zvláště ne při poslechu skladby Firefighter s příšernými sbory, při kterých mi na těle naskakuje kopřivka.
Zajímavě a příjemně zní skladba Taro Rota, v které doprovodné piano a zpěv dává vzpomenout na jeho tvorbu s Atomic Rooster. Na stejné skladbě také spolupracoval společně s Arthurem Brownem, když použili původní klávesový základ, který doplnili rockovějším doprovodem a zpěvem Arthura Browna. V některých verzích je skladba prodloužena na délku až 22minut!
A už je tu návrat k Atomic Rooster! Skvělé skladby Throw Your Life Away a He Did It Again, v kterých se prolínají Hammondovy varhany s kytarovým doprovodem Du Canna, patří k tomu nejlepšímu, co kapela na přelomu 70. a 80. let vytvořila. Obě skladby se také nacházejí na desce Atomic Rooster (1980), kterou pokládám za naprosto rovnocennou deskám z 1. poloviny 70. let.
To se bohužel nedá říct o následujících 3 skladbách z poslední desky Atomic Rooster - Headline News (1983), na které se podepsalo i to, že téměř žádná skladba nebyla nahrána ve stejném obsazení.
Závěrečné skladby z let 1984-1985 jsou nahrávány se seskupením Katmandu a Dexys Midnight Runners. Tam kde hraje Crane pouze sám na piano (viz výborné boogie ve skladbě Crane's Train Boogie) je vše v pořádku. Ale jakmile se přidá doprovod se strašlivými ženskými sbory (viz skladba Sweet Sixteen), tak jsem rád že mi není sladkých šestnáct ale o 40 let více. Takovou to podivnost si nebohý Vincent Crane opravdu nezasloužil!
V dalších skladbách za doprovodu skupiny Dexys Midnight Runners jako by autor rezignoval na svoji originální klávesovou hru, když ve skladbě One Of Those Things slyším dokonce housle (violu?). Je mu ale odpuštěno, protože ani tuto ani následnou skladbu Because Of You naneštěstí nesložil (zní jako to nejhorší country, když zpěvák zpívá takovým způsobem, že mám chuť vypnout přehrávač). Crane na tom musel být opravdu zle, když kývl na účast v tak strašlivém projektu. Ale naštěstí je tu závěrečná Solar Myth/Extro Boogie s výborným pianem V. Cranea, která mi při poslechu jeho brilantní klávesové hry opravdu zvedne náladu.
Těžko toto 2CD hodnotit. Pro milovníky Atomic Rooster je to opravdu zajímavá deska, která ukazuje autorův záběr v plné šíři. A sběrateli určitě na ni v jeho diskografii nebude padat prach.
Hodnotit první CD nedělá problém (jasných pět). Když u druhého CD zapomenu na těch pár slabších skladeb (a ty jsou opravdu jenom pro sběratele), tak celkově bych to zaokrouhlil nahoru na tři. A tím je výsledný průměr jasný. Ty čtyři hvězdičky si tento zajímavý výběr bezesporu zaslouží.
↧
Atomic Rooster - VINCENT CRANE - Close Your Eyes: A Collection 1965-1986
↧
Grateful Dead - Aoxomoxoa
Gratetul Dead byla skupina opředená různými pověstmi o komunitním životě volné lásky, psychotropních látek a alkoholických večírků a stala se živou atrakcí Haight Ashbury v San Francisku, v dobách hippieovské revoluce. Pokud se pamatuji, u nás tuhle kapelu nikdo moc neznal a jejich alba byla v dávných dobách u nás spíš vzácností. Známé byly spíš jejich singly, anebo skladby na výběrech. To se potom v dalších letech změnilo, ale stejně si myslím, že u nás kapela nebyla tak populární jako jiné americké party jako třeba Canned Heat, Johnny Winter, Jefferson Airplane nebo později ZZ Top. Jméno Jerryho Garcii však bylo citováno s jistým respektem a úctou.
Ortodoxním rockerům na nich vadila ta jejich nezařaditelnost, protože v jejich rockovém podáním objevovaly prvky country, folku, blues, reggae, později dokonce i jazzu a u nás (jak známo) s tou tolerancí k odlišnostem to nebylo nijak slavné.
Významným „neviditelným“ členem skupiny byl americký básník a textař jejich skladeb, přítel Robert Hunter, který vytvářel jejich myšlenkový a poeticky intelektuálně uchopený svět jejich sdělení…
Album s podivným názvem Aoxomoxoa mě zaujalo svým pitoreskním obalem velmi filigránsky výtvarně ztvárněným motivem, který na sebe upoutával pozornost. Ale byla tady hlavně hudba…
ST. STEPHEN – pomalé, jakoby opatrné akordické výměny se snoubí s vybrnkávanou melodií a hned nato se rozběhne vokálně vypjatá skladba vícehlasého zpívání v ryze americkém pojetí. Z hudby lze vycítit jakousi nepojmenovatelnou koncepčnost. Instrumentální pojetí hraje do celku a spojování jednotlivých nástrojů má svou vnitřní logiku, kterou budeme postupně rozkrývat v dalších skladbách. Kytarová přediva stojí na rockovém základě a elektrické kytary se vzájemně propojují a doplňují. V závěru skladby cítíme rozpoutání harmonického proměňování emocí ve zdánlivém nesouladu, ale je to vyjadřování pocitu osobitými prostředky….
DUPREE´S DIAMOND BLUES – akustické kytary s důraznými basy s pozadí bublajícími varhanami nabídnou osobitou bluesovou variantu. Skladba má téměř hospodský charakter a dokonce místy cítím jazzové názvuky v harmonii. Velmi dobře vystavěná skladba, kde baskytarové party doprovázejí percussion a z pozadí slyšíme dokonce banjo a marimbu. Skoro se mě chce říci, že se jedná o nějaký divadelní útvar s jistou nadsázkou. Vokální linka je ovšem jistá a srozumitelně přehledná a na ní skladba stojí……
ROSEMARY – akustické kytary hrají pomalé baladické téma a zpěvákův hlas je filtrován přes zvláštní efekt, který přináší deklarovanou psychedelickou atmosféru těkavosti a rozpínavosti. Skladba má ale krátkou stopáž a než si na ni stačíme zvyknout – jsme u konce.
DOIN´ THAT RAG – ani další skladba nepřináší nějaké důrazné rockové aspirace. Bicí nástroje sice rozbíhají skladbu v rychlejších rytmech, potom ovšem zpomalují a vnímáme spíš akordické proměňování nálad vytvářených varhanami v pozadí nad vypravěčsky znějícím hlasem a elektrické kytary spíše opisují melodickou linku, než by přinášely nějakou dravost nebo útočnost. I zde vycítíme jazzový odér, který je sice nepojmenovaný ale pocitově přítomný. Zajímavé rytmické proměny s poměrně obtížně zapamatovatelnou melodickou linkou v závěru získávají na větší průraznosti a údernosti…
MOUNTAINS OF THE MOON – psychedelické kouzlení akustických kytar spojeným s cembalem má spíše folkových charakter. Poetický název skladby přináší i jakousi lyrizující polohu, která se promítá i do vokálního ztvárnění s mírně naříkavým zpěvem. Ovšem akordické proměny a vybrnkávání melodických přediv je velmi podmanivé a kreativní a možná za ním ucítíte i opar marihuanové vůně, která se nad skladbou mírně vznáší, i když má skladby místy pseudorenesanční charakter staré evropské hudby, která se vloudila do jejich tématu. Zajímavý příspěvek na albu…
CHINA CAT SUNFLOWER – úvod skladby jako předjímal spíš záznam ze zkoušky. Je to ovšem jen zdání a další píseň se rozbíhá ve výrazněji rockovém uchopení. Šlapající rytmika přivádí i elektrické kytary a krátké akordické proměny varhan. Zase můžeme pozorovat velké harmonické proměny s těžko čitelnou melodickou linkou. Jerry Garcia zde s Bobem Weirem odvádějí slušnou práci na elektrické kytary a píseň se rozbíhá v rychlejší a rychlejším tempu do samotného vyvrcholení…
WHAT´S BECOME OF THE BABY – psychedelický trip ze skladby přímo čiší. Táhlý jakoby zaříkávačky hlas se spojuje s ortelným duněním gongu a zvukomalba dokresluje podivnou atmosféru rozpínání mysli konce šedesátých let. Trochu mám pocit, jako se před mýma ušima odvíjel nějaký náboženský obřad. Tajemně ponuré vyznění písně se výrazně odlišuje od jakéhokoliv předešlého hudebního materiálu na albu. Zpívanému textu není téměř rozumět, ale spíš lze vnímat onu neuchopitelnou atmosféru. Zpívaný hlas získá najednou více expresivního pojetí a nese se prostorem jako tajemné a varovné sdělení…. Podle mého soudu zde zapracovala tehdejší obliba orientální hudby, která přinášela nové možností k experimentování….
COSMIC CHARLIE – poslední skladba má folkrockový charakter. Akustické kytary mají svoji údernost, ale je zde i téma klouzavých elektrických tónů a osobitě vedené lidské hlasy s droleným mírně zatěžkaným rytmickým základem. Jerry Garcia zde úsporně používá steel-kytaru, ale jenom na dokreslování, zvláštní harmonické proměny přivolávají blues, ale pěvecké pojetí nemá daleko ke swingovému frázování. Velmi pohodové a pozitivistické vyznění v proměnách dynamických odstínů skladby. Výtečné hudební pojetí bez exhibičních vyjadřovacích prostředků….
Grateful Dead možná není kapela, kterou přijmete na úplně první poslech, ale v každém případě ji doporučuji vaší pozornosti. Jejich alba jsou hodně proměnlivá a žánrově nestejnorodá a ona kreativnost a rozptýlenost v citlivějších posluchačích možná vyvolá zájem o soustředěnější poslech a hlubší proniknutí do jejich hudebního pojetí.
Tohle je důvod proč za jeho osobitost uděluji albu čtyři hvězdičky.
↧
↧
Blackfoot - After The Reign
80 roky napadli aj Southern Rock.... Blackfoot jedna s mojich najobľúbenejších skupín spáchala albumy ktoré nedokážem prehltnúť sú to Siogo z roku 1983 a Vertical Smiles z roku 1984 s tými platňami mi zlomili indiáni srdce nech si každý myslí čo chce pre mňa sú tie dve albumy ODPAD! Dlho som nechcel siahnuť na ďalšie albumy, ale zvedavosť mi nedala a tak som začal odzadu od poslednej štúdiovej nahrávky After The Reign. Už to nebola originálna indiánska zostava je to skôr album Ricka Medlocka ale priznám sa že ma príjemne prekvapil.
1 Sitting on Top of the World Prvá skladba na tejto platni je moja najobľúbenejšia v celom albumu to intro je úžasné takto s bottleneckom vie hrať iba máloktorý blues man konkrétne len takí ktorý predal svoju dušu diablovi ( ako napríklad Robert Johnson:-) aj elektrická časť je parádna takto mám Ricka Medlocka rád. Keby mala druhá časť skladby iný text neexistuje aby som prišiel na to že to je cover verzia.
2 Nobody Rides for Free S nej sa dá cítiť vplyv 90 rokov už to nie je starý southern rock ( na tomto štýle až na pár výnimiek je postavený celí album čo je z časti škoda)
3 Tupelo Honey Takmer Jimiho Hendrixove intro otvorí polo baladu lemovanú klávesmi (na šťastie už nie postihnutými 80 úbohými sinťákmi ) skoro v každej skladbe si tu Rick zahrá s bottleneckom.
4 Rainbow Polo akustická vec s dosť obohratým refrénom troška slabšia záležitosť.
5 It's All Over Now Pekná akustická gitara s krátkym sólom na elektrickej gitare. Tá otvorí ďalšiu pieseň a ďalšiu baladu podobná ako predošlé ale táto je celkom v pohode.
6 The Road's My Middle Name Ďalší slaďák nič moc .
7 Hang Time Intro otvorí krátky predhovor potom elektrická gitara začne dávať licky po nej aj elektrická harmonika krátka bitka medzi dvoma nástrojmi a song sa môže začať.. dobrá blúzovka z gitarovými aj harmonikovými sólamy.
8 Tonight Fajn song presne southern rock aký som od Blackfoot čakal
Album postavený na akustických baladách sa počúva dobre ale nie je to žiaden prevratný zázrak..
9 After the Reign Titulná skladba After The Reign je vynikajúca vec čo príjemne takmer zakončuje album Rick Medlocke ovláda svoj nástroj naozaj dobre. Pri konci tejto skladby môžeme už počuť začiatok poslednej skladby
10 Bandelaro Nádherná inštrumentálna pieseň indiánsky zakončuje pravdepodobne posledný album veľkej legendy myslím si že ho zakončili dobre mohlo to dopadnúť oveľa horšie.
Keby tam bolo menej slaďáckych balád dal by som 4 hviezdy keby bolo čo i len o jednu takú slabú baladu viac dal by som 2 hviezdy. Ale piesne ako Sittin' On Top Of The World, The Road's My Middle Name a Bandelaro to zachránili...
Dobrá rozlúčka s legendou.
↧
Atomic Rooster - Homework
Jedná se převážně o samostatný projekt kytaristy Johna Du Canna, jemuž vypomáhá na bicí nástroje Paul Hammond. I když slyšíme v mnohých skladbách klávesové nástroje, celkově má prvních 17 skladeb blíže ke skupině Andromeda, kde Du Cann koncem 60. let působil, než k Atomic Rooster, v kterých oba s přestávkami hráli.
Po úvodním instrumentálním klávesovém vstupu ve skladbě The Dukes Theme nastupuje úderná Make Me Strong s ostrým kytarovým rifem. Skladba je jednoduchá, jak vystřižená z konce 60. let.
V další skladbě The Devil In Me slyším "snad největší neštěstí v historii rockové hudby" - automatického bubeníka! A toho si Du Cann mohl opravdu odpustit. Ale možná mu to nakukal ten ďábel v něm ...
Po pomalé skladbě Fool nastupuje výborná It Can Wait Another Day. Je fantastické sledovat jednoduchý kytarový rif doplněný úpěnlivým zpěvem, když to celé vytváří podmanivou atmosféru. Takovou, kterou jsem u Atomic Rooster vždycky obdivoval.
Ve skladbě C.O.D. použitou elektroniku Du Cann vážil na lékarnických vahách, takže jako celek v ní nepůsobí rušivým dojmem.
Skladbu Mind Over Matter si autor mohl odpustit. Opakování toho refrénu stále dokola mně tahá za uši. A tak jenom netrpělivě čekám, kdy to celé skončí.
Následné skladby A Matter Of Time a hlavně Cut The Wire s tklivým kytarovým sólem patří k tomu nejlepšímu, co na desce je.
Elektronická skladba X-MASS se na desku dostala nějakým omylem. To němečtí Krafwerk už podobné postupy vyzkoušely dávno. A s daleko lepším výsledkem.
Pokud to posluchač přečká, čekají ho skvělé Hammoundovy varhany doplněné pro mě decentním synthesizerem a úpěnlivě procítěním zpěvem Du Canna v 6,5min. skladbě Open Up The Sky. Další výborná skladba!
Proč to dělat složitě, když to jde jednoduše, tak to slyším v "šustících" skladbách City Boy, The Band Played On, Different Words. Tak nevím, jsou to spíše demo nahrávky, protože technická kvalita zde zaplakala. A bicí zní tak, jako když se tluče někam do plechových necek. Asi to bude zase ten "šílený" automatický bubeník.
Do skladby Leopard's Skin byly vmontovány výkřiky typu "kiš, kiš", ale děti si tam v ní asi moc nehrály. Další zbytečná skladba.
Závěrečné skladby The Buck Stops Here a hlavně výborné blues Somebody's Looking After You? patří právem na závěr této desky. Poslední skladbě nic nechybí, kytara, zpěv jsou téměř dokonalé. A škoda že patří k těm nemnohým, co lze na desce nalézt.
Přivřu jedno oko a dám za tři.
Ale málokdy se stane, abych recenzi na desku psal k vůli bonusům. A to je tato výjimka. Skladby vyšly jako singly v letech 1981-1982 u firmy Polydor a patří k tomu nejlepšímu, co skupina Atomic Rooster v čele s V. Cranem natočila.
Při poslechu skladby Play It Again by člověk nevěřil, že poslouchá skladbu z 80. let. Výborné hammoundky, skvělý rif Du Canna, kapela odehraje ve třech to, co neodehrají jiné skupiny ani v pěti.
Druhá odpichovka Rebel With A Clause odsejpá jedna radost, opět obdivuji mistrovskou Craneovu hru, který musel být v té době ve vrcholné formě. Za skvěle vystavěnou kytarovou hru by se nemusely stydět ani tou dobou vznikající metalové kapely.
A ukázka toho, o co jsme byly u nás ošizeni, když jsem je nemohli vidět v této formě - live nahrávka starého hitu Devils Answer. Ta je zahrána s dokonalostí, kam se kapela po více jak deseti letech vývoje posunula. Slyšel jsem ji v mnoha provedeních, ale toto je pro mě její vrchol.
Další singl se skladbami End Of The Day a Night Living ukazují, že skupina směřovala do úplně jiných končin, než kam došla na desce Hedline News (1983). Kapela pokračovala v letech 1981/1982 s tvrdohlavostí sobě vlastní dále do prog-hard-rockových vod a na ostatní se neohlížela.
Loučení s rockovými mohykány nemohlo být lepší než skladbou Tomorrow Night, tak jak ji mohli slyšet posluchači na koncertech počátkem 80. let. My bohužel ne. A leccos lze bolševikovi odpustit, ale to že nám znemožnil, abychom démonického Vincenta Cranea vůbec na koncertě někdy viděli, nikoliv! Když on se svým životem v roce 1989 končil, tak my jsme se teprve začali pomalu nadechovat.
Takže na jeho památku zaokrouhluji na 4 hvězdičky.
↧
Winter, Johnny - The Winter of '88
Prvé čo ma pri pohľade na album zaujalo bol predný obal albumu. Johnny si nechal odfotiť vlastnú hruď kde má natetovaného čínskeho draka ktorého použil výsledne na obal. Či sa im nechcelo s obalom pracovať alebo to takto Johnny chcel je mi jedno ale vyzerá to dosť neoriginálne. Opäť sa stretávame s vynikajúcim Johnnym, len tu tentoraz máme malí problém a to sú bicie ktoré znejú dosť... ehm ako by som to mal vysvetliť.... dosť 80s.
1 Close to Me a je to tu hneď z ostra o nás zaútočia hnusné bicie keby sa Winterova gitara nespustila s jeho úžasným štýlom hudbu by som hneď vypol, ale gitara sa spustila spolu s chraplákom a slušne prekričia škaredé bicie.
2 Rain pomalšia bluesová skladba s vynikajúcimi lickmy ktorú zabíja iba hrozný zvuk bicí .. keď oceľovým kladivom vyrovnávam nejaký plech na betóne má to krajší zvuk ako tieto kvázi bicie.
3 Stranger Blues konečne poriadna skladba kde sa bicie nejako neviem akým spôsobom polepšili keď som prvý krát počul túto skladbu v albumu ako Johnny skríkol a začal hrať s bottleneckom tak som si vydýchol že album nemusím zahodiť do koša. Skvelá texas bluesová skladba ktorej nič nechýba má chuť rýchlosť hitovosť..
4 Ain't That Just Like a Woman silné veselé boogie černošská tancovačka bez náznaku 80s ( ale už s tým prestanem) jedna s najlepších skladieb na albumu.
5 World of Contradictions precítená bottleneckom hraná pure (čistá) bluesová skladba akoby ju hral nejaký maník ktorý patril do bandy zvanej delta blues. V skladbe sa dá počuť ústna harmonika pekne okoreňuje skladbu.
6 Lightning opäť to Johnny ukáže s gitaru tak ako to mám najradšej drsne a chladnokrvne jeho škriekavý spev a vražedné licky sú vynikajúca kombinácia skladba je plná gitarových sól.
7 Looking for Trouble ďalšia fantastická skladba
8 Show Me klasická skladba od Johnnyho Wintera keby tam zasa netlačili tie otravné bicie
9 Anything for Your Love nezaujímavo znejúca romantická pre Wintera netypická skladba… nič moc
10 Look Away skladbu otvorí celkom zaujímavý riff ktorý pokračuje s vyhrávaním Johnnyho až do konca nieje to inštrumentálna skladba ale nemá od toho ďaleko klasická 12 bar bluesovka.
11 Mother Earth ďalšia smutná bluesová pieseň tento krát ale najlepšia na albumu.
12 It'll Be Me Johnny v poslednej skladbe pritvrdí (ale smutne môžem oznámiť že je už neskoro) ale beztak skvelá skladba.
Slušná placka keby tie bicie boli normálne neviem či to Johnny tak chcel alebo bol donútený. jedno je však isté bicie pekne potopili inak vynikajúci album nebyť prvých dvoch otravných skladieb dal by som vyššie hodnotenie.
↧
↧
Schelinger, Jiří - Báječní muži
První album Jiřího Schelingera mělo v polovině sedmdesátých let vyplňovat mezeru, které zde zela jako vesmírná černá díra v oblůasti bigbítu potažmo rocku.
Třebaže František Ringo Čech s oblibou tvrdívá, že je "císařem českého hardrocku", album které na Supraphonu prosadil díky svému vyjednavačskému talentu ve mně vyvolalo v době jeho vinylové premiéry ale i dnes hodně velké rozpaky, mám-li tedy nezpochybnnit legitimitu jeho cisařského predikátu.
BÁJEČNÍ MUŽI byli okopírovaní Black Sabbath s hodně nejapným textem (Into The Void)
NAMÁLE MÁM byla countryová dechovka z beatlesovského repertoáru s textem, který se hodil pro Televarieté...
BAFF byla skladba z prvního eponymního alba Santany (Soul Sacrifice), v níž se chtěl "císař" prezentovat na svoje american latin conga...
Za naprosto hrůzné považuji DĚLÁM HU (ještě že ne Who), PTÁK LUPTYLÁK a MILOSTNÁ PÍSEŇ....
O ostatních raději ani nechci nějak spekulovat.
Abych nebyl obviněn z předpojatosti, tak beru na "milost" skladbu TORNÁDO, ta jediná to ale bohužel nezachrání....
Na albu je sice mezi řadou muzikantů zvěčněn Jiří Schelinger, tehdy to ještě nebyl jednoznačný frontman, ale alespoň měl u Čecha prostor. Třebaže na albu svoje "perly" zpívá i Viktor Sodoma, v době lisování obalu už byl odejit a tak se producent obalu ani nenamáhal tam Sodomu zvěčnit...
To jsou sice postřehy ryze nehudební, ale také to o lecčems svědčí...
Byla to pro bigbít opravdu velmi tristní doba, když mnozí rockeři označovali tenhle projekt za hardrock.
Musel jsem si počakt rok a na podzim 1976 vychází první album Vladimíra Mišíka a Etc...
To bylo ovšem docela něco jiného.
↧
Di Meola, Al - Land Of The Midnight Sun
Geniální kytarista Al DiMeola je vedle Johna McLaughlina jedním z mála skutečných fenoménu elektrické, ale i akustické kytary. Když se v r. 1976 osamostatnil a vstoupil na sólovou dráhu, mnoho hudebních kritiků, ale i náročných posluchačů oprávněně očekávalo grandiózní nástup, což se beze zbytku potvrdilo…
Jestliže byl Jimi Hendrix absolutním kytarovým zjevením šedesátých let. V sedmdesátých letech se jako další kytarový vizionář objevil John McLaughlin a dlouho platilo, že nebude mít „vážnější“ konkurenci. Když se ale objevil o dvanáct let mladší absolvent Berklee Art School College Al DiMeola, „musely se přepisovat mapy“.
Technicky mimořádně nadaný a kromě toho precizní a neuvěřitelně rychlý hráč, který posunul hranice kytarových možností o míle dopředu předvedl nepochopitelné kytarové běhy ovlivněné nejen fusion music, ale také rockem, jazzem, latinsko-americkou hudbou, španělskou hudbou, i díly klasiků baroka a renesance. To všechno zahrané s úžasnou erudicí a lehkostí bez úporného šumlování a dramatického souboje s nástrojem na pokraji lidských možností. Kromě toho úžasný skladatel nabitý spoustou kompozičních a aranžérských nápadů, které mu zaručovaly dlouhou kariéru ve spojení s jeho virtuozní hrou. Ano, to všechno se vejde pod jméno Al DiMeola….
Album Land Of The Midnight Sun provázely superlativní kritiky geniálního hráče a také kamarád, žijící v USA (který poslouchal méně náročnou hudbu) mi o něm napsal, že v hudebních magazínech a novinách se tehdy nepsalo ničem jiném něž o něm…. Kupodivu na něm nebyl DiMeola jednoznačným autorem, ale nijak to nevadilo celkovému hudebnímu konceptu. Bylo tedy logické, že jsem chtěl toto album mít a tak dodneška patří mezi součást mé sbírky…..
THE WIZARD – melodický nástup výrazné melodické linky kytarového uchopení tématu, do kterého se vkliňují percussion autora skladby, bývalého hráče od Santany, Jamese Mingo Lewise. DiMeola hraje přesné hudební schéma, kde se prokreslují jednotlivé detaily a prolínání dvanáctistrunné akustické kytary se vzdušným tónem DiMeolova Les Paul Gibsona zde má famózní nástup. DiMeola rád hraje ve vysokých polohách a v téhle skladbě to dává jednoznačně najevo. Je zde ovšem i synthesizer Marryho Milese a výtečná baskytara Anthony Jacksona. Bicí nástroje vynikajícího Steve Gadda tvoří základní rytmický motor společně s percussion. Kytarové běhy jsou vystavěny ve španělském duchu a jejich rychlost a přesnost má jedinečnou bravurní podobu. Každý ton tvoří jeden střípek obrovské tónové mozaiky, která vytváří celkový obraz vyprecizované hudby do posledního tónu. Suverénní, superrychlé, ale s jasným myšlením, bez žádných nahodilostí, famózní!
LAND OF THE MIDNIGHT SUN – rychle běhy kytarových obratů se nesou v duchu fusion-music, ale zároveň zde cítíme latinskoamerické rytmy a postupy. Zcela nečekaně zde výrazný rytmický akcent hudbu zastaví, ale vzápětí se opět rozbíhá vpřed. Fascinují mě přesné DiMeolovy sázené tóny na tlumených strunách, stejně jako rozechvívané tóny ve vysokých polohách. Další fáze skladba má latinskoamerickou zpěvnost a rozmarnost a dokážeme si při ni představit mořskou pláž se vzdouvajícími se vlnami, krásné osmahlé tanečnice s vlasy jako smůla a s rudými rty….. DiMeola a Miles si zde podávají sólové vstupy na kytaru a synthesizer, zatímco elektrické piano perlí v doprovodech. Výrazné rytmické akcenty Lennyho Whitea rozvazují ruce Lewisovým percussion. Hudba plná energie, emocí a jižní divokosti a hravosti. Skladba v závěru graduje a DiMeola zde předvádí jedinečné mistrovství svého podání kytarové hry, posluchač sotva stačí sledovat proměny jeho technik a barev zvuku, nemluvě o výtečně namazaném rytmickém stroji. Fantastické!
SARABANDE FROM VIOLIN SONATA IN B MINOR – v další skladbě se přeneseme do úplně jiné oblasti. DiMeola nás přesvědčí, že není jenom kytarový rychlík první třídy v elektrických polohách, ale že mistrovsky zvládne i koncertní kytaru a tak tu máme barokní kytarovou hudbu slavného Johanna Sebastiana Bacha. Velmi citlivě nasazované tóny na koncertní nástroj mají výrazovou přesvědčivost a zanechávají ve vás dojem, že DiMeola nikdy nehrál nic jiného než barokní hudbu transformovanou pro koncertní kytaru. Krátká vsuvka klasiky nezaškodí a je příjemnou očistou po předešlém instrumentálním náporu…..
LOVE THEME FROM PICTURES OF THE SEA – v další skladbě vnímáme jakoby snovou atmosféru, kterou vytvářejí akustické kytary a nezkreslený sound sférické elektrické kytary, za kterým cítím tónovou clonu smyčců a tikot percussion. Zpěvu – zcela nečekanému se uval baskytarista Stanley Clarke, ale je zde také Patty Buyukas – zpěvačka působící nějaký čas u Santany, která ozdobila skladbu nádherným sféricky čistým hlasem. Pohádkový obraz jako z jiného světa, který je rovněž výrazným koncepčním vybočením….
SUITE GOLDEN DAWN – DiMeola ovšem vrací koncepci alba opět do fusion-music. Skladba se větví na tři části – jako suita – a DiMeola nám nabízí svoji další variantu mnoha odstínu kytarové hry. Superrychlé kytarové jízdy v melodicky přísných souvislostech, bez nějakých drásajících nebo zkreslujících přídavných efektů dokážeme docenit jeho hru, ve které není možné zaregistrovat sebemenší zaváhání nebo nejistotu. Místy máme pocit, že rocková drsnost se prolíná s jazzovými postupy, ale i funkem a jazzovými náladami. Baskytarista Jaco Pastorius, ale i Stanley Clarke zde provádějí jedinečné basové modulace a bubenické eskapády mají tak pestré obrazce rytmických vzorců, že běžný člověk jen těžko může soustředit na nějaké počítání. Živelné a dravé, ale přesto vnitřně svázané a propojené do posledního tónu. Kytarové běhy zde střídají vstupy na elektrické piano Fender-Rhodes, ale i bzučení Moog synthesizeru a funkové rytmy Alphonse Mouzona vynikajícími basovými nástupy vás strhnou jako maelström do svého virtuálního nitra. DiMeola řádí jako ďábel, ale jeho kytarová hra dokáže také hladit a hrát i ve velmi jemných polohách a po divokých rytmech a vodopádech jisker přichází ponuré zabzučení, které nás odvádí do astrálních světů…..
a) Morning Fire
b) Calmer Of The Tempests
c) From Ocean To The Clouds
SHORT TALES FROM THE BLACK FOREST – závěrečnou skladbu napsal vynikající hráč na klávesy – jazzman Chick Corea a také zde aktivně hostuje na koncertní klavír Steinway a na marimbu. Je nádherné poslouchat, jako oba mistři – Corea i DiMeola, ještě před nedávnem členové jedné skupiny, dokáží zahrát v tak těsné pospolitosti a v úžasných instrumentálních duetech. Corea se trochu drží v pozadí a o to víc vynikne hra na akustickou kytaru DiMeoly. Je v ní jazzová rozmanitost, španělská hrdost a ohromná zpěvnost a muzikálnost. DiMeolův kytarový instrument značky Ovation je prostě nepřekonatelně čistý a výrazově dokonalý. Před koncem oddělí jejich souhru dunivý gong, ale potom se klavírní a kytarové běhy opět dávají do pohybu a dynamické odstíny vám skrze kůži prorezonují do posledního nervu v těle. Bravo, virtuoso!
Land Of The Midnight Sun je pětatřicet let starý hudební počin. Vracím se k němu rád a znovu se nechávám fascinovat instrumentálním mistrovstvím obrýleného Američana z New Jersey, který má italské předky. Vlastním od něho i další alba, ale to první už pocitově ze svého nitra nevykořením a myslím, že i když je jeho bohatá hudební produkce vzácně vyrovnaná, „ujíždím“ na tomhle albu zcela bez zábran.
Pět hvězdiček bez mrknutí oka!
↧
H. P. Lovecraft - H. P. Lovecraft II
Po vydarenom prvom albumu som si pustil hneď druhý dúfajúc že tu nájdem viac hrôzy a hororového desu ako pri prvom albumu. Desu a hrôzy som tu našiel ale trocha v inom formáte ako som dúfal.
1. Spin, Spin, Spin – sa na moje začudovanie začína akustickými gitarami . táto pieseň znie ako uspávanka ktorá zaručene uspí malé batoľa. Pri konci skladby sa pridajú aj sláčikové nástroje a klávesy čo by som už priradil k progresívnej hudbe
2. It's About Time – gitara spustí tichý riff spevák začne tiež tichšie spievať keď sa pridajú Hammondky skladba sa spustí. V strede skladby sa hudba zastaví a začne sa hrať nejaké čudné intermezzo čo sa už blíži k vážnej hudbe. Zo skladby cítiť Orient.
3. Blue Jack Of Diamonds – akustická balada ktorá sa síce dá počúvať ale album s väčšej časti stratilo psychedéliu čo je ohromná škoda.
4. Electrollentando – Space rock ako vyšitý pri konci to znie ako indiánska pieseň ako s filmu Vinnetou čo je pre mňa dosť nepočúvateľná vec.
5. At The Mountains Of Madness – prvá vynikajúca hororová skladba ktorá nesie názov literárneho diela Howarda Phillipsa Lovecrafta s názvom „V horách šialenstva“. Myslím si že tuto skupina priamo vystihla atmosféru vynikajúceho hororu.
6. Mobius Trip- ďalšia skladba ktorá začína akustikou a pokračuje klávesmi čo už neznejú ako Hammondky ale ako syntetizátory. Nevýrazná hra na akustickú gitaru ktorá dookola vymieňa dva akordy ma nebaví.
7. High Flying Bird – druhá pre mňa počúvateľná skladba ktorá má celkom slušnú atmosféru aj akustická gitara si tu zahrá viac ako len 2 akordy aj refrén je dá sa povedať chytľavý.
8. Nothing's Boy – nepochopil som túto krátku blbosť ktorá znie akoby bola vytrhnutá zvuková stopa z trailera nejakého Hororu z 50 rokov.
9. Keeper Of The Keys – nevýrazná skladba s klávesmi.
10. Anyway That You Want Me – ďalšia skladba ktorú som nepochopil pre mňa nepočúvateľná vecička.
11. It's All Over For You – ďalšia zo slabých odvarov albumu.
Až na 2 skladby teda At The Mountains Of Madness a High Flying Bird je tento album nepsychedelická hrôza ktorú som dopočúval iba preto lebo prvý a druhý album mám v jednom vydaní 2 in 1.
↧
Birkin, Jane - Je t'aime... moi non plus
Moje recenze nebude mít klasické proporce analyzovaného hudebního tématu. Album nenám a ani neznám....
Když se ale dívám na krásnou Jane, tak mi to nedá, abych zareagoval jako chlap.
Opravdu krásná, charismatická ženská už od mládí až do současnosti. Je v ní panenská nevinnost, ale možná i erotická prohnanost. Chtěl bych se s ní chlibit jako s dcerou, ale za manželku bych ji z pochopitelných důvodů mít doma nechtěl.
Je úžasně fotogenická a pochopilo to hodně lidí z branže už před mnoha lety. Uchovala si stejný esprit
jako Francouzka Jacqueline Bisset....
Přiznám se, že mě překvapuje její přítomnost na Progboardu, ale na druhé straně se chlapi potřebují podívat na krásnou tvář....
Moje recenze v tomto případě není recencí, ale ze zcela výše uvedených důvodů jí dávám plný počet hvězdiček
↧
↧
Byron, David - Rough Diamond [Rough Diamond]
Rough Diamond bola jednou z tzv. superkapiel. Pre mňa je však najpodstatnejšie meno spojené s touto kapelou David Byron. Ten sa zrejme snažil preraziť po vyhadzove z Uriah Heep skôr v rámci kapely ako sólo. Rough Diamond postretol osud typický pre superkapely - veľké očakávanie, skvelá hudba, úspech však minimálny, rozpad kapely. Osobne mi ani na prvé vypočutie nesadla hudba, avšak postupne som objavil jej krásy. Úvodná Rock ´N´ Roll je pekne od podlahy zahratý song. V rovnakom duchu sa nesie i nasledujúca Lookin´ for you. Nasledujúca Lock and key je veľmi vydarená skladba, ktorej dominuje zdvojený vynikajúci vokál Davida Byrona. Nádherná je aj pomalá a citlivá skladba Seasong, opäť Davidova parketa. By the horn je pulzujúci rockový song. Vrcholná skladba albumu je pre mňa Scared s bluesovým nádychom a tajomnou, až zlovestnou atmosférou a peknými sólami gitary i klavíru. Vynikajúca je nasledujúca skladba Hobo so zapamätateľným refrénom a krásnou inštrumentálnou záverečnou clivou časťou. Voľne na to nadväzuje krátka klavírna skladba The Link, ktorá ako keby na tento rockový album ani nepatrila. Je jemná a krásna. Na ňu zas nadväzuje záverečná End of the line, zvláštna skladba, ktorá má svoje kúzlo, hoci záver albumu som čakal lepší. Rough Diamond je album, ktoré má skvelú rockovú atmosféru, avšak nie všetky skladby sa podarili. David Byron tu podáva svoj štandardný, t.j. vynikajúci výkon. Oveľa viac som očakával od gitary Clema Clempsona, ktorý v Colosseu hral neskutočné sóla, tu je oveľa skromnejší. Ale stále skvelý. Keď to zhrniem, Rough Diamond mám radšej ako prvý sólový počin Davida Byrona, i keď tu nie sú také melodické skladby. Ale na plný počet mi tento album nepripadá. Rozhodne však odporúčam, je to neznámy klenot.
↧
Euclid - Heavy Equipment
Rozhodol som sa pridať kapelu Euclid so svojím bohužiaľ jediným vydaným albumom tu na progboard, pretože si myslím, že si to tento album určite zaslúži. Patrím medzi milovníkov hudby so začiatku 70. rokov a popri svätej trojke, resp. štvorke (BS,DP,UH,LZ) ma baví objavovať ďalšie zabudnuté klenoty z tohto obdobia. A tu je jeden z nich. Je tažké opísať tento album, pretože zvukovo a hudobne ho ja osobne neviem prirovnať k nejakej známejšej kapele. Poďme na piesne: Prvá je pre mňa trošku nepochopiteľne rozdelená na tri časti aj kedď sa mi zdá, že každa časť je samostatný song. Úvodný rif, rytmika a vokály ma hneď dostali. Melodické dvojhlasy mi evokujú častokrát koniec 60. rokov a s údernými bicími a tvrdými git.rifmi to znie sakramentsky dobre:-) Dvojka Gimme Some Lovin' začína znova údernou rytmikou, surovou znejúcou gitarou a melodickým refrénom, super. Tretí song First Time Last Time sa rozbieha dosť podobným rifom ako úvodná Shadows of Life, pre mňa asi dve najlepšie veci na albume. Postupne sa pridá znova už typický melodický dvojhlas a hudba šľape ako hodinky. Štvorka Lazy Livin' je výrazné spomalenie s melodickým refrénom, piaty song 97 Days je svižný song s chytľavým refrénom, šľapajúcou rytmikou a trochu mi pripomína ranný Uriah Heep, výborná skladba. Šiesta a siedma pieseň sú svižne rockvé songy s typickými poznávacými znakmi ktoré som už spomínal vyššie. Tento album mám rád pre jeho surový zvuk, tú spontannosť ktorá z neho doslova sála a melodické a zárovň tvrdé rockové skladby. Pre mňa osobne veľmi kvalitný rockový album mimo svätej štvorky zo začiatku 70. rokov. Vrelo odporúčam všetkým fajnšmekrom žánru.
↧
Starr, Ringo - Choose Love
Opravdu mimořádně povedené album, které snese srovnání s nejlepšími díly Paula McCartnyho (abychom zůstaly u členů Beatles). Písně odsejpají jedna za druhou (většinou hodně svižně), všechny si potrpí na nápaditou melodii, příjemnou atmosféru, výborné aranžmá a velice dobrý Ringův zpěv! Deska je poměrně hodně vyrovnaná i překvapivě nápaditá.
Pozornost si určitě zaslouží jako celek, přesto mám některé kousky ve větší oblibě: úvodní "Fading In and Fading Out", hned následující "Give Me Back The Beat" a "Oh My Lord". Dále pak "Don't Hang Up" a samozřejmě titulní "Choose Love", pomalou a jímavou "Me and You" i trochu úsečnou "The Turnaround".
Desku jsem koupil před několika lety za pár kaček v Levných knihách a je jediná sólová od Ringo Starra, kterou nejen mám, ale i znám. Z referencí od přátel jsem totiž něměl o jeho tvorbě moc valné mínění a proto jsem se o něj vůbec nezajímal. Ale Choose Love mě opravdu příjemně překvapila. Dávám palec nahoru!
↧
P. Mobil - Mobilizmo
P.Mobil je luxusná Heavy Metalová kapela z Maďarska . radím ju k tomu najlepšiemu čo v tomto štáte vzniklo. Album Mobilizmo je prvý oficiálne vydaný štúdiový počin tejto skupiny . Chlapci museli čakať dlhých 9 rokov ale dočkali sa a vyprodukovali podľa môjho názoru správny silný Heavy Metal ktorý v roku 1981 frčal. Na platni sa nachádza 11 skladieb ktoré nemajú pre mňa ani jednu chybu ktorú by som ako poslucháč mohol vytknúť. Chutná porcia muziky aj pre tých ktorý z nej nerozumejú ani jedno slovo.
1. A Főnix éjszakáj a- Noc Fénixa – prvú skladbu otvára čudesné čvirikanie vtáčikov akoby sme sa nachádzali pri počúvaní niekde v parku to po 20 sekundách zlomia hammondky a ich úvodné sólo, po klávesoch začne buchotať basová gitara a pridá sa aj elektrická gitara. Na chvíľku všetko stíchne a potom sa to začne epická skladba Noc Fénixa
2. Billy, a kölyök – Billy The Kid - túto skladbu považujem asi za to najlepšie s celého albumu. Chytľavý vynikajúci riff ktorý mi pripomína tých najväčších rockových velikánov. Takisto prejav speváka je absolútne úžasný vlastne spevákov dvoch. Rozhovor medzi Billy Kidom a šerifom je vynikajúci.
3. Szerettél már Szamuráj? – S Pozdravom Samuraj? – klávesové intro ktoré znie baladicky však zlomí gitara a jej hustý riff. Pomalšia Heavy Metalová bomba
4. Varjúdal – Pieseň Holubice – podľa názvu skladby som očakával akustickú baladu zo špeciálnym imtermezzom. Ale pravda je taká že táto skladba je ničím neprefiltrovaná heavy rocková krutá pecka zo zákerným chrapľavým spevom a psychedelickým gitarovým sólom s Wah – Wah pedálom .
5. Örökmozgó – Navždy v Pohybe – kyselinová gitara tu drví kruté riffi a licky ako by to boli garážový hráči neviem či hudobné nástroje nastavili takto naschvál alebo nemali na iné peniaze ale znie to dokonale (pre moje uši). Čo sa týka sóla tak to je famózne.
6. Mobilizmo – Mobilizmo – titulná pieseň na začiatku pozostáva s kláves ktoré majú renesanční feeling to však z ničoho nič zničí ostrá gitara ktorá spustí ďalší drvivý riffík. Motorheadácka šupka.
7. Rock 'n roll - Rock 'n roll - zaujímavá Boogie vecička pripomínajúca mi skupinu Cactus ( ale samozrejme žiadny očividný Copyright) nebyť Maďarského spevu neveril by som že to je Neanglická skladba.
8. Átlagember - Priemerný Muž - prefiltrovaná gitara alá Rainbow . Spevák po celej dĺžke piesne vymenuje veci čo tak asi za rok spotrebuje jeden priemerný muž dva a pól kila tabaku 30 litrov vína atď...
9. Asszonyt akarok Chcem Dievča – obrovská skladba s krutým groove riffom a vynikajúcim feelingom. Celá skladba je o tom že spevák chce veľmi dievča vymenuje všetko čo mu nevadí . plače že mu je jedno aké dievča len nech ju má môže byť múdra, blondína, bruneta, chladná najlepší text v celom albumu
10. Óh, Yeah - Óh, Yeah – ďalšia pieseň ktorá má v sebe obrovskú silu je rýchla svižná a nenudí ani na sekundu.
11. Alkohol Blues - Alkohol Blues – posledná skladba je také klávesové blues čo sa na vydýchnutie z celej placky úplne hodí .Text je tiež zaujímaví. V texte použijú iba 2 slová a to ... Pivečko,Vínečko :-)
Album radím medzi to najlepšie čo Maďarská rocková scéna vyprodukovala . vynikajúce skladby hrané frajersky ale predsa chytľavo ktoré sú Hard Rockové a Heavy Metalové niekde až bluesové. Čo sa týka pokus o rádiové alebo komerčné hity tak nič také sa tu nenachádza je to ťah na bránku ,a určite vydarený. Chlapci dostali šancu nahrať prvý album po 9 rokoch hrania. Šancu využili na 100 percent a tak mohli nahrávať ďalej. Je to na plný počet hviezdičiek.
↧
↧
Ayers, Kevin - June 1, 1974 (Ayers, Eno, Nico, Cale)
Vzpomínám si, že hudební projekt June 1, 1974 byl poměrně dlouho v mém okolí těžko k sehnání. Provázela ho pověst tajemného undergroundového počinu, který se vzdaluje nějakým vymezeným mantinelům rockové hudby první poloviny sedmdesátých let… Nevím, ale nějak jsem v době vydání na album nedosáhl a během vojenské služby jsem na album skoro zapomněl. Po návratu jsem si doplňoval pracně sháněná jiná alba od jiných interpretů a kapel a tuhle záležitost jsem nějak nezáměrně vypustil se zřetele. Potom jsem ale na tuto desku zcela nečekaně narazil u jednoho svého kamaráda a opravdu jsem si ji s jistým zpožděním vychutnal. Nějaký čas mi ale trvalo, než skončila v mé sbírce.
Na projektu se podílejí známá jména rockové avantgardy a myslím, že už tato okolnost sama o sobě do značné míry přitahuje pozornost, aby se vůči ní člověk nějak vymezil……
DRIVING ME BACKWARDS – klavírní úvod otevírá s patřičnou razancí první skladbu. Naříkavý mírně nakřáplý hlas patří britskému avantgardnímu experimentátorovi Brianu Enovi a to už vnímáme i zkreslený dlouhý tón violy Johna Calea, který se vemlouvavě skřípavými tóny vměstnává do gradující, stále však jaksi méně čitelné melodie. Skladbě lze přiznat dramatický podtón, ale zároveň v ní vnímám jakousi ironickou vsuvku…
BABY´S ON FIRE – druhá skladba, se od předešlé příliš neliší. Má v sobě výrazný minimalistický náboj a vnímám zde elektronické postupy Briana Ena, ale také dlouhé varhanní tóny Petera Bundricka alias Rabbita (ex-Free), bicí nástroje Roberta Wyatta jsou násobeny druhým bubeníkem Eddie Sparrowem a kytarové party ve schematických obměnách dodává Ollie Halsall a za mikrofonem je opět Eno.
HEARTBREAK HOTEL – potemnělý sound přináší další kompozici. V jistém slova smyslu mám pocit, jakoby to byl nějaký derivát hudebního cítění legendární Velvet Underground…. Ve sborových partech se projevuje výtečný podíl Doreen Chanter, Irene Chanter a Lizy Strike a interpretační sólo vkládá John Cale. Atmosféra skladby se pohybuje v ponurých obrazech opakujícího se schématu, které rozvíjí základní myšlenku…
THE END – legendární skladba amerických Doors, která proslula interpretací Jima Morrisona. Za mikrofonem sedí undergroundová čarodějka Nico a už vnímáme i její proslulé harmonium. Nico tuto skladbu natočila už na své vlastní album a tak máme možnost vnímat její další verzi. Její dutý a temný hlas si nelze splést. Jen málokterá zpěvačka si dokázala vybudovat tak nezaměnitelně osobitý sound jako ona. Moc veselosti a hýřivého optimismu nečekejte… její záhrobní atmosféra samotný obsah textu může u slabších jedinců dostat jejich psychiku na pokraj deprese….
MAY I? – kytarový doprovod, bzučivé hammondky a výrazné basové modulace za tepání bicích nástrojů zvolna rozvíjejí další interpretační vklad, tentokrát psychedelického věrozvěsta Kevina Ayerse s vyprecizovanějším soundem a už je tu sólová kytara mladého Mika Oldfield, který se zde instrumentálně výtečně uvede v kreativních tónových proměnách. Eno a Rabbit za klaviaturami. Interpretace vloží do písně vedle zpívané angličtiny i francouzsky zpívaný text, který zní ve skladbě poněkud dekadentně…
STANDING IN A BUCKET BLUES – opět prostor pro Kevina Ayerse. Skladba pochází z jeho zajímavého sólového alba Bananamour. Píseň má poměrně jasnou melodiku a působí jako vyprávěný epický příběh, který kolorují hammondky a o kytarové party se zde opět dělí Oldfield a Halsall baskytarové linky Archie Legatta mají zemitost i zpěvnost v jednom pojetí, doplněné doplněné výtečnými sboristkami a ztečným kytarovým epilogem.
STRANGER IN BLUE SUEDE SHOES – v další skladbě se mírně parafrázuje slavný Perkinsův rockandroll ovšem v jiném pojetí se zajímavými nápady v mezihře. Za mikrofonem opět Ayers. Bicí nástroje sice nepřinášejí nějaké zásadně progresivní postupy a drží rytmiku v daných mezích, ale ostatní instrumenty ji nadzvedávají od průměru do vyššího podlaží…
EVERYBODY´S SOMETIME AND SOME PEOPLE ALL THE TIME BLUES – ani na tomto projektu nemůže chybět blues a tak ho zde máme s pořádně plnotučným názvem. Začátek je líný, možná až příliš líný, ale zase zvýrazňuje jemné odstíny v melancholických obrazech. Nástroje se mi zdají méně čitelné a dokonce i kytarové sólo, jakoby bylo hráno za zavřenými dveřmi, svištivý zvuk hammondek se přece jenom prodere na povrch vedle kytarových skluzů a skladba zvolna odplyne….Také zde se interpretačně projevuje Ayers.
TWO GOES INTO FOUR – a jsme v závěru…. Šamanský úvod tajemných méně zřetelných zvuků kláves a kytar doprovází méně výrazný hlasový podíl Ayerse a skladba je zatlačována do pozadí. Dynamiku spíš tuším, než vnímám. Znovu se přesvědčuji, že natáčet živé koncerty v sedmdesátých letech nebylo zdaleka jednoznačně posunem ke kvalitě a že ne každý záznam přesně odrážel atmosféru, která se odehrávala na pódiu a pod pódiem. Tahle skladba mě o tom přesvědčuje….
Myslím, že album June 1, 1974 dnes budou znát především znalci a pamětníci, kteří se brouzdají minulostí rockové historie mimo komerční hlediska. Netvrdím, že projekt je nepřekonatelný, nicméně si myslím, že v dané době patřil mezi zajímavé hudební setkání lidí z různých oblastí rockového kumštu, který sjednotil legendární Kevin Ayers pod jednu hudební střechu a vybočil od dobových trendů bez cíleného programového záměru umístit se v nějakých hitparádách a stát se předmětem mediálního přetřásání.
Nemohu se ubránit dojmu, že tento živý záznam z londýnského divadla Rainbow měl být zachycen především na filmový pás a dnes bychom si ho asi lépe vychutnali na DVD. Atmosféra koncertu i samotná prezentace hudebníků by měla hlubší dopad a vizuální přesvědčivost větší než „pouhý“ live záznam na LP nebo CD. Jemnosti koncertní prezentace by tak nezanikaly a měli bychom co dělat s procítěnějšími impresemi a dojmy…
Myslím, že čtyři hvězdičky by nebyly úplně zasloužené a třebaže se zde objevují legendární hudební reformátoři, jsem trochu rozpolcen zda tři nebo čtyři hvězdičky. Až se záznam jednou objeví na DVD (myslím, že se jako „zázrakem“ najednou najde) pak čtyři budou zcela legitimní…. Na albu to ale cítím na tři.
↧
Byron, David - Baby Faced Killer
Tak a je to tu. Teraz šokujem zrejme všetkých, ktorí poznajú toto album. Prečo? Pretože nepoznám nikoho, kto by tento album neoznačoval ako zlý, podpriemerný, odpad a čo ja viem čo. Očakával som teda to najhoršie. A výsledok? To najlepšie. Neviem si to doteraz vysvetliť, prečo je tomu tak, že tento album ma tak zasiahol. Veď sám uznávam, že s progresivitou nemá skoro nič spoločné, takisto s rockom. Produkcia je silno komerčná. Tak prečo? Žeby melódie? Alebo Davidov dokonalý hlas? Naozaj neviem. Skrátka, už to nezmením a vybočujem z rady.
Úvodná Baby faced killer je presiaknutá akýmsi komerčným zvukom, ale má peknú melódiu a Davidov spev a vokály sú skvelé. Rich man´s lady je akýmsi retro rockovým songom, ktorý má slušnú energiu. Sleepless nights je jemnejšou skladbou s krásnym Davidovim vokálom a zbormi. Úchvatná. African breeze je jednoznačne najhorším počinom albumu z hľadiska produkcie - v podstate disko song. Avšak skladba sama o sebe nie je vôbec zlá a refrén je podmanivý. Skrátka v inom šate by to bolo oveľa, oveľa lepšie. Nasleduje prvá balada albumu Everybody´s star. Je pekná, ale dá sa jej vyčítať príliš veľká "cukrovosť". Jednoznačne najambicióznejšou skladbou je Heaven of hell. Skvelé Davidove vokály striedajúca naozaj predstavu neba aj pekla, naliehavá skladba plná emócií. Vynikajúca melodická a pohodová skladba je Only you can do it. Don´t let me down je zas našlapaná, melodická rocková skladba, ktorá rozprúdi krv v tele. Rock and roll nám zas predstaví Acetylene Jane. A na záver klenot I remember. Jedna z najkrajších balád, aké kedy David Byron spieval. Krásny spev s krásnymi zbormi a takisto tu máme aj gitarové sólo Micka Boxa. K albumu sú pripojené ešte dve skladby z B strán singlov a album pekne dopĺňajú: energická rocková skladba Down on my luck a zaujímavá kvázi reaggae skladba All in your mind.
Zhrnuté - produkcia nebola zrovna v niektorých skladbách šťastná. Napriek tomu ma tieto skladby z mne neznámej príčiny oslovili na 100 %. Plný počet albumu, ktorý má všeobecné opačné hodnotenia je veľmi subjektívny pohľad, takže som presvedčený, že sa už nikto nenájde, komu sa tak veľmi páči tento album ako mne. Nemôžem si pomôcť. Každopádne, keby bol celý v rockovom šate, myslím, že by mal viac fanúšikov. A na záver jedna vec - ten obal albumu je neuveriteľne hypnotizujúci. Jeden z mojich najobľúbenejších.
↧
Starr, Ringo - Ringo
Jako skalní fanoušek Beatles, ale i příznivec ex-Beatles jsem se těsně po neslavném rozchodu kapely v r. 1970 nemohl vybrat v Ringově produkci album, které by mě uspokojovalo. Časem jsem zjistil, že jsem Johna, George a Paula měl už na řadě jejich sólových alb ve své sbírce, ale u Ringa jsem neměl nic. Moje vnitřní přesvědčení mi ale velelo, že přece jenom bych měl nějaký albový kousek doma vlastnit (aby to Ringovi nebylo líto).
Album Ringo jsem ale po prvním poslechu seznal jako to pravé ořechové a dodnes je součástí mé sbírky. Tahle deska je něčím zvláštní a pozorný pozorovatel na to přijde hned sám. V čem tkví ona zvláštnost?
Myslím, že je to jediné album po rozchodu Beatles, kde se sešla celá skupina poprvé a bohužel také naposledy pohromadě. Pravděpodobně nebylo úplně jednoduché tento tah uskutečnit, ale producent Richard Perry našel ten správný recept. Když se album nahrávalo NIKDY se John, Paul, George a Ringo nesešli pohromadě ve studiu. Vždycky někdo chyběl. Byl to pochopitelně strategický záměr, aby se nemohl prohlásit: Beatles hrají opět pohromadě, třebaže album je signováno jako Ringovo sólové album.
Samozřejmě to není úplně přesné, protože na albu hraje spousta jiných různých muzikantů, kteří se vzájemně prolínají a doplňují. Nicméně každý z bývalých Beatles napsal pro Ringa nějakou skladbu (nejvíc se na albu podílel George) a dokonce si v ní i aktivně zahráli. Samozřejmě zde jsou i skladby jiných autorů, ale taky Ringa samotného…
I´M THE GREATEST – šlapavě úderný úvod přehledného melodického základu otevírá album. Skladbu napsal John a vedle svého zpěvu a hry na klavír se do n í podařilo vložit atmosféru alba Abbey Road těmi rozkládanými akordickými postupy, které okamžitě rozeznáte. Ringo není žádný superzpěvák, ale frázuje přesně do Georgeových kytarových nástupů. S ironickou nadsázkou Ringo řve jako opravdu ten nejlepší ve stylizovaném show…
HAVE YOU SEEN MY BABY (HOLD ON) – údernost další skladby má v sobě rockoandrollový základ, kde všechny nástroje jedou v přesném sledu a vytvářejí poctivý hudební základ, ať už se jedná o výtečně pojaté klavírní party Nickyho Hopkinse, sólo na tenorsaxofon Bobbyho Keyese a obecné orchestrální doprovod, nebo svištivé kytarové ornamenty George. Ringo zde hraje společně na bicí nástroje s Jimem Keltnerem. Na kytaru se zde objevuje i Ringův kamarád, v dané době velmi populární Marc Bolan (T Rex). Odvázaná skladba v nejlepším pojetí tohoto tradičního žánru….
PHOTOGRAPH – opravdový hit napsal pro Ringa George. Skladba, která má výraznou melodii a pro Ringa se ve zpívané poloze velmi hodí. Georgeova dvanáctistrunná kytara nádherně zvoní, stejně jako Hopkinsův klavír a Keyesovo sólo na saxofon. Dobře zaražované sbory a orchestrace padají na vrub Jacku Nitzchemu. Opravdu výtečná píseň, kterou nezapomenete a bude znít ve svých harmonických strukturách jako ona květnatá liberální šedesátá léta…
DOWN AND OUT – klasický harrisonovský kytarový vstup s jeho slide-kytarou a dusající bicí nástroje Ringa šlapou v neomylném tempu vpřed s přiznávkami dechové sekce, ale také s výtečným klavírním sólem Garyho Wrighta (Spooky Tooth). Rock and roll podle nejlepších pravidel. Georgeova slide-kytara je rovněž výtečně vystavěná a říkám si, že měla dostat ještě více prostoru. Nekomplikovaná melodie byla napsána Ringovi opět na tělo, aby nemusel zápasit se svou hlasovou nedostatečností…..
SUNSHINE LIFE FOR ME (SAIL AWAY RAYMOND) – další Georgeova skladba. Není to klasický rock, ale americké country, ve kterém se výrazně projevuje podíl dnes legendární americké skupiny Band, která zde v písni hostuje. Atmosféra pohody, kamarádství a venkovanství zde přímo vystupuje z opakovaného melodického základu a svádí k tanci ve stylu irského tanečního umění, exportovaného do USA. Sborové prolínání zpěvu a akordeonové a houslové nálety znějí velmi stylově….
YOU´RE SIXTEEN (YOU´RE BEAUTIFUL AND YOU´RE MINE) – klasická šlapavá hudba jako vystřižená z padesátých let. Ringo výtečně frázuje a jeho hlas se zdařila vyrovnává s výraznou melodickou linkou. Zpívá zde i populární americký zpěvák Harry Nilsson (Everybody´s Talking) a ústní sólo na saxofon dodává Paul a opět se zde překonává Nicky Hopkins na klavír. Skladba, která měla od začátku ambici stát se hitem a také se jím stala…
OH MY MY – dupavé boogie se Ringovi velmi povedlo. Na klavír a hammondky zde hostuje Billy Preston a přeslechnout se nedá správně ohýbaný basový tón Klause Voormanna a vynikající sborové zpěvy Marthy Reeves a Merry Clayton, kteří posouvají skladbu téměř k soulu. Klavírní práce má svou údernost a saxofonový vstup Toma Scotta (L.A.Express) a skladba dusá po celou svou délku formátu až ke konci. Skladba okouzlila Věru Špinarovou, která vytvořila zdařilou českou coververzi, v níž se blýskl na kytaru výtečný Andonis Civopulos….
STEP LIGHTLY – přichází výrazné zklidnění s bluesovou atmosférou. Kytarové party hraje Steve Cropper představitel memphiského soul-rocku, ale je zde i poněkud nezvyklý klarinet Toma Scotta a Ringo nás vedle zpěvu překvapí i tanečními kreacemi se stepováním (!) a Nicky Hopkins jemně kouzlí na elektrické piano. Rin govi výtečně pomáhají i dobře znějící sboristky z backgroundu…..
SIX O´CLOCK – tuhle skladbu napsal Ringovi Paul a jeho žena Linda. Ten mccartneyovský rukopis s melodickou linkou se nedá nevnímat. Zatímco Ringův hlas zní melancholicky, Paul a Linda do něho vloží více optimismu. Paul nahrál klavírní party a také zajímavé minisólo na synthesizer, kterým byl v dané době hodně okouzlen. Příjemná melodická píseň. Rockový svět v žádném případě nezboří, ale opět je to nostalgie po šedesátých letech, které i Ringo v první polovině let sedmdesátých zastupuje….
DEVIL WOMAN – tentokrát se skladba rozbíhá do divočejšího tempa prezentovaného ostrou elektrickou kytarou Jimmyho Calverta a správně odvázaným klavírním nástupem Toma Hensleyho a řízné dechové sekce Toma Scotta a Chucka Findleye. Ringo a Keltner jako dvojčata ženou vpřed rychlé rytmické běhy a máme tu pořádně rozdivočenou skladbu s bytelným frázovaním v pořádně vypáleném rockandrollovém duchu. Píseň, která na albu pro Ringa prostě chybět nemůže a vzdaluje písňovou produkci od sentimentu…
YOU AND ME (BABE) – závěrečná skladba je ale už opět v pomalejším středním tempu, v němý rytmika přesně šlape za doprovodu orchestrace dechové sekce. Je tu opět Georgeova slide-kytara, na klávesy Nicky Hopkins a na baskytaru Klaus Voormann a saxofon Toma Scotta, stejně jako podmanivá marimba Milta Hollanda a klasické orchestrální a smyčcové aranžmá Jacka Nitzcheho. Do instrumentální doprovodu se Ringo svým elegantním způsobem rozloučí se všemi hudebními kamarády (alespoň s jejich většinou), kteří ho doprovázeli, poděkuje a popřeje dobrou noc….
Album Ringo rozhodně není žádný progresívní rock, nebo nějaká převratná hudební záležitost. Hraje se tady na jistotu v prověřených pozicích a v daných mantinelech. Vnímám ji jako přátelskou výpomoc malému sympatickému bubeníkovi, asi „nejpřirozenějšímu a nejnormálnějšímu“ členovi legendárního kvarteta, ke kterému nikdo z jeho bývalých kolegů neplanul nějakou záští, výčitkami nebo nadřazeností a právě tahle okolnost pravděpodobně způsobila, že se zde mohli všichni čtyři nepřímo sejít….
Už samotný obal alba je ale jakousi parodií na Sgt. Peppera (ke kterému chovám velkou úctu), ale tady v rámci Ringova přístupu získaly „podobnosti“ humornou nadsázku v podobě Ringa v montérkách a malého tlustého andílka. Mezi postavami na fiktivní divadelní scéně pak najdete všechny aktéry, kteří se na albu podílejí, a kterým také (alespoň) těm nejvýznamnějším – na závěr desky poděkuje. Ne nadarmo pak o rok později byly do světa pouštěny nepodložené informace, že se dají Beatles znovu dohromady a že tohle byl jakýsi hrubý předobraz. Spekulace šly dokonce tak daleko, že už v hudebním tisku byla ohlášena „nová sestava nových Beatles“ – John Lennon, George Harrison, Ringo Starr, Klaus Voormann a Billy Preston…. Samozřejmě, že to byly nesmysly a dnes mohu říci, že bylo jenom dobře, že k podobnému comebacku nedošlo….
Myslím, že kolekce skladeb na albu má vyrovnanou úroveň a třebaže skladby nijak nápadně nevyčnívají (možná Photograph bude výjimkou), jedná se o povedený albový počin. Bohužel další Ringova albová produkce měla velké umělecké výkyvy stran kvality a věrohodnosti. Ringo byl kamarád a chtěl dostat na album všechny svoje spřízněné hudební duše, ale je otázkou, jestli to byl správný hudební recept a řekl bych, že byla chyba, že nedokázal postavit alespoň trochu stabilnější kapelu s profilovanějšími hráči, i když se řada jmen na albech opakuje. Některá alba byla vyloženě nepovedená a otázka stojí, zda vůbec měla vzniknout. Mnohem později vzniklo sdružení Ringo Starr´s All Star Band a zde se dalo hovořit o jakémsi pozvednutí kvality, i když jeho alba nedosahovala úrovně sólových projektů Johna, Paula nebo George….
Na tomhle albu se to podařilo a proto mu dávám čtyři hvězdičky!
↧
Byron, David - On the Rocks [The Byron Band]
Po dvoch rokoch nečinnosti, počas ktorých neviem, čo David Byron robil (ale určite chlastal), prišiel jeho návrat v podobe kapely The Byron Band. Okrem Byrona v túto kapelu tvorili vynikajúci hudobníci, každý so skúsenosťami v rôznych kvalitných či známych projektoch. A spoločne takto vytvorili vynikajúci album, pre mňa najlepšie, čo David naspieval mimo Uriah Heep. A navyše, vyšlo v roku 1981. To už boli osemdesiate roky a mnohým rockovým kapelám došla šťava a hudba celkovo šla dosť dole kvalitou. Ale tento album ako keby osemdesiate roky nevnímal. Je to nádherný kus poctivej, emotívnej a nefalšovanej rockovej hudby, ktorá by si zaslúžila oveľa väčšiu pozornosť. Jednoducho nádhera, každé rockové srdce zaplesá radosťou.
Album otvára skladba Rebecca s nadupaným riffom, takto má znieť skvelý rockový song. David samozrejme exceluje, za tie dva roky nečinnosti sa mu jeho božský hlas vôbec nezmenil. Skladba Bad girl je ozajstný klenot. Skvelý rytmus, tajomná atmosféra, skvelý Mel Collins na saxofóne. Po tom však prichádza ešte väčšia perla, pre mňa najlepší song albumu How do you sleep. Hutný rockový song so skvelým Davidovým vokálom a gitarou Robina Georgea. Krásnu pohodu prináša skladba Little by little, jednoducho pohodička. Rocková našlapaná skladba Start believing opäť rozplesá každé rockové srdce, je tu ozaj skvelý riff. Never say die potom patrí do kategórie melodického poprocku, podobne aj King, hoci ten má oproti Never say day rockovejší ráz. Záverečná skladba Piece of my love album parádne uzatvára. Pekné saxofónové vyhrávky, po ktorých nastúpi vynikajúci rockový riff a kapela šlape ako hodinky. A máme tu aj singlové bonusy. Najprv je to melodická Every inch of the way, ktorá má akýsi nádych melanchólie, ale inak je veľmi pohodová. Na B strane singla Every inch of the way bola zas skladba Routine. Vynikajúci našlapaný rockový song, skvelý rytmus, riff a Byronove vokály. Obe tieto skladby pochádzajú ešte z tvorby Byrona a Boonea z čias projektu Baby faced killer. Posledný bonus je B strana singla skladby Rebecca s názvom Tired eyes. To je ozaj vydarená jemná akustická skladba plná emócií.
Rozhodne jeden z najlepších rockových albumov osemdesiatych rokov. Všetci, čo milujú Davida Byrona v Uriah Heep by mali siahnuť po tomto albume. Je to kus poctivej rockovej hudby. Vynikajúca kapela s vynikajúcim spevákom.
↧
↧
Canned Heat - Hallelujah
Řadové album losangeleských Canned Heat, legendární rock-blues-boogie kapely šedesátých let, Hallelujah se dodnes poměrně obtížně shání a když na něj narazíte, totálně vám jeho cena udělá vítr v peněžence a tak mnohý milovník jejich hudby stojí před otázkou, zda investovat, anebo počkat na „lepší časy“…
Album jsem sehnal na vinylu v pozdních sedmdesátých letech a opatroval jsem ho jako oko v hlavě, až se mi podařilo po mnoha letech sehnat jeho digitální podobu za ještě přijatelný peníz před pár lety….
SAME ALL OVER – pořádně hřmotný nástup kapely jak má být. Boogie jako řemen, kde kapela hřmí jako letní bouřka. Výtečně sejmutá baskytara Larryho Taylora se výtečně spojuje s bicími Adolfo De La Parry, stejně tak jako pořádně ostrá kytarová hra Henryho Vestina. Pěvecký part třímá frontman Bob Hite – pořádný hromotluk a máme zde ještě hostujícího klavíristu Marka Naftalina. Tohle je klasický model jejich hudby a výtečná úvodní záležitost….
CHANGE MY WAYS – ve druhé skladbě je před mikrofonem Al Wilson, hráč na foukací harmoniku a druhou elektrickou kytaru. Wilsonův je diametrálně odlišný od toho, co prezentuje Hite a tím se vyvažuje poměr pěveckého podílů různých hlasů. Rytmika dusá v nepřetržitém tempu a vedle kytarových vyhrávek vnímáme i mírně zasuté varhany, které dokreslují harmonii. Rychlé, relativně krátké, ale přesto velmi účinné….
CANNED HEAT – výtečný bluesový kousek. Kapela se zklidní a ve středním tempu se odehrávají instrumentální spojení se syrovým Hiteovým vokálem. Víceméně klasické téma, ovšem v mezihře se blýskne vynikajícím sólem na kytaru Vestine, zatímco Wilson k tomu přidává ozdobné kytarové ornamenty. Pochvalu zaslouží i výtečně vystavěná Taylorova basová linka (vůbec se nedivím, že jim John Mayall tohohle baskytaristu o něco později „ukradl“ pro svou doprovodnou kapelu), která má pořádné ostří a zemitost.
SIC ´EM PIGS – Bob Hite přepracoval za asistence kapely skladbu slavného kytaristy Bookera T. Whitea a vzniklo výtečné boogie jedinečného provedení. Mluvené slovo a následné chochtání patří k dalším nečekanostem, které jsou pohlceny vynikajícími basy a rozpoutanou elektrickou kytarou až do závěru….
I´M HER MAN – další vynikající boogie, kde De La Parra a Taylor hrají svooje rytmické party jako o život se zvláštním vstupem modulované Wilsonovy foukací harmoniky, ale dále přebírá kytarové téma Wilson, který se výtečně s Vestinem doplňuje. Valivý a sekaný rytmus zve k divokému křepčení a já už jen dodám, že autorem skladby je Andy Leigh (nemýlím-li se baskytarista, který se mihnul v britských Spooky Tooth)….
TIME WAS – Wilson si zazpívá další skladbu v bluesovém duchu, kde opět perlí Taylorova baskytara a přímočaré De La Parrovy bicí nástroje s kytarovými výměnami. Vestine vystaví do skladby řeřavé kytarové sólo pod Wilsonovy nezkreslené akordové doprovody. Jedna z dosud nejsilnějších skladeb na albu ….
DO NOT ENTER – dostává ale velkou konkurenci v další bluesové záležitosti. Wilson opět před mikrofonem, ale tentokrát zde vnímáme časté rytmické akcenty a skladba se zajímavě aranžovaná odvíjí v podmanivé, ale přesto velmi důrazné podobě. Je zde cítit inspirace černošskými vzory, což nikdo nezastírá, ani nepopírá. Wilson ještě vedle zpěvu nahrál do skladby precizně znějící foukací harmoniku a Ernest Lane navíc v pozadí bublá na hammondky….
BIG FAT – tohle je ovšem drsná, syrová a nekompromisní varianta blues. Stylové pojetí každým coulem. Foukací harmonika má hrubý a neučesaný sound a Vestinova elektrická kytara přeznívá a navíc bzučí jako čmelák. Bob Hite mezi instrumentálními vstupu výtečně svým hlasem frázuje opravdu na plný plyn. Milovník blues určitě ucítí mimořádné vibrace. Bodejť by ne, když se jedná o přeadaptovanou verzi skladby legendárního Fatse Domina.
HUAUTLA – v dalším blues, které má název jako nějaký zapomenutý aztécký rituální obřad se v instrumentálním podání skupina opravdu vyřádí do posledního nervu v těle. Vynikající foukací harmonika je podkreslována bicími a připojenými percussion, jež obsluhuje hostující Mike Pacheco, které na okamžik přivolají ducha Santany. Ve skladbě je ale vedle blues a rocku možno slyšet i jazzové názvuky, které se výtečně snoubí s celou instrumentací…..
GET OFF MY BACK – Wilson opět jako zpívající frontman v dalším perfektním boogie, kde je zase Larry Taylor na baskytaru přesně v těch správných proporcích s De La Parrovými dusavými bicími nástroji, kterým Wilson dodává další kytarové ornamenty. Je to ale Henry Vestine, který se zde blýskne pořádně vyostřeným kytarovým sólem, které ve stereu létá zleva doprava a zpátky a totálně ovládne prostor v psychedelicky zpožďovaném zvuku. Rockově orientovaný bluesman, který měl dosud pocit, že postrádá kytarovou drsnost zde musí rezignovat, protože Vestine se opravdu předvede v tom nejlepším světle…
Skladba se ale rytmicky, ale i v tématu proměňuje do dalších podob, takže na chvíli posluchač získá dojem, že kapela volně přešla do další skladby – což je ovšem pouhé zdání…
DOWN IN THE GUTTER, BUT FREE – závěrečné blues je věrohodným vyjádřením emocionálních pocitů kapely, která se zde „vysvléká z kůže“. Vestineova kvílející kytara se spojuje s Wilsonovou foukací harmonikou a Laneovými hammondkami a expresivní vokál Boba Hitea dokreslují společně s rytmikou mimořádnost skladby, opíraje se přitom o klasické bluesové téma bezprizornosti společenského outsidera, který se ale na druhé straně „utápí“ ve svobodě. Opravdová instrumentální a výrazové erupce pocitů drsného bluesového pojetí bez jakýchkoliv příkras nebo umělé zdobnosti. Zjevně jeden z nejlepších počinů na albu vůbec….
Osobně si myslím, že album Hallelujah patří mezi to nejlepší, co Canned Heat natočili a tak by měl milovník americké hudby šedesátých let podle mého názoru album zařadit do své sbírky jako cenný relikt dané doby.
Obal alba vás zmátne pokojnou idylou pokojíku tradiční usmívající se americké hospodyně, zatímco uvnitř alba Canned Heat posedávají kolem staré fordky pod kamenným mostem a působí dojmem věčných vandráků ve stylu „on the road again“, jak ostatní za ně hovoří i jejich starší skladba….
Je sympatické, že kapela dodnes koncertuje, i když za dlouhou dobu své existence prošla nespočtem personálních proměn. Dnes už sice funguje jako klubová záležitost, ale stále má svoje věrné publikum jak v USA, tak v Evropě. Takových kapel s neuvěřitelnou výdrží, které mají úctu k svému názvu dnes mnoho nenajdete.
Tady je volba jasná – pět hvězdiček.
↧
Coldplay - A Rush of Blood to the Head
A RUSH OF BLOOD TO THE HEAD.
Výborný album anglickej kapely, na ktorú by som celkom zabudol, nebyť listovania v zozname kapiel na Progboarde. Nie je to len výkon kapely a piesne, ktoré ma nútia dať tú najvyššiu možnú známku na stránke, ale aj pekné spomienky.
Spomínam si, ako som sa malý prehrabával v napaléných CD-čkách mojich dvoch staršich sestier (spomínam si na už zabudnutú kapelu Reamon, The Rasmus alebo Sugababes) a padol mi do ruky starý obal Verbatim a v ňom doškrabané CD Coldplay. Dlhú dobu som netušil, ako sa piesne volajú, aký názov má album, či sú piesne vôbec v správnom poradí, a dokonca som si názov vymyslel a názvy piesni taktiež (bohužiaľ, nepamätám si ich, ale určite by som sa na nich z chuti zasmial). "Frčal" som na doškriabanom CD Coldplay dlhú dobu. Páčili sa mi aranžmány, nový sound, krásny spev Chrisa Martina a jedna notoricky známa balada The Sciencist.
Roky však plynuli ďalej, a môj vzťah k tomuto albumu mal byť spečatený touto, náhodne vybranou recnziou. Trvalo mi to dlhých 8 rokov, kým som sa dlhou cestou cez všetky kapely dostal ku mojim hudobným koreňom.
K piesňam:
Úvodná gradujúca Politik je krásnym úvodom albumu, extrémne dobrá vec. Ďalšie pozitívne veci s ťažkými groovmi ako In My Place alebo God Upon a Smile On Your Face ma len znovu a znovu utvrdzujú po ďalšom počutí v krásnej atmosfére celého albumu (a zase tá nostalgia). Spomínaná The Sciencist - hádam sa k nej ani vyjadrovať nebudem - jeden zo zlatých klincov albumu. Odporúčam k nej pozrieť videoklip. Clocks, Daylight, Green Eyes, Warning Sign, Whisper, titulná alebo posledná, nádherná tichá Amsterdam sú všetko piesne, na ktoré si po toľkých rokoch znovu spomínam v celej ich kráse.
Nepoznám album, ku ktorému by som mal vytvorený taký citový vzťah ako k tomuto. Vážne. Odporúčam tento album každému poslucháčovi dobrej, a to festne dobrej hudby. U mňa je v prvej 20.
100
↧
Saga - House Of Cards
Toto nie je recenzia(skutočné recenzie tu píše asi len Petr Gratias),iba chcem upriamiť pozornosť pánov progboardistov na túto skvelú a absolútne nedocenenú kanadskú skupinu.Saga,to nie je len rastlinná tuková nátierka(margarín),ktorá sa predávala pod prihlúplym sloganom- "zdravie a vitalita" :-).Saga je aj hudobná lahôdka z krajiny javorového listu,ktorá vznikla v roku 1977 a do dnešných dní predala celosvetovo vyše 12 milónov nosičov.Teda žiaden margarín,ale poriadne smotanové masielko!Prvé albumy skupiny sa nesú v znamení progresívneho rocku,neskôr v druhej polovici rokov osemdesiatych Saga trochu vymäkla a spopovatela(to je teda výraz,sakra,to si dám patentovať),aby sa v polovici rokov deväťdesiatych znovu vrátila ku svojim koreňom na veľkolepom koncepčnom albume Generation 13.A od roku 1999,skupina Saga v starom zložení Sadler,Critchtons,Gilmour,Negus chrlí jeden výtečný album za druhým.Rock pre dospelých najvyššej akosti!Sú to teda riadni výtečníci,len čo je pravda!Hlasový prejav Michaela Sadlera je poznávacím znamením skupiny a je natoľko špecifický,že nech rozmýšľam až sa mi z plešiny parí,nepoznám nikoho takého jemu podobného.Rytmika je úžasná a klávesové podklady a gitarové sóličká a samozrejme Sadlerov vokál dotvárajú celkový hudobný pestrofarebný trojrozmerný hudobný obraz tejto skupiny.Zohranosť je po toľkých rokoch samozrejmosťou.A radosť,sviežosť,optimizmus a skutočná vitalita,ktorú táto hudba skutočne vyžaruje je ohromujúca.Texty sú tiež vkusné,tématicky sa točia okolo vzťahov,lásky a citov,bežného každodenného života...ale páni občas zabrdnú aj do politiky a občas si neodpustia ani malý sarkazmus a iróniu.Mne ich hudba pomáha najmä ráno,kedy sa mi nechce ani vstať z postele,oči mám napuchnuté ako čínsky konzul a všetko okolo seba vidím v čiernych farbách.Po vypočutí rannej Sagy sa mi postupne začína rozjasňovať,v žilách sa mi poriadne rozprúdi krv a hneď mi je na svete krajšie.Skúste to aj vy!Skúste si ráno pustiť napríklad House of cards a spoznáte,čo je to neznesiteľná(alebo znesiteľná) ľahkosť bytia a spoznáte čo je to voľnosť bezváhového stavu mysle.
↧