Takže náhodou som sa minule vŕtal na webe velkého Kerryho a zistil, že už vyšlo ďalšie z diel na ktoré som netrpezlivo čakal - ďalší počin P-K s názvom "Forth". Stále ho ešte nevlastním, ale hlavné, že už je na ceste -) No a je mi lúto, že opus Wait Of Glory tu nemá žiadne chhválospevy ako počin prvý a to sa mi nepáči. Takže v prvom rade ako charakterizujem osobitý hudobný štýl tohto zoskupenia ? Ako mimoriadne vyspelý hudobný štýl pre dospelých poslucháčov - je naozaj zážitkom počúvať ako to títo postarší páni proste vedia. Akože nie som nejakým fanúšikom ( pri všej úcte ) legendy KANSAS, tak P-W ma dostali do kolien už prvým albumom. Aj preto som si bez váhania zaobstaral aj druhý a bola to správna volba. Bez zbytočných obkecov - tento album je tomu prvému absolútne vyrovnaným súperom - taktiež striedanie aj atmosféra skladieb je velmi podobná jednotke. Už úvodná krásna "Nevermore" nás posadí do kresiel a už nepustí. Semtam sa Kerry s partia progresívne vybláznia a zase ďalšia krásna balada. A tak to ide až dokonca. Takže skúsim malé prirovnanie s prvými dvoma doskami KC - " In the Court " a niekede trochu zatienený " In the Wake " sú podobne rovnako hudobne skoro dokonalé, možno u KC je u mňa jednička o trošička vpredu, ale tu naozaj naozaj neviem, proste 5 bez diskusii a už nech mám v prehrávači "Forth" -))
↧
Proto-Kaw - The Wait Of Glory
↧
Argent - In Deep
Anglická skupina Argent vznikla koncem šedesátých let, když se varhaník, klavírista a skladatel, hudebník s klasickým vzděláním Rod Argent rozhodl odejít ze řad zavedených Zombies a vytvořit vlastní skupinu, která by lépe ve svém stylu odrážela jeho umělecké ambice směrem k náročnějšímu rocku. Kapela jeho jména v různých variacích odrážela progresivní rock a zejména v první polovině sedmdesátých let zajímavým způsobem vstupovala do rockové koncepce různými hledačskými postupy, čímž k sobě přitáhla pozornost zvídavého publika, které hledalo něco jiné a odlišného…
Do jejich hudby vstupovaly nejen zmíněné hudební prvky, ale také jejich varianta art rocku a dokonce i jazz, ale také zpracovávali i víceméně písňové koncepty do sofistikovanějších aranžmá.
Jejich album In Deep mi poslala v době svého vzniku jako novinku moje teta z Londýna, když se jí nepodařilo mě zajistit tři jiné žádané tituly a prodavač v HMV na Oxford Street jí nabídl tohle album. Tak se stalo, že Argent „přistáli“ v mé sbírce a jsou v ní dodnes…
GOD GAVE ROCK AND ROLL TO YOU – úvod je zvukově poměrně matný, ale postupně vnímáme klasické téma s dominujícími hammondkami a už je to rozmáchlé melodie. Instrumentace hraje ve středním tempu a sborové prolínající se hlasy se vznášejí nad sólově zpívajícím kytaristou Russem Ballardem, který také skladbu složil a vytvořil tak proslulý hit, který o pár let později zpopularizovali američtí Kiss tak, že dodnes hodně lidí žije v mylném dojmu, že pomalovaná newyorská strašidla tuto skladbu i napsala. Nicméně Rod Argent vkládá do kompozice hodně toho, co si pamatuje ze školních škamen a Ballard kytarovým sólem do skladby přináší rockové napětí…. Kánonický zpěv má svou sílu, nicméně se mi přesto zdá, že refrén zbytečně přebíjí kompoziční stavbu až do podbízející se podoby….
IT´S ONLY MONEY (Part 1) – opakující se kytarové téma vyšívá zneklidňující linku pod dlouhý tón hammondek, do níž vstupuje v unisonu i basová linka Jima Rodforda a bicí Roberta Henrita hrají základní rytmus s několika zásadními breaky. Ballard je hlavním zpěvákem kapely, ale na albu má autorsky úderné skladby, které vycházejí ze základního tématu a udržují potřebné napětí. Jeho kytarové sólo sice neomračuje žádnou výjimečností, ale do celistvého tvaru kompozice velmi dobře zapadá. Argent dodá sólo na varhany a doplní celkem zdařile aranžmá drobnými nápady….
IT´S ONLY MONEY (Part 2) – další skladba je obměnou původního nápadu. Osobně se mi Part 2 jeví jako zdařilejší kompoziční vstup. Je třeba připomenout, že všichni členové Argent jsou dobře sezpívanými vokalisty a právě ona vokální linka je u kapely velmi důležitým poznávacím znakem, ale také hybným impulsem pro aranžmá. Místy vyvažuje instrumentální postupy. Ovšem v instrumentálním prostoru Ballard vloží do skladby dobře odpíchnuté kytarové sólo a pak společně s hammondkami dodává v kytarových doprovodech ornamentální výměny sázených tónů až do závěru…. Než k němu ovšem dojde, tak se základní téma odmlčí a opět se vrací zpět a vokální linka si pohrává s jeho zpěvností….
LOSING HOLD – ve čtvrté skladby přichází více experimentálnější téma. Zpívající Ballard přivolá ve vokálním pojetí ducha Uriah Heep, i když hudba je odlišná, třebaže dlouhé tóny hammondek vévodí, ty sbory ovšem hardrockovou legendu připomínají (spíš období druhé poloviny sedmdesátých let). Ballardovo sólo zní drásavě a rozvolněně a vedle varhan zde vnímám i elektrické piano, mellotron, zatímco bubeník Henrit vedle bicích nástrojů hraje i na gong a orchestrální basový buben. Prokreslování tématu s rytmickou složkou je velmi hutné a vrstvy instrumentace mají téměř ortelný sound. Výrazně se zde promítá rozdílný skladatelský přístup Ballarda a Argenta, čitelný svojí odlišností…….
BE GLAD – klavírní téma v úvodu má klasicistní podobu, ale vrací se do základního akordu a kapela se rozbíhá v přímém rockovém tempu a rytmickém členění. Ballard dokáže pořádně v hlase forsírovat a v instrumentální mezihře popřeje prostor klavírnímu rozjezdu, zatímco Argentovy hammondky drží v backgroundu harmonii. Argent hraje na klavír se suveréní jistotou interpretace a zde máme možnost jeho schopnosti vychutnat. Unisonové běhy jsou v mírně patetickém pojetí a klavírní téma nám trochu napoví, že Argent studoval i klavírní hru Petra Iljiče Čajkovského, aby si tu a tam něco malininko přivlastnil. Pochválit je třeba dobře zaranžované hlasy a dramatické napětí přichází s důraznými údery bicích nástrojů, ale i klavírních attacků. Zcela nečekaně ovšem do tématu vstupují hammondky, které ovládnou prostor a ostatní instrumentace se tomu přizpůsobuje s tím, že klavírní party střídají varhanní, včetně tubular bells. Instrumentální proměny jsou zajímavé, ale dokázal bych si k nim představit jinak zformovanou rytmickou složku v technicky barvitějších obrazech – art rock „první generace“ je však nezpochybnitelný.
CHRISTMAS FOR THE FREE – další skladba začíná v písňovém duchu. Klavírní akordy se dobře propojují s tentokrát sólově zpívajícím Argentem. Ballard dostane svoji příležitost v mezihře, kde zahraje procítěné kytarové sólo, které dokresluje atmosféru. Píseň působí spíš jako vánoční rozjímání ve stylu eve-songs a tak vnímáme příjemné melodické obrazy s laskavým projevem prodchnutým náboženskou tématikou…
CANDLES ON THE RIVER – úvod na hammondky zahajuje výraznější rockové téma, kterému přiznávky dělají elektrická kytara a důrazně akcentovaná rytmika. Klasické rockové téma, které prezentuje i dramaticky přiostřený Ballardův hlas a sborové hlasy. Název skladby může vyvolávat kreativní vize v textu i v instrumentálním ztvárnění. Argent si tady se svými hammondkami opravdu pohrává nejen s jednotlivými detaily, ale i s celkovým tématem, které rozvírá do prostoru krátkými sekanými tóny, kteří střídá s dlouhými, dobře ohýbanými. Zajímavé prolínání nabízí Ballardova elektrická kytara s hammondkami, které přináší větší pestrost a kreativitu za podpory důrazné rytmické složky. Sborové hlasy se harmonicky dobře doplňují a za aplikace důrazu a celkové hutnosti skladba spěje k závěru….
ROSIE – poslední skladba má opět ballardovský rukopis, třebaže úvod patří klavírnímu tématu a rockově šlapavému rytmu v přehledném písní, kde se kapela odvazuje v klasickém tématu a jak vidno rockandrollové základy mohou posloužit i v první polovině sedmdesátých let ke skladbě hitového charakteru. Kytara a klavír ruku v ruce v pohodě šlapou vedle sebe až do okamžiku, kdy Ballard zahraje krátké, ale účinné sólo, zatímco Rodford a Henrit důrazně drtí klasický rytmus pod kytarovým a klavírním doprovodem až do konce…
Skupina Argent během dalších let doplatila na muzikantské ambice Rod Argenta a Russe Ballarda. Oba hudebníci byli natolik ješitní, že nevydrželi v jedné kapele pohromadě, protože Ballard nabyl dojmu, že je schopen utáhnout vlastní kariéru a skupinu opustil. Poté došlo k dalším personálním změnám.
Znovu si uvědomuji, jak na albu společně koexistují klasické písničky s instrumentálně vypilovaným potenciálem a že mi to nějak markantně nevadí. Po dalším albu bych ale přemýšlel, jestli se základní koncept přece jenom nebude měnit…
Také se mi doneslo, že v polovině sedmdesátých let po odchodu Ricka Wakemana z Yes bylo nabídnuto místo za klávesami v této artrockové superskupině také Argentovi. Ten ale odmítl a nabízený post obsadil švýcarský hudebník Patrick Moraz (album Relayer). Třebaže je Rod Argent vynikající klávesový hráč, popravdě řečeno bych si ho ale u Yes dokázal jen stěží představit, protože Wakeman byl příliš vysoko nastavená laťka na dosažení, natož překonání jeho mimořádných schopností…
Podle toho, co jsem od Argent slyšel, patří album In Deep mezi to lepší co po nich dodnes zůstalo k dispozici, i když si myslím, že zub času zahlodal a skupinu Argent při vší úctě k jejich odkazu dnes bude znát spíš méně než více posluchačů.
Tady jsme ale na čtyřech hvězdičkách!
↧
↧
Tucky Buzzard - Warm Slash
Britská rocková skupina Tucky Buzzard patří do kategorie těch skupin, ve kterých tkvěl výrazný hráčský potenciál se zajímavými autorskými a aranžérskými nápady, ale doba, do které se jejich existence zapsala jim bohužel upřela právo požívat respektu jako třeba Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath a protože neprorazili v žádných hitparádách, ani se mediálně natolik nezvěčnili jako výše jmenovaní – postupně znají je dnes jenom opravdoví fajnšmekři.
Jejich syrová a tvrdá hudba je amalgámem hard rocku, boogie, blues a při poslechu jejich skladeb nemám dodnes sebemenší pochybnosti o jejich kvalitách a úrovni. O to víc mám pocit, že by měli být znovu z mlh zapomnění vyneseni na jasné světlo a připomenout jejich hudební odkaz.
Jejich druhé album Warm Slash měl nahrané v poměrně hrozné kvalitě na magnetofonovém pásku jeden můj starší kamarád, který si překopíroval už v první polovině sedmdesátých let odnevímkoho hudební záznam a hudba na albu se mu hodně líbila a tak se se mnou o ni rozdělil. Dlouho jsme se dohadovali, kdo vlastně tuhle hudbu hraje. Kamarád tvrdil, že to jsou Frijid Pink, ale já měl dost hluboké pochybnosti, nicméně rozluštit o koho se jedná zůstávalo nadále hádankou. Až po delší době rozkryl skladbu Heartbreaker jiný kamarád a začal mluvit o kapele Tucky Buzzard, kterou jsme nikdo neznali. Když se nám po delší době podařilo „zanalyzovat“ obsah alba u jednoho starého znalve, potvrdilo se, že to jsou Tucky Buzzard a také album Warm Slash….
Trvalo mi ovšem ještě hodně let, než jsem si opatřil kapelu na CD nosiči a tak si dnes mohu dopřát ten „luxus“ album komplexně v remasterovaném zvuku poslouchat za zatraceně předraženou cenu….
MISTREATING WOMAN – pořádný rockový úvod se syrovou elektrickou kytarou se správným zkreslením a my už tušíme, že máme co dočinění s hardrockovým blues s pořádně zatěžkaným pozadím. Jimmy Henderson jako zpívající frontman, je zpěvák na svém místě a kapele dává razantní timbr v daném žánru nejen očekávaný, ale především žádaný. Bicí nástroje Chris Johnstona a baskytara Dave Browna (nezaměňovat se santanovským baskytaristou!) mají drsný spodek a dusají ve správných proporcích…
(SHE´S A ) STRIKER – výrazný hardrockový riff s drsným kytarovým soundem Terryho Taylora, který svazují Johnstonovy bicí nástroje, ale je tu i úderný klavír Nicka Grahama (předpokládám, že ani on nemá nic společného s baskytaristou Crazy World Of Arthur Brown a Atomic Rooster)
FILL YOU IN – úderný rock s bytelným riffem otvírá další skladbu s přímým tahem na branku, v němž Taylorova kytara opisuje základní schéma, ale melodickou linku zastupuje zpívající Henderson a přitlumené Grahamovo elektrické piano. Zato bicí nástroje jsou hrány v rockové stručnosti a sdělností s několika divokými breaky a ostinátní Brownovou baskytarou. Rytmická složka je zde násobena razantními přechody za aplikace percussion…
NEED YOUR LOVE – klouzavé tóny national metal body guitar nám servírují jižanské blues. Hendersonův vokál není svým pojetím příliš vzdálen Robertu Plantovi a když tak skladbu pozorněji poslouchám, řekl bych, že tady máme docela zdařilý zeppelinovský derivát včetně foukací harmoniky. Není to nějaký plagiát, ale možná Tucky Buzzard chtěli dokázat, že i oni dokáží v akustickém zeppelinovském duchu přinést svoje pojetí a to navíc dost zdařilé…
WHICH WAY, WHEN FOR WHY – klavírní úvod následující přeznívající elektrické tóny kytary jako v psychedelických obrazech s šustivými činely a vnímáme experimentující přínos albu v prokreslovaném základním tématu, kam se nám zvolna vsunují hammondky. Jsou to ale opět drsné hardrockové kytarové party na elektrickou kytaru s přímou a jasnou údernou linií rytmiky. Zajímavé divoké výjezdy vzhůru a pak subtilní okamžik, v němž Henderson výtečně frázuje a ohýbá svůj hlas za attacků tvrdých kytarových riffů. Po formální stránce dosud nejsofistikovanější skladba z alba, která dostává ve správných proporcích to, co jí náleží. Střídání varhanních a kytarových vstupů se děje ve vyvážené rovině. Další fáze skladby se nese v důrazných klavírních partech, jimž sekunduje kytara a Hendersonův drsný hlas má podporu v celkové instrumentaci jímající každou rockovou duši…
BURNIN´ – ani v další skladbě nebude příznivec drsného přímočarého hard rocku ochuzen o svůj oblíbený model hudby. Vstupují do něho ovšem opět klavírní party a skladba se proměňuje ve vrstevnatou baladu středního tempa. K Hendersonovu říčnému hlasu se připojuje celá instrumentace, kde výrazná basová linka se výtečně spojuje s bicí baterií a kytarovými mezihrami. Zcela nečekaně se změní rytmické party a máme zde úderné blues, ke kterému přimykají klouzavé party na elektrickou kytaru a úderné klavírní akordy
HEARTBREAKER – opravdu už třetí Heartbreaker, který znám!!! Že by textařům docházela fantazie? Hmm…(Led Zeppelin, Grand Funk Railroad) a teď Tucky Buzzard a možná výčet není úplný… Taylorova kytara je preparovaná wah wah pedálem a melodická linka kytary a zpěvu jsou v souladu až do okamžiku, kdy nastoupí baskytara a razantní breaky na bicí nástroje. Tucky Buzzard pracují s prověřenou hardrockovou formulí a dělají to v raném prostoru velmi cíleně a hlavně výtečně. Teď už je zde ve hře i foukací harmonika. Zcela určitě jedna z nejzásadnějších skladeb na albu – i po těch dlouhých letech, která mi pomohla album „dešifrovat“. Kytarové téma až do samotného závěru je na velmi slušné úrovni.
SKY BALLOON – mocně hrčivý sound hammondek otevírá v drsných proporcích předposlední skladbu. Důrazné bubenické nástupy s melodickou baskytarou a elektrická kytara s tím správně drsně neomaleným „bažinovým soundem“. Přichází výrazné zklidnění jako při chrámovém preludování při mši a Hendersonův vroucný hlas zpívá s jistou pokorou a odevzdaností. Nečekaný attack bicích nástrojů přivolá drsnější variantu hudby, kde se ve formě harmonické bitvy s melodickou linkou odehrávají na krátké ploše boje o ovládnutí tématu. Velmi přesvědčivé a emocionálně rozpoutané hudební téma. Tomuhle se říká totálně muzikantská souhra a to navíc do hudebního schématu vstoupí dokonce i mírné jazzové názvuky. Výtečný kousek!
AIN´T TOO SOON – Taylorova kytarová přediva znějí v poslední skladbě jaksi méně nápadně a také Hendersonův hlas je jakoby v úzkosti zúžen a tak hledáme ve skladbě bluesové nálady. Ty jsou však rázně drcený hřmotně valivý rockovým náporem v zatěžkaných kytarových akordech a zajímavým unisonem, které tvoří spojnici v hudebním tématu. Žádná rafinovaně postavená melodika, ale instrumentální aplikace hammondek a rockové přímočarosti zde slaví úspěch. Žádná pompéznost a okázalost. Hudba na první poslech třebaže soundem a pojetím starší datem svého vzniku….
Musím moc poděkovat Hejkalovi za jeho vyčerpávající story o Tucky Buzzard. Velmi výstižně, zajímavě a komplexně pojednal o zapomenuté (pro mnohé zcela neznámé) skupině. Také mně se líbí přirovnání: jak vypadají, tak i hrají. Myslím, že to velmi dobře sedí i k samotnému obalu alba…. Myslím, že i baskytarista Bill Wyman z Rolling Stones, který se ujal role producenta na albu odvedl slušnou práci. Pět drsně vyhlížejících dlouhovlasatých chlapů, kteří mají jako kvintet hodně daleko do Rychlých šípů (ale zároveň si nemyslím, že by se jednalo o nějaký derivát Bratrstva kočičí pracky).
Poctivě zahraná a drsně interpretovaná hudba, kde se nic nešidí a nehraje se s nějakou šmírou, ba naopak naplno a na doraz. Když se dnes občas podívám na koncerty všelijakých kapel jako Support Lesbiens, Ready Kirken, Wohnout, Divokej Bill, Chinaski, Tatabojs…. tak mám pocit, že tyhle kapely, které se stavějí do rockové pozice jsou jenom ubozí provokatéři, kteří téměř nic neumějí zahrát, zazpívat a nic nosného v daných proporcích napsat. No schválně si pusťte Divokého Billa a potom Tucky Buzzard (vy, kdo máte tuhle kapelu možnost si pustit) a posuďte o co tady jde, já si myslím zcela netolerantně, že v prvním případě o ….. a ve druhém případě o rock jako řemen s uměleckým backgroundem, kdy bylo nutné umět hrát….
Čtyři hvězdičky zcela určitě.
↧
Byron, David - Lost & Found [The Byron Band]
Pôvodne vyšlo toto 2 CD v roku 2004 a v roku 2008 na podobnej kompilácii One minute more sa objavili ďalšie tri skladby nezahrnuté do tohoto 2 CD. Kompletizácia nastala v roku 2009, keď vyšlo Lost and found v reedícii s nasledujúcimi skladbami:
CD1:
Bad Girl
Fool For A Pretty Face
Need Love
Safety In Numbers
Still Wanna Hold You
Gets A Little Crazy
Learn The Dance
What’s Your Game
One Minute More
CD2:
How Do You Sleep
Safety In Numbers
I Need Love
Piece Of My Love
Goodnight Blues
Last Chance Jam
Bad Girl
Start Believing
July Morning
How Do You Sleep
Sweet Lorraine
Piece Of My Love
Liverpool Blues
Roll Over Beethoven
Angelsong
Z toho vyplýva, že druhé CD sa nezmenilo. Avšak prvé áno. Zameriam sa v hodnotení práve na prvé CD, pretože obsahuje skladby Byron Bandu z roku 1982, ktoré mohli kľudne tvoriť druhé album kapely, keby sa nerozpadla z rovnakej príčiny, ktorá spôsobila i koniec Davida Byrona v Uriah Heep - nezvládateľný alkoholizmus. Každopádne skladby sú vynikajúce a nie sú také perfektné z hľadiska zvuku ako na prvom albume Byron Bandu, ale o to viac zaujmú svojou priamočiarosťou, úprimnosťou. Rocková kapela šlape v zložení spev-gitara-basgitara-bicie. Sem tam klavír, ale oproti prvému počinu ubudol saxofón.
Najprv nám tu zaznie skladba z albumu On the rocks, a to Bad girl. Toto rockovejšie prevedenia je snáď ešte lepšie ako pôvodné, tajomnosť ostala rovnaká. Fool for a pretty face je vynikajúci rockový song. Podobne je na tom aj Need love s dobrým riffom. Poriadne nadupaná je vypaľovačka Safety in numbers. Pripomenutie Davidovho prvého albumu predstavuje pomalšia skladba Still wanna hold you (opäť pripomína niektoré veci na druhom albume Davida Coverdalea). Gets a little crazy je hutný a tvrdý rockový song. Veľmi ťažký spodok má aj Learn to dance. What´s your game pokračuje v nastolenom rockovom sounde. Zároveň tento sound aj ukončuje, pretože posledná skladba One minute more je krásna akustická jemná skladba s krásnym vokálom Davida Byrona.
Nevydané skladby Byron Bandu rozhodne tvoria vynikajúcu kolekciu rockových skladieb, ktoré jednoznačne patria k tomu najlepšiemu, čo David Byron nahral. Odporúčam všetkým jeho obdivovateľom, ale aj milovníkom poctivej rockovej muziky.
↧
Pretty Things - S. F. Sorrow
Uau. Tak to ma podrž. Konečne sú tu tí čo spravili prvú rockovú operu ešte pred The WHO. Tento album je míľnikom, hoci je v tieni svojho mladsieho brata Tommyho. Jeden z vrcholov psychadelie.
Opera rozpráva o tom o čom Jozef Mak o človeku
čo trpí a vie znášať svoje útrapy.
Hudobne je to podobné albumu Piper at the gates of dawn. Nie je to album pre každého, lebo nie je príbehom o všetkých. Každopádne je v ňom sila a hlavne originalita. Je to vrchol tvorby tejto kapelky. Osobne si myslím že Pretty Things už podobný vrchol nikdy ani len z diaľky nevideli.
↧
↧
Nazareth - Big Dogz
K Nazareth mám pomerne vlažný vzťah. Nie som ani nejaký veľký znalec jej tvorby (na CD mám doma presne štyri kúsky, debut, Razamanaz, Hair of the dog a akýsi greatest hits, Big Dogz nerátajúc), nemám ju veľmi napočúvanú, ale zasa, minimálne po rok 1976 (hraničný ročník tej pravej rockovej hudby, aspoň pre mňa) tejto priamočiarej hard rockovej hudbe niet veľmi čo vytknúť. K tohtoročnej novinke som sa dostal pred pár dňami a to je sotva doba na detailné napočúvanie, avšak intenzívne počúvanie vo mne prebudilo isté pocity, ktoré majú punc čerstvosti, nuž ich sem pár uvediem.
Pomalšie tempo, z hute vykovaná gitara, do toho charakteristický škrípajúci hlas McCaffertyho (výšky si už veľmi nedáva, ale to je asi dobre, celkovo mi tu nechýbajú), tak si predstavujem správny rockový úvod a skladba Big dog’s gonna howl moje preferencie evidentne vedela vopred, beštia! To isté s občasným klavírnym podmazom ponúka aj ďalšia do podlahy vrastená ťaživosť s jednoslovným pomenovaním Claimed. Už aj hluchý v tomto okamžiku musel zaregistrovať, že skladbám sa akosi nedostáva väčších sólových plôch. Paradoxne, moc to neprekáža. Iste, druhá menovaná jedno gitarové núka a je milé, ale na veci to nič nemení. Rýchlejšia poloha sa konečne dostaví, No mean monster sa počúva jedna báseň, má chytľavé motívy i spomalený vážny refrén. Plus núka aj hlboko posadené rečičky, čo je prvok na Big Dogz mierne nadužívaný. Po chechtaní je čas oprášiť baladické reminiscencie a vytasiť sa s akusticky nadýchaným slaďákom When Jesus comes to save the world again. Krásna melancholická skladba, na akú sa v súčasnosti nezmôže už asi nikto. Bravó! Elektrifikované gradácie sú samozrejmosťou, a preto ich radšej ani nespomeniem. Skladba s výstižným názvom Radio je evidentne pokusom o návrat do éteru časov, kedy sa 70. roky schyľovali k záveru a uchyľovali k nemravným polohám, ktoré z rockerov urobili bábovky, tupírované lakovky a inú háveď. Ale skladba je to vďačná a celkom som si ju obľúbil. Asi starnem. Čosi horalské, bluesové i škótske na mňa dýcha v krásnej clivej vecičke Time and tide. Hard rocková dupavá medzihra veští, že skladba bude opakovať refrén do nemoty a naozaj, celá trvá o čosi viac minút než je dní v týždni. Tvrdšia i svižnejšia spevná pesnička Lifeboat je vystriedaná úvodným slovom a už sa kuchtí Toast. Predpokladám, že milovníci textov o váhe plne naloženého kamiónu s dvomi prívesmi sa nad týmto kúskom asi povracajú. Hold, love hurts (aj táto replika sa v texte nachádza). Watch your back tvrdí, že tvrdí a ide jej to. Klavírny slaďák? Slaďák od Nazareth? Áno, Butterfly je úžasná citovka, kdekto by z toho vyšiel ako totálny trapák, nie však McCafferty a spol.! Na záver je tu energeticky nešetrná skladba Sleeptalker, možno by som ju vypustil a nechal celé dielo doznieť v emočnom vypätí, takto je to trošku hŕŕŕ, aj keď to vôbec nie je zlá skladba a na konci si dokonca pokecá i spomalí.
Jedenásť skladieb v hard rockovom šate kríženom so štipkou blues, navyše, v hutnom a čitateľnom zvuku, nič lepšie si ani predstaviť nemožno. Škoda, že skupina viac-menej rezignovala na sóla (síce sú takmer v každej skladbe, ale len aby sa nepovedalo, aj keď sú všetky počúvateľné a slušne vystavané, žiadne bezduché bublikanie a tempobijectvo). Aj tak však väčšinu času nechýbajú! Dobrý album, fakt sa mi páči.
↧
Fleetwood Mac - Future Games
Britská skupina Fleetwood Mac se nacházela na samém počátku sedmdesátých let v zapeklité pozici. Požívala pověst významné hudební jednotky britské scény, ale v jejich řadách už nebyl vynikající kytarista a zpěvák Peter Green a ani druhý kytarista Jeremy Spencer a tak zakládající člen – bubeník Mick Fleetwood stál před nelehkým úkolem, jak naložit se slavným jménem jakým směrem se vydat s nově přestavovanou kapelou.
Mohl se opřít o zajímavou. Kritiky i posluchači ceněnou zpěvačku Christine McVie (dříve Perfect v Chicken Shack), která se stala manželkou baskytaristy kapely. Charismatický Fleetwood s baskytaristou McViem tvořili dobře sehranou rytmickou jednotku, ale na kytarových postech se neobjevovala žádná slavná jména. Danny Kirwan byl sice kvalitní hráč, ale Greena, ani Spencera nenahrazoval a tak byl přijat do řad kapely Američan, zpívající kytarista Bob Welch. S touto sestavou Fleetwood Mac připravili album Future Games…
WOMAN OF 1000 YEARS – úvodní zvonění akustických kytar přináší baladickou atmosféru, s nepřeslechnutelnými melancholickými harmoniemi. Skladbě dominují sborové hlasy, které přinášejí klid a pohodu šedesátých let slunné Kalifornie. Elektrická kytara vstupuje do písně dlouhým čistým a přeznívajícím tónem. Neburcuje, nezneklidňuje – dotváří barevné zvukové vize. Také melodické basy a bicí nástroje – pojímané spíš v perkusivním provedení jakoby neměly narušovat pohodu a nostalgii střídání mollových a durových akordů. Příjemná skladba, ale zdá se mi že na začátek alba poněkud méně výrazná, což se může jevit jako jistá nevýhoda…
MORNING RAIN – druhá skladba je energičtější. Elektrické piano Christiny McVie je doprovázeno šťavnatými elektrickými kytarami. Zpívané hlasy jsou dobře postaveny, zpěvačka ale vyniká jen místy a její hlas je méně čitelný než bych od ní předpokládal. Rytmus šlape a dusá, kytary sice zvoní a vytvářejí určitou zvukovou kulisu, ale v podstatě se jedná o rockovou variantu, kterou mohou hrát desítky dalších skupin a tak se originalita rapidně ztrácí, třebaže název skladby zní poměrně nadějně…
WHAT A SHAME – Danny Kirwan a Bob Welch se kytarově snaží prosadit v razantnějším provedení v opakujícím se schématu. Je zde ovšem i hostující bratr zpěvačky – saxofonista John Perfect, který do soundu vnáší nový prvek. Je třeba pochválit hutnou a našlapanou rytmiku, třebaže instrumentální skladba má ambici zdůraznit rockovou identitu, tak nějak se mi zdá, že celý záměr zůstal tak trochu v půli cesty…
FUTURE GAMES – skladba, která dala albu jméno. Hlas zní zajímavě. Má echo a tak přichází jakoby ze záhrobí. Chvíli ovšem trvá, než se prosadí v rámci skladby. Teď už se to ovšem podařilo a čitelněji vnímám Christinu McVie, i zpívajícího Kirwana a Welche. Harmonicky skladbu sjednocují varhany a kytarové akordy se ornamentálně vtěsnávají v sekaných doprovodech do melodie. Sólové party jsou hrány s citlivostí a náladotvorností, ale stále čekám na nějakou výraznější instrumentální erupci, která se nedostavuje a třebaže je skladba melodicky přitažlivá a dobře zazpívaná, ničím zásadním, mimořádným nebo nezvyklým vás nezasáhne….. Dlouhé varhanní tóny v závěru poslouží harmonickým základem Kirwanově kytaře, která se na chvíli probudí z jakési letargie a zajímavými impresivními obrazci dotváří velmi slušnou kytarovou architekturu, které sekunduje i druhý kytarista Welch. Schematický obraz hutného soundu se zvolna utápí v nekonečnu…..
SANDS OF TIME – další skladba se pohybuje opět v celkem běžné písňové produkci. Stále se nemohu ubránit dojmu, že to co poslouchám, znám už z podání jiných skupin, nebo zpěváků a hledám nějaký zásadní originální přínos, něco co nezaměnitelně Fleetwood Mac vytáhne z jakéhosi průměru a nějak se mi to nedaří. Christine McVie hraje na elektrické piano zajímavé doprovody, ale spíš mě zaujme rytmická složka skladby – Fleetwood i McVie jsou výraznou devízou kapely, ale opět mám problém s těmi kytarovými party. Kirwan a Welch hraje jaksi při zdi a tak se akordické výměny kytar a elektrického piana dlouho prolínají a nepřinášejí nějakou změnu a vzruch. Stejnostejné a bez výraznějšího nápadu, což je už na pováženou – protože jsme za polovinou alba. Ughhh….
SOMETIMES – akustické kytary a perlivý klavír zvoní a elektrická kytara s klizavými tóny posunují skladbu na pokraj country (jižanský rock se mi zdá přece jenom hodně odvážné označení v daných proporcích). Melodické přehledné a srozumitelné. Tady dokonce i Fleetwood a McVie hrají nějak v běžnějších intencích. Dva kytarové vstupy se ve stereu prolínají zleva a zprava, ale pořád se nacházíme v takových nevzrušivých intencích. Jakoby se instrumentalisté báli předvést co umějí, nebo jak naložit se svými nápady a tak před námi odplývá příjemná melodie s občasnými instrumentálními kytarovými vstupy. Divím se, že když ne kapela, ta že ne producent se trochu neohlédl, co za nimi zůstává….
LAY IT ALL DOWN – ano, konečně první tvrdší rockový přínos albu. Nečekám žádný hard rock, ale přece jenom je to energičtější přínos. Přichází poněkud pozdě, ale přece. Opakující se kytarový riff zní zajímavě a opisuje dané schéma. Kýžená změna přesvědčuje, že Kirwan a Welch jsou schopni se instrumentálně výrazně etablovat a tak se konečně projevují jako rockoví úderníci. Skladba má čitelně rockandrollový základ. Je sice zazpívána s poměrně slušnou razancí, ale chybí zde průraznější výraz. Jsem přesvědčen, že na albu zaujímá píseň velmi dobrou pozici, ale další v podobném duchu už nebude…
SHOW ME A SMILE – Christine McVie je zde se svou ženskou podmanivostí. Dokáže do písně vložit svou ženskou duši a její interpretaci věřím. Hudební doprovod cinká a zvoní a hladivě se vemlouvá v uhlazených tónech, má však zajímavé údernější akcenty, které vám nedovolí upadnout do nějakého snu. Skladba je součástí soundu kapely na albu, ale přesto má v sobě niternou odlišnost interpretačního sdělení (dobře by se vyjímala i na slavném albu Rumours, které přišlo až o šest let později)…..
Rok 1971 byl ale ve znamení hudby, která se diametrálně odlišovala od stylového zaměření, které prezentovali Fleetwood Mac a tak bohužel album prošlo bez většího zájmu a s ohledem na jejich bohatou albovou produkci nepředstavuje nějaký významný hudební počin, který byl znamenal nějaký markantnější přínos rockové scéně.
Osobně si nemyslím, že by se jednalo o totální propadák, ale na druhé straně jeho úroveň přece jenom poklesla pod možnosti kapely a tak se dalo předpokládat, že pokud bude chtít kapela Fleetwood Mac zůstat v normách úspěšnosti a přitažlivosti zájmu hudebních kritiků, ale hlavně publika, bude muset dojít k její vnitřní „přestavbě“.
Proto album dekoruji třemi hvězdičkami.
↧
Colosseum - (II) - Strange New Flesh
Přiznám se, že mi bylo líto, když se významná britská jazzrocková kapela Colosseum rozešla. Byla na vrcholu popularity, ale především uměleckého vzepětí a myslím si, že zdaleka neřekla všechno, aby mohla odejít jen tak do „ústraní“. Předpokládal jsem, že Jon Hiseman (ale i ostatní členové kapely) nástroje neodnesou na půdu a budou „podnikat“, ale že dříve nebo později o nich zase uslyším.
Jak vidno, měla se tato předpověď potvrdit a výsledkem dalších Hisemanových ambicí byla nová skupina – s novými hudebníky, ale nesla staronový název – Colosseum II.
Album mi za pakatel prodal kamarád, který si ho pořídil z pouhé zvědavosti kvůli Garymu Mooreovi, který se mu líbil ve Skid Row, ale především v Thin Lizzy. Jak mi sdělil, tahle hudba pro něho byla nestravitelná. Mírně jsem se pousmál, protože tím „nestravitelná“ se rozumělo něco, co opustilo hranice hard rocku a blues rocku a šlo „někam“ jinam. Na rozdíl od něho jsem album akceptoval a dodnes ho hodnotím jako zajímavý hudební produkt poloviny sedmdesátých let…
DARK SIDE OF THE MOOG – úvod má v sobě pompéznost art rocku, ale i jazzrockový nátěr a přesně v tomhle duchu se asi bude celá skladba odvíjet. Je zde ale ovšem i razantní hardrockový model, prezentovaný kytarou Garyho Moorea, který zde hraje přece jenom odlišněji, než jak jsme ho byli zvyklí vnímat. Don Airey je výtečný klávesový hráč, ať už sedí za hammondkami, nebo nastavuje analogový Moog synthesizer. Jon Hiseman zde jede na bicí nástroje v divokém tempu s komplikovanými rytmickými akcenty a zvraty a rovněž baskytara Neila Murraye má dobře vypreparovanou linku. Pracuje se zde s náladami a s dynamikou a tím ještě názorněji vyniknou jednotlivé proporce kytarových partů, synthesizerů a výtečné rytmiky. Barevné imprese, které z hudby sálají dokáží posluchače vtáhnout do širokého spektra zvuků. Velmi působivý úvod…
DOWN TO YOU – druhá skladba přináší výraznější zklidnění. Mooreova kytara s přiostřeným tónem se pohybuje ve sférických výškách a synthesizerové vlna dotvářejí působivý background. Je tady první příležitost ke zpěvu. Mike Starrs za mikrofonem. Přiznám se, že jsem jeho jméno do té doby neznal a tak sleduji, čím překvapí a zaujme. Získávám pocit, že jeho hlas je víc průrazný ve výškách, ale ve středech a v nižších polohách se jaksi ztrácí v jisté nevýraznosti. Moore vloží několik rychlých kytarových ornamentů a instrumentace se hlásí v v rychlých akordických výměnách. Airey dostává příležitost v klavírním vstupu, kde hraje klasické téma a poslezé se k němu přidává Moore na akustickou kytaru, který hbitými tónovými vstupy dokresluje atmosféru. To už je zde opět pumpující rytmika a Hisemanovy divoké breaky z aplikací gongu a instrumentální prostor pro ohýbání synthesizeru. Moore velmi citlivě vloží další kytarové sólo. Neexhibuje, ale dotváří atmosféru a je to velmi účinné. Starrs vkládá do hlasu vroucnost a citový náboj. Skladba nepatří do autorského zázemí skupiny, ale je coververzí písně americké písničkářky (původně kanadské) Joni Mitchell…
GEMINI AND LEO – tohle je ovšem exponovaná rytmická záležitost ve stylu zpívané fusin music. Výtečné rytmické akcenty tlačící rytmus do funku. Hiseman je skutečně vynikajícá hráč a Murray se dokázal přizpůsobit jeho hře důrazným způsobem. Také Moore zde dostává v mezihře příležitost se předvést v technicky vypjatém sóle jinak, než jsme byli zvyklí u Thin Lizzy. Ve skladbě je spousta energetického potenciálu a je radost poslouchat jednotlivě výměny a přesné nástupy. Airey sekunduje Hisemanovi a Murrayovi na clavinet a šlapající stroj pracuje na plný výkon. Starrs se ve vypjatých místech opravdu profiluje ve velmi dobrém světle. Pořádně zhuštěná skladba, hraná s velkou vervou a nasazením. Mohu jenom chválit….
SECRET PLACES – propojování jazz rocku a artrockové okázalosti se zde děje hned v prvním plánu. Je to působivé a ve své době žádané, třebaže už o rok o dva později nová generace rockerů tento styl razantně odmítne….. Ale my, co dokážeme docenit výtečné instrumentální výkony a hru s maximálním nasazením se cítíme být přímém ohni čestné palby. Kytarové nástupy, jsou preparovány synthesizerovými barvami, ale i majestátním gongem. Působivé a nekompromisně jedinečné….
ONE SECOND THOUGHTS – perlení elektrického piana a tklivé kytarové tóny znamenají zklidnění a téměř meditační polohu a příležitost pro Aireyho a Moorea… To už je zde i Starrs, jenž se vkliňuje do atmosféry svou vroucností. V jeho hlasu je hodně emocí, ale stojí na hraně až příliš patetického pojetí, i když mu samozřejmě neupírám jeho ponoření se do zpívaného textu. Náladové uchopení hudební formy, kde Moore s úpornou snahou proniknout do základů stavby kompozice hraje vynikající party a Starrs ve výškách odzbrojuje svou expresí. Následné instrumentální pojetí působí jako moderní ukolébavka, kde elektrické piano a úsporné basy čeří šustění činelů a gongu. Nekonečný závěr graduje v dlouhém závěru…
WINDS – závěrečná kompozice výrazně přesahuje běžný formát a na desetiminutové ploše se odehrávají instrumentální bitvy ve velkém formátu. Začíná s vynikajícími nástupem ďábelským bubenických breaky Jona Hisemana, který dokazuje svoje mistrovství. Můj obdiv zaslouží nejen rytmické polohy, ale i klávesové prolínání s elektrickou kytarou. Hiseman jako ideologický mozek kapely nepřipustil nějaké kompromisy a tak se zde každý z přítomných hráčů podílí s velkým nasazením na celkovém pojetí. Dostávají sólové příležitosti, ale i jako součást celku tvoří základní kameny na kterých tahle virtuální stavba stojí. Dokážu si představit, jak asi famózní musely být jejich koncerty….
Bohužel komunistická kulturní garnitura nedokázala zajistit jejich import třeba na Mezinárodní jazzový festival, jako tomu bylo v r. 1969 – tehdy ovšem s jiným stylem a s jinými hudebníky. V roce 1976 jsme se museli „spokojit“ s tím, že alespoň domácí jazzrocková a znovu se zvolna probouzející rocková scéna si vydobyly místa na slunci….
Pokud se pustím do nějakých srovnání (které ostatně nejsou zcela namístě), mohl bych konstatovat, že význam prvního Colossea nebyl překonán. Ne snad proto, že by na albu hráli horší hudebníci, nebo se nepodařilo vytvořit ten správný sound. Možná proto, že autorské přínosy albu neměly takovou sílu, jako tomu bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Na druhé straně Hiseman (jako nositel úspěšné značky) překvapil novým pojetím a snahou reagovat na fusion music po britském způsobu. Třebaže on sám byl bubenický pojem a jeho jméno bylo vyslovováno s respektem, přesto vsadil na značku Colosseum. Třeba se měl uchýlit k jinému názvu kapely a nebyla by ona srovnání jaksi automatická. Originalita prvního Colossea se v daném pojetí sice nezachovala, ale instrumentálně se posunula hudba kapely do vyššího patra.
Mně osobně se ale první album Colosseum II hodně líbí a tak mu udělím čtyři hvězdičky.
↧
Byron, David - That Was Only Yesterday - The Last EP
Aby som si skompletizoval zbierku Davida Byrona, jednoznačne som musel získať aj skladby z tohoto EP. Samotné EP sa však nedalo zohnať, tak som to vyriešil po svojom. Zobral som nahrávky Spice (predchodcu Uriah Heep) z kompilácií Uriah Heep Time of revelation a Lansdowne tapes, tri skladby Byrona ako hosťa pre Rogera Schroedera (z Davidovej výberovky Man of yesterday) a toto EP. Vytvoril som si tak plnohodnotné Davidove album s nasledujúcimi skladbami, ktorého recenziu dávam k tomuto EP, vzhľadom na to, že hodnotenie je rovnaké:
1. In love (B strana singla Spice, 1968)
2. What about the music (A strana singla Spice, 1968)
3. Born in a trunk (Spice, 1969)
4. Magic lantern (Spice, 1969)
5. Astranaza (Spice, 1969)
6. Celebrate (Spice, 1969)
7. Schoolgirl (Spice, 1969)
8. I want you babe (Spice, 1969)
9. Born in a trunk /instrumental/ (Spice, 1969)
10. Wanna thank you girl (pre Johna Schroedera, 1973)
11. The bird has flown (pre Johna Schroedera, 1973)
12. Witchi tai to (pre Johna Schroedera, 1973)
13. That was only yesterday (Last EP, 1984)
14. Waiting for the sun (Last EP, 1984)
15. Pride and joy (Last EP, 1984)
Singel Spice je pre mňa v znamení snahy preraziť na poli populárnej hudby, takže žiaden rock sa nekoná. Ale sú to príjemné melodické skladby, In love so spevavým refrénom a takisto aj What about to love. Príjemné skladby. Nevydané skladby Spice už však priniesli veľký náznak legendy menom Uriah Heep. Born in a trunk je skvelá skladba s vypätým vokálom Davida Byrona, skvelým rytmom a tajomnou atmosfréou a dá sa označiť už za "uriášovku". Magic lantern je najambicióznejšou skladbou s dĺžkou takmer 9 minút. Cítiť tu pokusy o jazzrock, hlavne v sólach. Treba povedať, že či už klavírne alebo gitarové sóla napriek tomu, že sú vydarené, nepodarilo sa v nich prebudiť jazzrock. Predsa len kapela mala bližšie k hardrocku a toto je experiment, ktorý sa však vkusne podaril. Astranaza je melodická skladba prinášajúcu príjemnú náladu. Celebrate pripomína singel kapely, čiže skladbu viac do popu. Schoolgirl má zasa zaujímavý rytmus a takisto aj I want you babe, ktorá ma oslovila hneď na prvé počutie. Poslednou skladbou od Spice je inštrumentálna verzia Born in a trunk. Šlape ako hodinky, skvelo rockuje, ale oproti pôvodnej verzii chýba ozaj hlas Davida Byrona. Nasledujú tri skladby, ktoré David naspieval pre album Witchi tai to Johna Schroedera (vôbec neviem, kto to je) v roku 1973. Prvá z nich Wanna thank you girl je až príliš sladká balada, na ktorú som si však po čase zvykol. The bird has flown je už dramatickejšia, naliehavejšia a má zvláštnu atmosféru. Vydarená skladba. Witchi tai to je podmaňujúce, kľudná skladba, ktorá ma takisto dostala na prvé počutie.
No a nasledujú tri posledné skladby Davida Byrona nahraté v roku 1984, ktoré vyšli až v roku 2008 ako The last EP. Všetko sú to covery nahraté so špičkovými hudobníkmi. Prvý z nich je That was only yesterday, pôvodne od Spooky tooth (nepoznám ani kapelu, ani pôvodnú verziu). Skladba je to skvelá a David spieva nádherne. Bol som prekvapený, že napriek tomu alkoholizmu sa jeho hlas nezmenil, stále bol prvotriedny. Druhá vec je mojou veľkou srdcovkou. Jedná sa totiž o skladbu Waiting for the sun, pôvodne od legendárnych The Doors. Jim Morrison je pre mňa najcharizmatickejší spevák všetkých čias. Preto som bol veľmi zvedavý ako sa s tým popasuje David Byron, pre mňa najlepší spevák všetkých čias. Výsledok je excelentný. A to nielen vďaka Davidovi, ale aj vďaka kapele, napríklad taká basgitarová linka je neuveriteľná, to je proste nádhera. No a posledný cover je od Marvin Gaye (nepoznám) Pride and joy (takisto nepoznám originál). Veľmi príjemný rockandrollový song na rozlúčku s božským hlasom Davida Byrona.
Obrovská škoda takéhoto speváka s veľkým S.
↧
↧
Mahogany Rush - Tales of the unexpected
K Frankovi Marinovi a Mahogany Rush som sa dostal niekedy v druhej polovici 90. rokov prostredníctvom tohto albumu. Otec mi tvrdil, že je to Hendrix ako vyšitý, a tak som navštívil Roxy, vtedy ešte na Vysokej a obzrel dostupné cédéčka. Album Tales of an unexpected mal zaujímavo zafarbený obal, vyšiel v roku môjho zrodu a poznal som po mene až dve skladby (tie covery, všakáno), nuž som ho zvolil ako prvú obeť. Hoci som z neho sprvoti nebol úplne nadšený (čakal som hard rock, nie toľko džezových momentov), za chvíľku som ešte skúsil album Live (pretože druhá polovica Tales bola naživo a parádna) a už som bol chytený. V priebehu času mi náš spevák „Marta“ požičal napálené prvé dva albumy (dodnes ich mám tiež napálené), kde som naplno pochopil, čo to znamená byť Hendrixovým klonom a posledným kúskom v mojej zbierke sa stali albumy IV. a World Anthem. A ktovie, možno sa niekedy dostanem aj k ďalším kúskom.
Ale k veci. Prvé, čo poslucháča zaujme na skladbe Sister change, je zvuk. Je vzdušný, rozlieha sa kade-tade a časom som si obľúbil. Uvedená otváracia záležitosť má mierne funky-džezový nádych, rýchle tempo v All along the watchtower prekvapuje, je to príjemná verzia, sólo nesie prvky Hendrixa, ale Marino je v tejto etape svojho bytia príliš nabúšený gitarista, takže duch skladby leží inde. Prekvapujúca verzia Norwegian wood od Beatles je jednoducho nadýchaná, na sóla sa nedostane. Asi si ich hlavný protagonista šatril na titulnú skladbu. Tales of the unexpected je džezrocková inštrumentálka, najprv v strednom tempe, potom v rýchlom, Marino sa vyblázni dosýta. Tým končí štúdiová časť albumu a prichádzajú štyri živé skúsky, Hendrix sa pripomína častejšie, než v štúdiu, skladby sú drsnejšie, ale aj tak majú ten unikátny vzdušný sound, ktorý zdobí celé dielo. Zo štvorice rockovíc Down, down, down, Door of illusion, Woman a Bottom of the barrel mám favorita v skladbe Woman. To je kvákadlová hard rocková pecka, ale ani ostatné nezaostávajú.
Najlepší album od Franka Marina a Mahogany Rush, aký som kedy počul, nedostane menej ako päť hviezd. Pre fanúšikov gitarových orgií povinnosť.
↧
Cactus - Ultra Sonic Boogie 1971
Jedna s mojich naozaj obľúbených skupín ktorá hrá hudbu ktorú by som chcel hrať v blízkej budúcnosti aj ja. V mojom obľúbenom zložení spev ústna harmonika, sólová gitara. Basová gitara, bicie ktoré hrajú úžasnú pre mňa dokonalú zmes boogie blues a hard rocku. Táto živá nahrávka ma očarila hneď názvom . Ultra Sonic Boogie. Tie úžasné slová Ultra Sonic !!. Neviem či bola skupina považovaná za SUPERSKUPINU ale pre mňa ňou určite bola vlastne si myslím že ešte je ak dobre viem. Zostava Bogert,Appice,McCarty, a neskoršie aj s pridaným spevákom menom Peter French zo skupiny Leaf Hound to sa nedalo pokaziť . Tuto však spieva Rusty Day.
1.Evil – ladies and gentlmen môžeme začať a to hneď z ostra . hneď prvá skladba ostro seká riffy šum živého vystúpenia je citeľne počuť , ale o tom sú predsa živáky zo 70 rokov . v piesni sa Rusty Day predvádza zo svojim hustým spevom miestami by som napísal že až kričí. Asi po 2 minúte nastanú dlhé gitarové orgie ..... naozaj dlhé ! po nich nastúpi na scénu Carmine Appice roztlčie bicie ako to vie iba on.
2. Band Introduction – po prvej ukrutne dobrej skladbe sa predstaví skupina.
3. Bro. Bill – pomalšia bluesová skladba lemovaná s ústnou harmonikou. Sólo na harmonike sa môže rovnať hoci akému gitarovému sólu tuto na albumu. Skvelá skladba s prvého albumu zahraná obrovskou silou.
4. Oleo – pieseň ktorá sa opäť začína ústnou harmonikou , skvelá belošská rýchla bluesová bomba ktoré ma asi nikdy neunudia aspoň v to dúfam. Jim McCarty tu hrá skvele na gitare. Gitarové licky hádže jedna radosť. Sólo si tu dá aj Tim Bogert na basovku . sólo je dlhé a kruto hlasné neviem čo to s ňou robí ale musí ju to bolieť (myslím tú gitaru)
5. No Need To Worry – ešte dlhšia skladba ktorá sa začína vybrnkávaním na gitare ktorá sa mi zdá že improvizuje, ale skvele. Dlhá skladba precítená bluesom. Spev sa začína okolo 6 minúty. Pre mňa najlepšia skladba na albumu. Takmer celá skladba je jedno dlhé brutálne sólo.
6. Token Chokin' – polo akustická pieseň s country feelingom lemovaná slideujúcou gitarou.
7. Big Mama Boogie (Part I) - tak toto je bomba „I like to rock and I like to roll. „ neuveriteľné boogie pri ktorom musím dupať do rytmu.
8. Big Mama Boogie (Part II) - boogie tentoraz v rýchlejšom drsnejšom kyselinovom prevleku kde všetky hudobné nástroje idú na plné obrátky pri konci sa tempo tak z rýchli že je to neuveriteľné. Táto šupa má naozaj epický záver.
9. Outro – rozlúčenie.
Úžasné to je všetko čo viem napísať ! viem je to live vydané pravdepodobne ako bootleg na jedno alebo dve vypočutia tak isto viem že takýchto albumov by vedeli vydavateľstvá vydať oveľa viac pretože toto nebolo jediné živé vystúpenie Cactus ale musím dať plné hodnotenie pretože túto šou si určite vypočujem ešte veľa , veľa krát.
↧
Head Over Heels - Head Over Heels
Jedno albumová raritka z roku 1971 zvaná Head Over Heels je skutočne výborne na jednotku zahraný album. Je to garážový Underground na moje veľké prekvapenie čisto povedal by som až kryštalicky nahrané čo sa pri takýchto albumoch často nepočuje . (gitarový šum s aparatúry mám rád ale tu ho vôbec nepočuť). Aj keď mená týchto hudobníkov mi nehovoria nič určite že som už niekedy speváka na tomto albumu niekde počul ale spomenúť ? to si neviem. Nech to je ako chce album stojí za (pre mňa osobne určite) viac ako jedno vypočutie. Má to Drive rýchle sóla , chytľavé refrény ktoré sa hneď nevyparia z palice. Jednoducho povedané hráči znejú akoby boli už roky zohratý a toto nie je ich prvý ani posledný album.
1. Road Runner – obrovskou silou vypália drsnú nekonečne riffovanú skladbu s chytľavými lickmi a refrénom. Bubeník má rýchle tempo v malíčku. určite najlepšia skladba na albumu a do top 100 mojich najobľúbenejších skladieb by sa v pohode zmestila.
2. Right Away – krehká balada pripomínajúca mi Can´t find my way home od Blind Faith skutočná nádhera.
3. Red Rooster – ak by som mal vybrať naj garážovo znejúcu skladbu na platni bola by to táto drsne zahraná prebratá pieseň od Dixona. Je to garážová záležitosť zo všetkým čo k tomu patrí. Druhej tretine skladby gitarista spustí doslova Heavy Metalový riff ktorý je rýchli a hlasný . Na konci však zistíme že o naživo nahranú skladbu.
4. Children Of The Mist – krásna akustická skladba takéto intermezzo do hard rockového albumu je povinnosť!!
5. Question –ďalšia skladba na ktorú by som prisahal že som ju už niekde počul je to riadna šupka. Má strašne chytľavý refrén. Gitara tu hrá pre moje uši absolútne dokonale.
6. Tired And Blue – psychedelická bomba ktorá seká dvoj akordové riffy typu Tobacco Road (samozrejme elektrické cover verzie) v strede skladby sa zrazu psychedélia zastaví a spustí sa pomalá smutná časť je to naliehavá krása.
7. In My Woman – neviem ako to zo skladbou mysleli že vraj „v mojej žene“ ak to v texte mysleli tak akosi to ja prekladám tak to je iná skladba .. :-) :-)
8. Circles – posledná skladba ktorá sa začína intímne ticho až spevák spustí svoje hlasivky. Po chvíľke spustí gitara groovy riffík a posledná pieseň môže ísť do svojho epického konca . ďalšia fantastická skladba.
Toto power trio ktoré sa na obalu platne opiera o otvorené dvere zahralo poctivú zmes Heavy rocku a garážového rocku ktorú im úplne žeriem. Zážitok, hlavne tá prvá skladba no to je peklo!! Plný počet si toto dielo odo mňa zaručene zaslúži.
↧
Various artists - 2. československý beat-festival
Koncertní záznam z 22. až 23. prosince 1968 z pražské Lucerny, který vydal Supraphon jako zvukový dokument.
Album vyšlo pouze v r. 1969 a už nikdy potom nebylo reedováno.
Z pohledu sběratele-pamětníka a hudebního historika se jedná o skutečný sběratelský unikát, který je odrazem doby a česko-moravsko-slovenského snažení na poli bigbítu, blues a soulu koncem šedesátých let.
Album nebylo digitalizováno a s ohledem na dnešní neradostné poměry panující na českém hudebním trhu se dá skoro s železnou jistotou předpokládat, že tohle album NIKDY nevyjde jako CD nosič v supraphonském edičním plánu, protože zákony malého českého trhu jsou neúprosné a marketingový průzkum nám nepřímo říká s železnou neochvějností, že vydávat takové "historické vykopávky" je obchodní sebevražda.
Kdo tohle album vlastníte, máte doma neobyčejně cennou sběratelskou záležitost a přistupujte k ní s jiným pohledem a vztahem než k běžným vinylům.
↧
↧
Ten Years After - Alvin Lee & Company
Britská hudební legenda, bluesrockoví Ten Years After, se nacházela v r. 1972 v poměrně neradostných souvislostech. Tvrdošíjně se přidržovali víceméně stejného modelu hudby ve kterém byl někdy zvýrazněn elektrický podíl a jindy akustický, ale do sedmdesátých let bylo potřeba vejít z hlavní virtuální chodby do jiného pokoje, než jaký si vybrali. V daném roce už britskou scénu ovládali svým majestátním soundem Led Zeppelin, draví Deep Purple, emocionální Atomic Rooster, rockově rozezpívaní Uriah Heep a tajemně potemnělí Black Sabbath, pompézní Emerson Lake And Palmer, ale elektroakustičtí Jethro Tull…. a Ten Years After v této společnosti se svým hudebním pojetím začínali být méně přijatelní pro široké publikum a jestliže v šedesátých letech patřili mezi nedostižné hudební legendy, jejich sláva zvolna sice, ale neodvratně pohasínala.
THE SOUNDS – Alvin Lee na každém dalším albu Ten Years After tak trochu koketoval s dobovou studiovou elektronikou a tak do soundu vstupují víceméně nezřetelné zvukové efekty, které ozvláštňují jednotlivé skladby nebo přímo albu. Nejinak je tomu i zde… Jako ze záhrobí přichází tajemný vokál a méně zřetelné hudební doprovod, v němž ovšem vévodí Leeova elektrická kytara. Bezchybná a techniky výtečná jako vždycky. Její elektronicky preparovaný tón s ozvěnou se vám zařízne do uší vedle bublajících Churchillových hammondek a destruktivním zvukům. Po krátkém ztišení se hudební motiv opět opakuje….
ROCK YOUR MAMA – v klasickém bluesrockovém duchu se odvíjí i druhá skladba. Ten Years After jsou zde velmi čitelní a jejich hudební pojetí si zde nespletete. Podle připraveného receptu v mezihře vypálí Lee výtečné kytarové sólo a pak podle černošského modelu moduluje svým hlasem napůl zpívanou a napůl deklamovanou linku, v níž ho doprovázejí ostatní členové kapely. Baskytara Leo Lyonse spolehlivě kráčí po dně a bicí Říká Leeho s ní dobře korespondují….
HOLD ME TIGHT – ani další skladba nepřináší žádné progresivnější aspekty. Pořád si musím připomínat, že už se nepíše rok 1966, ale 1972 a skoro by se dalo říci, že kapelové setrvávání na dané platformě je už spolehlivě zavádí do slepé uličky. Hudbě jako takové se nedá nic vytknout, máš duši, výraz a přesvědčivost, ale těžko říct, proč vůdčí mozek kapely si nepřipouštěl okolnost, že pokud bude třeba kapelu udržet na scéně v první lize, bude muset být do soundu a pojetí razantně vstoupeno…
STANDING AT THE CROSSROADS – údernost a stylotvorná přesvědčivost se projevuje i v klasice černošského bluesmana Roberta Johnsona, ale slavní Cream s touto skladbou fascinovali už dlouho před nimi v r. 1968 a třebaže Alvin Lee hraje mrštné kytarové party s železnou neochvějností, nějak to nestačí. Churchillovy varhany zde téměř neslyším, stejně jako klavírní party a tak kapela hraje na svého kapelníka, ale woodstockovské opojení už je v dané době tři roky za námi….
PORTABLE PEOPLE – baladickou polohu Ten Years After zde prezentuje melodická písnička s akustickou kytaru a přiznávkovými bicími. V mezihře se kytarové party rozezpívají a poté i bicí nástroje mají čitelnější charakter. Vzdálené vokál a mírně kosmický sound skladbu zvolna ukončují…..
BOOGIE ON – klasický model boogie, na který mohl Ten Years After sázet, protože i tento schematický model v minulostí rádi používali. Tohle téma je páteří skladby po dobu více než čtrnácti minut (!). Třebaže v daném okamžiku dostává prostor Chick Churchill na svoje hammondky a rozehrává zde varhanní motiv, který je vzápětí pohlcen opětně opakovaným tématem. Dalším v pořadí je Ric Lee, který se zase prezentuje v bubenické exhibici zcela sám na svou baterii a dokazuje, že i on v sobě má razantní porci rockového bijce, ale i citlivě swingujícího jazzmana (je-li třeba). Také Leo Lyons není žádné ořezávátko a tak na albu zazní i sólo pro jeho basovou kytaru a jeho opakující se modulace zcela ovládnou prostor, než se zase vrací naplno celá kapela. Konečně ani kapelník se neochudí o prostor pro kytarové erupce v rychlém tempu a mocnými nástupy a se suverénním hráčským výrazem a pojetím ve zkresleném tónu…
SPIDER IN MY WEB – melancholické blues. Sice nic překvapivého, ale přesto alespoň pro mě první skutečná jednohubková lahůdka na albu. Skupina danou formu ctí do posledního detailu a tak si hudbu můžeme vychutnat do posledního tónu. I když ani zde se neděje nic překvapivého, uvědomuji si, že takoví pražští Blue Effect v r. 1969 (na nahrávaném albu Meditace) vytahovali bluesový model pro některé svoje skladby… mám na mysli Blues About Stone, která mi vytanulo na mysli…. Zezadu přicházejí zvolna do tématu hammondky, které spíš jen dokreslují atmosféru ve které vévodí Leeův hlas a Lyonsova baskytara s tepajícími bicími nástroji. Závěr alba patří opět Leeově kytaře, zahraje opět bezchybné téma v daných proporcích svého žánru….
HEAR ME CALLING – tato skladba není žádným překvapením. Známe ji z alba Stonedhenge (1968) a zde je nám naservírována její singlová verze. Důrazný rytmus a unisono baskytary, kytary a sekundujícího klavíru s varhanními přiznávkami je zhuštěnou podobou pro rozhlasové vysílání. Také zde Alvin Lee ukáže svoje královské kytarové hraní v přesně nasázených tónových proměnách ve dvojhlasém zpěvu…
I´M GOING HOME – závěr alba ovšem patří rozvášněné skladbě, se kterou Ten Years After ohromili už na Woodstocku. Také zde máme co dělat se singlovou verzí skladby se závěrečným aplausem. Dravý rozpoutaný nástup, kde kapela hraje jako o život a bleskové kytarové party nás dokonale oslní výtečným výrazem, ale i technickým pojetím. Zemitost pojetí je strhující a pohlcující a tak, třebaže album Alvin Lee And Company není úplně podle mých představ, musím přiznat kapela jejich energetický potenciál. Bohužel skladba nesouvisí s daným albem, ani rokem jeho vydání….
Při vší úctě k Ten Years After a k jejich odkazu zde musím ovšem být objektivní a příliš hvězdičkami plýtvat nemůžu. Po poslechu alba je zřejmé a zjevné, že jejich nejslavnější desky jsou už za nimi a nějaká nová hudební transfúze asi v dané sestavě pod legendárním názvem nepřijde a tak chtě nechtě uděluji albu jenom tři hvězdičky. Nepřestal jsem věřit v jejich vynikající hráčský potenciál a zejména v Leeovu kytarovou ekvilibristiku, ale co s tím vším, když autorský podíl na albu klesá pod jejich možnosti a vnímám zde vedle nedostatku nových nápadů a aranžérskou bezradnost v opakujících se schématech….
↧
Blues Creation - Demon & Eleven Children
Priznám sa že Japonskú odrodu muziky nemám akosi napočúvanú a ani ma nejako extra nepriťahuje aj k tomuto albumu som sa dostal iba náhodou. Náhoda ktorá mi ukázala že sa dobrý blues nemusí hrať iba v USA a vo Veľkej Británie. Album bol označený ako Progressive Rock z Japonska no ak by som sa mal priznať už som mal prst na delete ! ale pustil som si predsa prvú skladbu a čakal som na prvých 20 sekúnd
1. Atomic Bombs Away – výbuch bomby sa mi na začiatku nepáčil už som chcel skladbu vypnúť no vtom sa spustil jasný priamočiary riff ktorý ma úplne vtiahol do deja skladby . gitarista dával poriadne mastné licky. Prisahám akoby som počul hráčov s Veľkej Británie. Cítim tu vplyvy hudobníkov ako Eric Clapton, Tony Iommi , Alvin Lee.
2. Mississippi Mountain Blues – skladbu otvára ústna harmonika a akustická gitara je to úžasná skladba absolútne tá najčistejšia Americká blúzovka hraná neamerickými hudobníkmi akú som kedy vo svojom živote počul. Asi najlepšia skladba na platni a ten úžasný text „Mississippi Mountain side they´re not look so fine“ ak som správne z druhého vypočutia rozumel.
3. Just I Was Born – Heavy Rock s Bluesovými prvkami ako vyšitý. Nachádza sa tu rýchle vynikajúce gitarové sólo rýchle ako Alvin Lee. Akoby som počul skladbu s USA z roku 1969 je to RAW (surové) na konci skladby sa nachádza gitarové intermezzo sólo znejúce ak Ritchie Blackmore (doslova)
4. Sorrow – prvá pomalá skladba na oddychové počúvanie po úmornom pracovnom dni(ale po takom pracovnom dni si nebudem púšťať takýto svižný album)
5. One Summer Day – srdcervúca balada
elektrifikujúca a strašne smutná.
6. Brain Buster – skupina sa po dvoch smutných skladbách vrátila k surovému Blues ktoré dáva na plnej čiare . dvojminútová inštrumentálna nálož plná nápadov s ktorých by som ja osobne spravil zo tri skladby.
7. Sooner or Later – Acid rocková smršť pripomínajúca mi začiatky Blue Cheer. Gitara mňauká sólo hrá do zbláznenia no jednoducho fantázia.
8. Demon & Eleven Children – posledná Black Sabbathovská skladba sa otvára zahrmením búrky a dažďom potom nastúpi hororový riff. Dlhý hard rockový opus.
Citeľne počuť ten japonský prízvuk ,v ich angličtine, skoro v každej skladbe ale nezdá sa mi že by to bol obrovský trň v uchu. Čo sa mi nepáčilo a takmer odradilo od počúvania bolo to že túto skupinu zaškatuľkovali do progresívnej hudby čo sa tu nenachádza aj keby som sa mal roztrhnúť. To že v troch skladbách použili na začiatku zvuky ako búrka alebo streľba nie je nič progresívne ak by som mal takto zaradiť skupinu tak by som ju zaradil do Heavy , Raw Blues Rocku to sa im najviac hodí.
↧
Soft Machine - Seven
Britská skupina Soft Machine je pro mě jakýmsi mostem mezi undergroundem a fusion music (jazzrockem). Pochází sice původně z oblasti Canterbury a nejprve patřila mezi známou „Canterburskou scénu“, ale poté co odešla do londýnského prostředí, už získala výraznou nezávislost, třebaže mnozí hudebníci se v dalších letech v různých skupinách prolínali….
Soft Machine jsem uslyšel poprvé na podzim 1970 v poslechovém pořadu Underground a přiznám se, že mě tehdy jejich hudba neoslovila. Jednoduše jsem nebyl v té době nějak zralý na podobnou hudbu. Pak ale krátce nato jsem uslyšel album Coniuctio (Jazz Q + Blue Effect) a o něco později i Novou syntézu Modrý Efekt a Jazzový orchestr Československého rozhlasu a tím bylo zaděláno ke vnímání odlišné hudby, než jenom pro hard rock, a pozdější art rock. Přesto jsem prvně musel objevit Blood Sweat And Tears, Chicago Transit Authority a Colosseum a teprve potom…. Soft Machine. Je to skupina vynikajících hudebníků a jejich umělecký přínos je jednoznačný. Přesto si myslím, že kapela přes lokální úspěch se nedočkala celosvětové slávy, protože jejich hudební styl byl pro masové vnímání až příliš složitý, komplikovaně nestravitelný v širších souvislostech (podobně jako v jiných intencích třeba Mahavishnu Orchestra v USA).
Jejich hudba je určena spíš pro koncentrované a přemýšlivé intelektuály, než pro ortodoxní a zemité rockery prvního plánu. Také netvrdím, že všechno, co nahráli je pro mne jednoznačně nejlepší, přesto ale jejich význam respektuji, podobně jako třeba u Franka Zappy, který rovněž není každému po chuti, tak jako třeba Miles Davis….
Já jsem si vybral jejich album Seven a tak zvedám pokličku nad virtuálním hrncem a pozoruji, co se v něm uvařilo….
NETTLE BED – úvodní kompozice má ryze jazzový základ. Tvoří ji základní téma, které je postupně prokreslováno jednotlivými nástroji. Klávesový park zde ovládá Mike Rattledge – ať už se jedná o varhany, synthesizer nebo elektrické piano. Další co vás při poslechu nemine, je velmi precizní rytmická stránka skladby. Bubeník John Marshall a baskytarista Roy Babbington jsou dalším výtečně seřízeným rytmickým tandemem. Babbington hraje na šestistrunnou baskytaru, ale místy i na kontrabas a pak nelze vynechat dalšího sólujícího multiinstrumentalistu Karla Jenkinse, který střídá saxofony a recorder.
CAROL ANN – po energickém nástupu přichází docela jiné hudební pojetí. Kontemplativní nálady pro subtilně znějící synthesizer, který vytváří bludný dlouhý tón a k němu se připojuje stejně nenápadné elektrické piano a modulovaná baskytara. Můžeme hovořit o jakémsi snivém milostném rozpoložení, které se podařilo do impresí vložit. Možná se mírně pohybujeme v náladách raných King Crimson, ale obecně nás postupy zavádějí do jiných sfér…
DAY´S EYE – další skladba přináší oživení. Jazzová struktura je samozřejmě zachována. V žádném případě se však nejedná o nějaký tradicionalistický přístup. Rattledge na synthesizer velmi podmanivě dotváří bzučivý rozvibrovaný tón, zatímco Marshallovy bicí nástroje a technicky jedinečná Babbingtonova baskytara vkládají členěné rytmické obrazce. Pocitová záležitost, která vyžaduje, jak lze slyšet, velkou vzájemnou hudební, ale i lidskou empatii.
BONE FIRE – další skladba je hudební miniatura formátu třiceti vteřin je jakousi hudební vsuvkou mezi jednotlivými tématy.
TARABOS – Po delší odmlce se do hry dostává i Karl Jenkins se svým barytonsaxonem a společně s Rattledgem na klávesy dotvářejí celkový sound, který teď získává rockový grunt. Což zde prezentuje Babbington na baskytaru. Jeho tón je vzdáleně příbuzný s baskytarovým velikánem Jackem Brucem, se kterým ostatně spolupracoval i bubeník John Marshall. Precizní muzikantská záležitost mezi progresivním jazzem a rockem a určitě koncertně velmi strhující zážitek.
D.I.S. – krátký akcent na saxofon a majestátní úder do gongu a následný dlouhý varhanní tón. Zvláštní kombinace do které vstupují perkusivní zvuky, které s přezníváním varhan vytvářejí psychedelickou atmosféru, jež zvolna se vzdáleným hučením z backgroundu přináší tajemný neklid až do samotného vyvrcholení….
SNODLAND – impresivní kouzlení na klávesy a cinkání zvonečků navozují další melancholické pocity zabalené do snového obrazu nezřetelných kontur, které Karl Jenkins jako skladatel pravděpodobně zamýšlel jako spojovací můstek mezi předešlou a následující skladbou…
PENNY HITCH – opakující se schéma baskytarového tématu a tikajících bicích nástrojů podporuje elektrické piano a elektricky preparovaný hoboj, nástroj, který v daném typu hudby aplikovat je velmi nezvyklé. Kompozice má však jasnou strukturu, která se pohybuje v daných polohách. Po krátkém stop-timu se skladba dále rozbíhá a sopránsaxofon ve dlouhých tónech navozuje atmosféru arabské hudby. Jenkins zde dostává příležitost zvýraznit svoje muzikantské schopnosti… ostatní instrumenty kolotají jako vodní mlýn. Nicméně i zde je rozvíjené téma gradováno a Marshallovy důrazné rytmické akcenty, stejně jako superpřesná Babbingtonova baskytara jsou famózní.
BLOCK – další skladba přichází v těsném závěsu. Částečně vychází z předchozího tématu, ale přináší větší nástrojovou živost. Rattledge a Jenkins se vzájemně propojují a dotvářejí zajímavý homogenní celek, kam jazzující Marshall se svými breaky s Babbingtonem dodávají onu podmanivou pulsaci. Muzikantská lahůdka, kde se kvartet dokáže výtečně eklektizovat do jasného tvaru a přitom vnímáte barevnost a proměnlivost dohromady…..
DOWN THE ROAD – zklidnění přináší další skladba. Rytmická páteř je čitelná a vytváří spolehlivý základ pro kouzlení Rattledgeho na synthesizer, které přichází jakoby z jiného světa a elektrické piano melancholicky maluje pastelové zvukové barvy. Je zde opět krásné unisono saxofonu a synthesizeru. Třebaže Marshallovy bicí nástroje jsou poměrně důrazné, přesto ze skladby sálá téměř meditační klid, místy zvýrazňovaný elektricky preparovaným barytonsaxofonem.
THE GERMAN LESSON – Mike Rattledge svoji kompozici volně propojil s principy předešlé skladby, takže se celkem nesnadno hledá intro, stejně jako outro. Místy vzniká dojem, že hrají ve skladbě elektrické housle… ty ovšem nejsou součástí instrumentáře Soft Machine. Máme co dělat s velmi zvláštními a odvážnými skladatelskými a interpretačními postupy. Všechno se ovšem děje v relativně klidných nevýbušných impresivních rovinách…
THE FRENCH LESSON – bzučení synthesizeru a další nekonkrétní zvuky nás přivádějí do atmosféru ambientní hudby, kterému nekonečno dotvářejí varhany a astrální bublání, jako při poslechu nějakého soundtracku filmu z oblasti science-fiction…
Soft Machine není hudba pro každý den, ale nedovedu si představit, že by neexistovala.
Nikdy se podle mého názoru nezpronevěřili progresivní hudební koncepci a víceméně rezignovali na nějakou slávu a popularitu. Bez nich by britská hudební scéna byla ochuzena o zajímavý muzikantský produkt, který je kořením daného stylu s názvem fusion music s výtečnými hudebními nápady, aranžmá a samotnými výkony ve studiu.
Proto dávám plný počet hvězdiček.
↧
Utopia - Utopia
To boli časy. Postupne som sa prepadal do ošiaľu objavovania všetkého, čo prelom 60. a 70. rokov ponúkal na CD. Časy pochabej mladosti a nevinnosti, kedy pár stoviek albumov predstavovalo celý svet a obava, že o pár rokov už nebude čo objavovať, ešte vyzerala reálne. Dnes je to naopak, je jasné, že niet prečo mamonárčiť, jeden život stačí sotva na zlomok toho, čo človek vyprodukoval a prvok rezignácie sa logicky pretavil do vnímania hudby. Vtedy som žil každou novou starinkou, teraz žijem pre všetko možné a k hudbe sa utiekam ako k ostrovu samoty, na ktorom sa môžem hrať na piráta a hľadať zakopané poklady, čo som tam kedysi zanechal. Hotová utópia. Ako napríklad Utopia.
Hneď od priamočiareho nástupu rytmiky a narifovanej kvílivej gitary v klasike I just want to make love to you je jasné, že bluesrockové podhubie konca 60. rokov sa pomaličky ale isto mení na hard rock. Správny hrdzavo znejúci hlas speváka to už iba podčiarkuje. Nie, že by išlo o niečo prevratné, Utopia to po vzore celej americkej rinčiacej scény jednoducho perie do poslucháča, čo jej sily stačia. Napriek tomu si zvuk zachováva čitateľnosť a neprehlušuje ako napr. Sir Lord Baltimore. Vanillafudgeovský pokus o akusticko-elektrický slaďák s krátkym názvom Me je fajn, krátky stounesovský kúsok Young and crazy neurazí, rovnako ako vrcholná hard rocková pecka Who’s this man. Pre takéto skladby žijem! Pomalý klavírno-harmonikový blues Walking blues je štandardom tých dôb, z príjemnej atmosféry postupne vygraduje až do zeppelínovského How many more times, čo dodať. Zvesela rozrockovaný Working man má v sebe dokonca niečo hitové (spevný refrén, pozitívny náboj) a keby sa niekedy dokázala formácia Led Zeppelin tváriť ako americký hard rock, mohlo by to znieť ako On my feet again. Blood, Sweat and Tears bez dychov z debutu pripomenie clivý blues Ain’t no reason (I love you more than you’ll ever know) a potom to príde. Presley by radšej uveril, že ho unesú mimozemšťania, než že by existovala blues-hard rocková verzia jeho hitu Hound dog. A rázne stavy pokračujú v I wonder. Posledná skladba albumu, Back-stabbin’ woman, netrvá dlho, akustická giatara, slajd, to sa nedá pokaziť.
Čím to uzavrieť? Pre blues rockové neokrôchanosti v úvode spomínaného prelomu mám slabosť.
↧
↧
Mahogany Rush - Maxoom
Neexistuje žiadna iná skupina, ktorá by dokázala presne napodobiť hudbu Jimi Hendrix Experience, než Mahogany Rush. Tým je zároveň povedané aj to, že gitarista Frank Marino bol v počiatkoch jeho úplný klon, a to aj recitujúcim hlasom.
Maxoom otvára rovnomenná skladba, aj keď skladbou to nazve iba liberálny poslucháč. Hučanie a ručanie trvá pomerne dlho, napokon ho vystrieda Buddy, skladba, ktorá robí Hendrixovým slaďákom česť. Tvrdšia rytmizovaná skladba Magic man je zasa Hendrixovská, nuž nemá zmysel ísť skladbu po skladbe. Kto má rád zmieneného velikána, ten si na tomto albume príde na svoje a vôbec by ma neprekvapilo, keby sa Maxoom zjavil na čiernom trhu ako nevydaný Jimiho album. Vyzdvihnem aspoň melancholický „Little wing“ s názvom Madness, tvrdú kvákadlovú All in your mind a inštrumentálnu dohru The new beginning.
Nie je to zlá doska, ale nemá vlastný ksicht, nuž ju hodnotím „iba“ ako dobrú. Všetci Rothovia, Vaughanovia a jeho klony môžu slepo závidieť, ako sa Marino vtelil do svojho idolu.
↧
Mahogany Rush - Child of the novelty
Kde debut skončil, tam Child of the novelty začína. A Look outside na to ide zhurta, kvákadlo, hard rockové pnutie, Hendrix ako vyšitý! Vôbec je druhý album Mahogany Rush tvrdší, ako dokazuje vec s názvom Thru the Milky Way. Opäť nemienim ísť skladbu po skladbe, kto pozná tvorbu Jimiho Hendrixa, ten sa tu nájde. Marino dokonca zaväzbí a pokvíli v Guit war, čo bol v tej dobe mimoriadne obľúbený spôsob sebarealizácie, ale mám k nemu asi tak blízko ako väčšina poslucháčov k bubeníckym sólam.
Komu chýbajú nejaké nevydané Hendrixovky, pokojne môže skúsiť tento album. Mám odskúšané, že sa dajú oklamať aj skúsenejší fandovia revolučného gitaristu. Výborné dielo, ktorému nedostatok originality akosi neprekáža.
↧
Mahogany Rush - IV.
Klávesové podmazy, vzdušnejší zvuk, I’m going away síce ešte stále nesie všetky znaky Hendrixa, avšak počuť už aj snahu o osobnejší a svojskejší prístup. Rovnako meditatívna, ale nie pokojná, skladba Man at the backdoor znie zaujímavejšie, hoci kvákadla sa Marino evidentne nedokáže vzdať ani za nič. Skvelá „hitovka“ The answer, to je už predzvesť budúcej zmeny názvu skupiny. Mierne funky sa tváriaca Jive baby už túto premenu iba pečatí. Návrat k slaďákom sa odohrá v It’s begun to rain. Ďalšia populárna koncertná skladba je vzletná ako vážka, neprekvapuje preto názov Dragonfly. Brutálna jazda so skvelými bicími znie presne ako Little sexy Annie, to je jednoducho strava pre gladiátorov, žiadne vyschnuté korienky pre pacifistov. Ako by znel Hendrix, keby do svojej hry zapojil fusion, ukazuje skladba Moonwalk. Kto by sa nazdal, že sa Marino napokon vzhliadne niekde v Mahavishnu Orchestra či Return To Forever. Titulná skladba IV... (Emperor) je už iba majestátnym, čiastočne akustickým, čiastočne klávesovým záverom, pre mňa je to vrchol albumu, hoci by tam niekto mohol začuť aj jemný vánok orientu.
Zmena zvuku i stúpajúca technická zručnosť trojice hráčov sa pomaličky vydáva smerom ku koketovaniu s funky i džezom a opúšťa svoje genetické predispozície, čo z tohto diela robí vskutku skvelú záležitosť.
↧