Live zachytáva trojicu špičkových hudobníkov, ktorí hrajú zmes Hendrixa v moderne znejúcom fusion zvuku. Pravda, iba záverečná skladba Purple haze je priamo jeho coverom, ale aj tak. Zmes blues, rock’n’rollu, psychedélie, džezu, funky a ja neviem, čoho všetkého ešte, je podaná surovo, bez príkras a postranných intelektuálnych úmyslov. Marino sóluje o dušu, kvíli, väzbí, piští, jačí, reže, gniavi a tak ďalej, slovom, je to gitarový živák. Asi polovica skladieb je prevzatých, ale tak, že to poslucháč jednoducho musí oceniť.
Výborný živý album.
↧
Mahogany Rush - Live
↧
Mahogany Rush - World anthem
Frank Marino & Mahogany Rush, to je akoby som videl Teda Nugenta. No, rozhodne sa gitaristi v tej dobe lienili ako hady, od spoločnej skupiny cez prívesky až po sólovú kariéru.
Klávesové intro načne posadenú rockovú skladbu Requiem for a sinner, v kombinácii s prevzdušneným zvukom to však ťažko možno nazvať hard rockom. Dlhočizné gitarové onanie sa však k tomu hodia ako Depp k Sparrowovi. Výraznejšie rytmizovanie robí z hendrixovskej záležitosti Hey little lover niečo viac, bez kompromisov vypálená vec Broken heart blues je návratom ku klonu Hendrixa, no a In my ways má melodicky nadýchanú naliehavosť, čo je veľmi príjemné. Titulná hymna, World Anthem, je úžasná. Milujem inštrumentálky vystavané na silnom melodickom motíve, čo je presne tento prípad. Bluesový slaďák Look at me sa počúva sám, romantická Lady sa vezie na vlne fusion a na záver je tu jedenásťminútový kútik na nácvik slzavých údolí s názvom Try for freedom. Vyžaruje z toho pohoda.
Opäť výborné dielo, ak si človek zvykne na ten vetroplachý zvuk.
↧
↧
Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare
Tři roky uplynuly od vydání posledního alba a Mistr Cooper je tu s novou dávkou tvrdé drogy, jménem rock. Třicet šest let po skvělém a taky pro další kariéru hodně významném "Welcome To My Nightmare", přichází Alice s pokračováním "Welcome 2 My Nightmare".
Přestože mi je jasné, že drtivá většina fandů a pamětníků bude tvrdošíjně trvat na nedotknutelnosti a vyšší kvalitě „jedničky” z roku 1975, za sebe říkám, že v mých uších „dvojka” momentálně jednoznačně vítězí (a obě můry převálcuje s naprostým přehledem "Billion Dollar Babies", a to kdykoliv, pokud bych musel volit jen jedno album).
Od Alice Coopera a jeho (vždy) skvěle vybraných muzikantů snad ani vyloženě slabou nahrávku čekat nemůžeme, oproti kvalitnímu standardu však nové album představuje naprostou bombu! Čtrnáct skladeb na ploše asi pětapadesáti minut přináší neuvěřitelně pestrý mix hudby a stylů, který ovšem překvapivě nepůsobí ani trochu rozháraně, naopak je naprosto kompaktní, soudržný a dokonale vyvážený. Kromě výborných nápadů a parádních melodií, je typickým znakem tohoto počinu návrat do 70. let (takzvaně ke kořenům) a zároveň moderní až popový zvuk, který dodává punc novosti a originality, zpřístupňuje nahrávku širšímu publiku, ale může být také trnem v oku pravověrným rockerům...
Po prvním poslechu jsem zůstal v němém úžasu a nevěděl, co přesně si o „druhé můře” myslet; další poslechy mi ovšem odhalily, že tahle noční můra je přesně to, o čem jsem dosud jen sníval...
Jednoho překvapí, ne-li přímo vyděsí, syntezátorem modulovaný Cooperův hlas v úvodní "I Am Made Of You", která je ale přesto (nebo právě proto) naprosto skvělá.
Po ní následuje „klasičtější” záležitost "Caffeine", svižná a šlapavá, již střídá málo přes minutu dlouhá "The Nightmare Returns", kde kromě Alicova hlasu hraje hlavní roli klavír.
Další v pořadí je, jako mašina pádící, hitová "A Runaway Train", s hostujícím country zpěvákem, písničkářem a multi-instrumentalistou Vincem Gillem, jenž zde hraje na kytaru.
Pak přichází asi největší překvapení desky, „odrhovačka z kabaretu” a (pro mě) vrchol alba, píseň "Last Man On Earth"; basa, banjo, žestě, housle a vynikající text...
V "The Congregation" se objeví další host – démonický rocker Rob Zombie tu svým záhrobním hlasem pronese pár slov.
A už je tady sedmý song, neskrývající své hitové ambice, "I’ll Bite Your Face Off"; jasný kandidát na „rotaci éterem”...
Nastává další z šoků v podobě "Disco Bloodbath Boogie Fever". Neuvěřitelné disko, vyvolávající z hlubim zapomnění ducha Boney M a nutící k tanci i hluchého starce s jednou nohou.
Aby si ale člověk uvědomil, že není na stroboskopy ozařovaném parketu, přichází rychlý rokec "Ghouls Gone Wild", jenž dělá z pochmurných bytostí, požírajících živé i mrtvé, naprosté sympaťáky... Ta píseň by se neztratila na žádném "Best Of 60’s" či "Best Of 70’s".
Desátá skladba nechá posluchače trochu vydechnout... Pomalá "Something To Remember Me By" je přesně v duchu Mistrových balad, jaké nemohou chybět na žádném jeho albu.
Ani teď ještě nenastává výraznější zrychlení; střednětempá "When Hell Comes Home" je strašidelně ponurá a zlověstná. Basová linka a tepající bicí evokují dusot kopyt pekelníků.
A zase se trochu zrychluje. Opět do hodně moderních a taky tanečních aranží oblečená píseň "What Baby Wants" překvapí (nejspíš nemile) mnohého fanouška hard rocku. Varováním už může být hostující „elektro-popová” hvězda, zpěvačka Ke$ha (o jejíž existenci jsem dosud neměl ani ponětí), která propůjčila svůj hlas ďáblovi, s nímž Alice v písni rozmlouvá. (Ano; ďábel je žena...)
Rozloučení je rovněž hezky svižné... "I Gotta Get Outta Here" opakuje v refrénu Alice, ale myslím tuší, že mu to nedovolíme, a jeho „druhou noční můru” s ním rádi sjedeme celou ještě jednou.
Jen co skončí závěrečné outro, vtipně nazvané "The Underture", zahrnující v sobě směsku melodií a motivů z obou „Nočních můr”.
Moc dobré album, rozhodně nejlepší ze všech, co Alice Cooper dosud v novém tisíciletí vydal.
↧
Thin Lizzy - Jailbreak
Kdysi jsem podle fotek poznal kapelu Thin Lizzy. Scott Gorham a jeho dlouhé háro, které bylo neustálle rozevláté mi učarovalo. Začal jsem se proto pídit po nahrávkách. Nic jiného než Whisky In The Jar jsem nesehnal a byl jsem překvapen, proč na pohled takoví tvrďáci hrají tak měkce. Ne, že by se mi ta skladba nelíbila, ale uznejte....
Jenže, uběhlo pár měsíců a na rádiu Bayern 3 pustili celou desku Jailbreak - a byl jsem ohromen. V době, kdy hradrockoí dinosauři natahovali své skladby do nekonečna, tady bala parta s úžasnými melodiemi a písněmi v rozmezí tří až pěti minut. V tu chvíli bylo jasno. Jailbreak patří k tomu nejlepšímu, co TL vydali a sama kapela se stala mou vlajkovou lodí. Na té jsem vyrůstal a ta utvářela můj hudební projev a patří jí za to dík.
↧
Iron Claw - Dismorphophobia (1970-1974)
Iron Claw je Heavy Rocková perla z škótska ktorá na nešťastie počas svojho pôsobenia v rokoch 1970 až 1974 nikdy nevydala žiadny štúdiový album. Skladby by sa aj našli ale neviem o tom žeby niekedy nejaký album v týchto rokoch oficiálne vyšiel. Jediná oficiálna platňa vyšla až v roku 2009 pod rovnakým názvom skupiny Iron Claw. Album Dismorphophobia vyšiel ako bootleg ne-remastrovaný a surový ako remeň. Je to také drsné ale vynikajúce že je to pre mňa slasť počúvať. Samozrejme že sa tieto nahrávky nebudú páčiť Audiofilom z toho gitarového šumu (môjmu srdcu blízkemu) by sa zbláznili.
1. Claustrophobia – titulná skladba spustí prvé zlo z ťažkým ukrutne hlasným riffom , ale predsa chytľavým . je to hororová skladba z melodickým zrýchleným groove intermezzom v strede skladby . sólo je taktiež surové..
2. Let It Grow – veľmi vééľmi groove riff otvára druhú skladbu je to jedna s najlepších skladieb na albumu. Chytám si hlavu nad tým ako že takáto skladba nikdy nevyšla na albumu však s toho by bol ukrutný hit.
3. Gonna Be Free – na pomery skupiny o dosť pomaljšia ale predsa dostatočne surová pieseň ktorú by som prirovnal k takému dobrému Dirty R´n´R s postavenému na 12 bar bluesu ale originálnym spôsobom za riffovanému. Fúkacia harmonika mi sem úplne sadla.
4. Lightning – 3 minútová 3 - akordová záležitosť kde gitarové sólo tvorí takmer celú časť skladby a to ja mám pri týchto vykopávkach ozaj rád hlavne vtedy keď je to hlasné sólo.
5. Pavement Artist – bubeník rozdupe na začiatku skladby bicie aby potom mohli nastúpiť gitary. A to s najlepším gitarovým riffom aký toto album môže dodať. Tento riff zaradujem do mojej top najlepších riffov aké som kedy počul. Štyri jednoduché power akordy dokážu spraviť zázrak.
6. Loving You – zaujímavá vec s pridanými hudobnými nástrojmi ktoré sú v tomto prípade saxofón.
7. All I Really Need - symfonická trocha epická skladba ktorá má možno progresívne sklony ale surovosť to prebíja na plnej čiare.
8. Take Me Back – intro patrí basovej gitare a sci – fi hororovému feelingu ktoré mi pripomína takú tupú prázdnu beznádej ( ako film Votrelec 1979) v polovičke horor odstúpi a Iron Claw opäť spustí ďalšiu šupku.
9. Knock 'Em Dead – krátka pieseň kandidát na singlovú hitovku má do 3 minút je chytľavá má zaujímavé krátke gitarové sólo. Vlastne všetko čo hit podľa mňa má mať.
10. Winter – studená trocha smutná balada asi jediná od Iron Claw. Či im táto forma vyjadrenia sedí to akosi neviem určiť.
11. Strait-Jacket - Heavy Rocková Klasická skladba s úžasným gitarovým sólom prefiltrovaním akoby to bola ozvena. Vokáli znejú tak akoby to spievali The Beatles. Pridaná ústna harmonika je skvelá.
12. Rock Band Blues – jedna s mojich naj šupiek na tejto platni. Chlapci sa s tým nepárajú po roztrieštenom intru sa pustia do poriadnej skladby „ We´re Rockin´band babe , and we play every Town !!!.. „
13. Iron Claw - Real Mean Rocker – Boogie skladba ktorá donúti dupať do rytmu každého ktorý má niečo dočinenia s touto odrodou hudby.
14. Spider's Web – posledná slušná cover verzia riffovačka ako sa patrí ale cítiť znej Beat z 60´s.
Vynikajúca raritná skupina ktorú som si po prvých tónoch obľúbil. Skvelé skladby v surových prevedeniach milujem. Keď si zoberiem ešte k tomu že po takmer 40 rokoch sa dali opäť do hromady a spáchali nový album ako iný hrdinovia zo 70 rokov ako sú Blue Cheer, Cactus, Leaf Hound, Sir Lord Baltimore, Ten Years After a Lynyrd Skynyrd som veľmi rád pretože pár krát sa mi stalo že ich nový materiál sa mi zapáčil viac ako staré skladby.
↧
↧
Seban, Andrej - Andrej Šeban - Časozber
Dnes vyšiel nový album Andreja Šebana. Veľmi som sa tešil, niektoré pesničky Andrej hral na šnúre bezvetrie 2010, ale aj na pár koncertoch predtým aj potom a od Andreja čakať niečo zlé nie je možné. Samozrejme, pochybnosti tých, čo sa čudovali nad jeho samostatnosťou boli zbytočné a tento album je vynikajúci. Táto hudba je zrelá, jednoduchá, veľmi číra, nie sú tu prítomné žiadne mindráky, žiadne dokazovanie. Ďalšia vec je veľmi citeľná - Andrejov spev. V spevavejších polohách veľmi dobre narába s hlasovými registrami a aj ten, kto do toho až toľko nevidí si všimne, až sám ucíti, keď sa do spevu započúva, akúsi "správnu" rezonanciu. Teda Andrej je profesionál po veľa stránkach, samozrejme o gitare a klavíry netreba zbytočne hovoriť. Odhliadnuc od tej remeselnej stránky, tento album je samozrejme aj inak nádherný a dôležitý. Kto sleduje, čo Andrej robí, neujde mu, že to nie je hranie sa na niečo. Ak sa na Slovensku niekto snaží nájsť niečo, čím by sa dalo odkazovať na naše "korene" alebo niečo, čo by sa dalo nazvať SLOVENSKÁ HUDBA (pozornejší poslucháč vie, že to nie je jazz, čo to je však zrejme treba nájsť, skomponovať) tak Andrej k takým hudobníkom alebo ľuďom určite patrí a je to veľmi dôležitá práca. Už len z tohto pohľadu je album veľmi cenný. Texty sú pekné, vtipné, alebo aj aj a aj iné, celá hudba je krásna a to už som ale písal. Treba si to kúpiť a vypočuť. Dôležité je to, že je tu niekto, kto robí slovenskú hudbu bez mindrákov a na vysokej úrovni. Ďalšie slová sú zbytočné, ale treba si to naozaj kúpiť.
↧
Prokop, Michal - Kolej Yesterday
Osmdesátá léta byla v Československu o poznání vstřícnější stran albové produkce, i když nadále trval striktní dozor nad veškerým vydávaným hudebním materiálem, který střežila úporná cenzura, jež stačila i tak zmařit řadu různých zajímavých projektů. Elpíčka se však objevovala v pestřejším žánrovém pojetí a tak vzniklo poměrně dost nejrůznějších projektů. Některé zub času nemilosrdně (a mnohdy poprávu) vytlačil na okraj zájmu či zapomnění, ale některé přežily do dnešních dnů a jsou výstavním zbožím své doby….
Zpěvák a skladatel Michal Prokop (1946), který se nadějně koncem šedesátých let projevil na dvou albech Blues In Soul (1969) a Město Er (1971) v sedmdesátých letech odešel do standardní pop-music, a přestože výrazově jako zpěvák nezapadl, jeho hudební produkce se nezachytila v mysli rockově cítícího posluchače. Objevil se v Šesti strýcích a ve skupinách Evy Pilarové a Hany Zagorové. Nevyšel ani záměr propojit v r. 1975 jeho zpěv s jazzrockovou skupinou Mahagon.
V r. 1978 opustil popovou scénu se záměrem postavit novou skupinu a vrátit se k rocku, soulu a blues. Jeho první kroky veřejnost sledovala s napětím, ale jeho čas ještě nepřišel. Několik singlů a dokonce i album Holubí Dante (1980) naznačovaly jistý příslib, ale výsledný produkt nebyl příliš zdařilý a přesvědčivý. Nová skupina Framus se rozpadla a Prokop se seznámil s Ladislavem Kantorem (C+K Vocal), který ho napojil do jiného hudebního společenství. Neblahé okolnosti striktního zákazu umělecké činnosti Vladimíra Mišíka kupodivu napomohly Prokopově další kariéře. Část bývalých Etc… s Prokopem začala nahrávat další album, které pod názvem Kolej Yesterday vyšlo na podzim 1984.
PŘEDEHRA 1984 – akustická kytara a zemitý basový synthesizer otevírají společně s houslemi jako literární prolog první skladbu….
HOSPODA NA VĚČNOSTI – V aranžérských postupech cítím vliv Jethro Tull na albu Songs From The Wood, což zní sympaticky, navíc kolorováno Kolářovým hobojem. Keltské prvky jsou v hudbě nepřeslechnutelné a potvrzují Hrubého orientaci k lidové hudbě.
STARÁ PÍSEŇ – pomalé blues s klouzavými tóny Pokorného kytary navodí stylotvornou línou atmosféru, do níž Hrubý implantuje svoje housle. V mezihře mi pár tónů připomene beatlesovskou píseň Baby You´re A Rich Man, aby se pak melodická linka zase rychle vrátila do blues. Nostalgii podmiňuje i Šrutův báječný text a Stivínovo sólo na altsaxofon.
BLUES PRO POŠTOVNÍ DORUČOVATELKU – rytmická pregnance a strojový rytmus charakterizují další píseň, kam neváhá kreativní Hrubý implantovat fragment písničky Jede jede, poštovský panáček…
TRAMVAJ – sugestivní synthesizerové téma s dusající rytmikou pohání skladbu kupředu, kolorované bluesovou foukací harmonikou. Se zajímavou mezihrou na synthesizer, doplněnou Hrubého skvělým sólem na housle a elektrickým klavírem. Pravděpodobně nejživější skladba na celém albu.
ODJEZD – módní vlna reggae, která prostoupila první polovinu osmdesátých let se dotkla i Prokopa, který ji osobitým způsobem pojednal, aniž by porušil základní pravidla tohoto jamajského hudebního stylu. Hrubého housle a Bláhova baskytara v akci, stejně jako klouzavé tóny Pokorného kytary.
BLUES MILENCU Z KINA SVĚT – Funky rytmus rozbíhá další skladbu, výrazné basy a přesné Vrbovcovy bicí, místy cítíme Hrubého aranžérské postupy podobné jako v Etc… stále vkusné, chytlavé a muzikantsky přesvědčivé. Střídání houslových a synthesizerových vyhrávek dodává písni patřičnou šťávu stejně jako Žáčkův osobitý text.
BITVA O KARLUV MOST – Hrubého skladba stojí na lidové písni Nešťastný šafářův dvoreček, což člověka napadne hned po prvním poslechu, zapojení houslí a akordeonu vnáší do skladby hospodský periferní charakter. Velmi sugestivně znějí propojené sólování Pokorného kytary a Hrubého houslí. Velmi zdařilá skladba, která se celkem zákonitě stala Prokopovým hitem.
KOLEJ YESTERDAY – elektrické klávesy a výrazné basy otvírají velmi působivou skladbu, která dala albu jméno. Melancholický sound je obestřen jakýmsi skrytým varovným sdělením, v němž si záměrně Skoumal jako autor vypůjčuje téma slavné beatlesovské skladby Yesterday, ovšem s jinými konotacemi. Šrutův vynikající text dává Prokopovi prostor pro jedinečnou interpretaci. Hrubého housle nostalgicky dokreslují celkový sound a Skálovy tónové kytarové kresby se závěrečným tónovým S.O.S. finalizují mimořádnost celé písně.
V BARU JMÉNEM KRÁSNÝ ZTRÁTY – tajemná atmosféra nás přivádí na pokraji hororu s téměř strašidelnou atmosférou a sborovým zpěvem C+K Vocalu opakuje základní téma až do okamžiku, kdy do hry vstupuje opět ono periférní klíma díky Skoumalovu klavíru a Šonkův akordeon, přecházející do ruského kozáčku, kolorovaného Hrubého houslemi, do téměř dekadentní polohy. Osobité každým coulem!
BLUES O SPOLYKANÝCH SLOVECH – pochmurné téma pohřebního marše uvádí poslední skladbu, skvělou baladu se zvonivou kytarou za doprovodu houslí a mňoukání vzdáleného synthesizeru, aby se pak doširoka rozevřel prostor pro celou skupinu. Přesvědčivý pěvecký výkon Prokopa se má možnost opřít o výborný Žáčkův text. Hrubého housle a sbory C+K Vocalu a Stivínův tenorsaxofon uvádějí skladbu a zároveň celé album k závěru.
Skladba Kolej Yesterday získala na soutěžní přehlídce Vokalíza 1983 cenu za nejlepší kompozici a v r. 1984 ji ocenil i Český hudební fond. Album Kolej Yesterday se stalo nejlepším albovým počinem v Prokopově kariéře na kterou zdařile navázal i dalšími alby, ale jeho význam se překonat nepodařilo. Prokop za producentského dohledu Ladislava Faktora se dokázal obklopit kvalitními a kreativními hudebníky, kteří na albu zanechali svůj věrný otisk. Škoda, že sestava skupiny nevydržela na dalších albech, kde se objevil vedle jiných hudebníků i třeba vynikající kytarista Luboš Andršt…
Vzpomínám si, že Prokop poměrně odvážně v mezidobí osmdesátých let prohlásil, že skupina Framus nebude mít v nástrojovém inventáři elektrickou kytaru a že tuhle úlohu převezmou Hrubého housle.... Střídání elektrických kytaristů bylo v nových Framus v osmdesátých letech hodně časté, ale nakonec to dopadlo vždycky tak, že tam nějaký kytarista vždycky byl.
Do značné míry se dá říci, že noví Framus vlastně "okopírovali" v mnoha ohledech sound Mišíkových Etc..., kteří už byli v r. 1983, kdy se album natáčelo minulostí a Vláďa byl na indexu. Proto také publikum, které chodilo dříve na Etc... hledalo nějakou adekvátní rockovou náhradu a tak tito lidé začali chodit na nový Framus. Možná to moje tvrzení není úplně stoprocentní, ale když album poslouchám, v mnohém ohledu se mi tato teorie potvrzuje...
Nečekané komplikace způsobil i původní design obalu desky, kde se objevil boční obvodový plášť domu po razantním bouracím zásahu, což vyvolalo u cenzorů nepochopitelně negativní asociace na demolice (možná totalitního režimu, která přišla až o pět let později). Bílý popsaný obal Karla Halouna byl nakonec schválen. Ten původní se objevil až jako součást bookletu CD vydání alba Kolej Yesterday v r. 1997 v digitální verzi.
Album patří do zlatého fondu těch nejlepších rockových počinů co u nás byly natočeny a vydány. Propojily se na nich muzikantské výkony, osobitá aranžmá, Prokopův emocionální pěvecký projev a kvalitní texty v jeden umělecký celek.
Pět hvězdiček.
↧
Van der Graaf Generator - Pawn Hearts
Britská skupina vládnoucí poněkud nezvyklým názvem –Van Der Graaf Generator (název byl záměrně modifikován. Původně se jedná o fyzikální přístroj na vytváření statické elektřiny a jeho správný název zní van de Graaff generator, podle holandského vynálezce) – vznikla v r. 1967 a o dva roky později vydala svoje první album. Od prvopočátku se výrazně odlišovala od hlavního rockového proudu své doby. Její hudební styl postupně precizoval do výtečného uměleckého tvaru a získával si oblibu zejména v intelektuálních kruzích, kde se víc přemýšlelo a hledala se nová hudební, ale i textová témata pro nekomerční zpracování. Zvláštní bylo, že jejich výraznější úspěch byl zaznamenán především v kontinentální Evropě ̶ ve Francii, Německu, Holandsku a Belgii než v Británii, nicméně hudební kritika se od druhého alba o kapele zmiňovala s velkým respektem, jako o nadčasovém hudebním zjevení….
Jejich čtvrté řadové studiové album Pawn Hearts vyšlo v říjnu 1971 – (právě před čtyřiceti lety) a mnohými znalci progresivního rocku je vnímáno jako jejich zásadní hudební opus.
Zvláštní design představoval i obal alba od Paula Whiteheada Cleen Machine Studio… lidské postavičky stylizované do šachových figurek pěšáků nad planetárním tělesem a modifikované modré obloze plné mráčků
Producentem alba byl John Anthony a hudební režie se ujalo trio Robin Cable, David Hentschel a Ken Scott. Nahrávací proces se uskutečnil v londýnském studiu Trident.
Album obsahovalo dvě více než desetiminutové kompoziční hudební celky – LEMMINGS a MAN-ERG, ale svým formátem je překonává třiadvacetiminutová hudební suita A PLAGUE OF LIGHTHOUSE KEEPERS, kterou tvoří deset drobných kompozičních vsuvek.
Úvodní hudební téma přináší tajemné zvukové kouzlení s ponurým soundem varhan, bzučivého saxofonu a kreativních bicích nástrojů. Co vás zaujme zprvopočátku, je Hammillův zvláštní potemnělý hlas ze kterého sálá interpretační talent ve stylu divadelního pojetí. Smysl pro dramatický obsah textu je prokreslován významnými dynamickými odstíny jeho hlasu, což se snoubí i s celkovou instrumentací..
Hudba má v sobě psychedelickou rozpínavost, ale také undergroundové napětí. Při poslechu si člověk uvědomí, že se určitá úzkost a neklid dají vyjádřit nejen hlasitými prostředky, ale i subtilním způsobem.
Pro nepřipraveného posluchače je ovšem album Pawn Hearts určitou překážkou, jak proniknout do nitra samotné duše hudby. Vyžaduje totiž zesílenou koncentraci ke vnímání. Van Der Graaf Generator se stali další kapelou s oblasti progresivního rocku, která svými uměleckými prostředky hledala spojení náročnějšího hudebního konceptu se zajímavými zpívanými Hammillovými texty. Ty samotné měly velmi dobrou literární úroveň a pohybovaly se na hranici existencionální poezie. Dalším poměrně odvážným porušením zásad, byla téměř z hudebního pojetí vyloučena sólující elektrická kytara, bez níž byl rockový svět dané doby nemyslitelný. Hammillův kytarový přístup byl součástí organického celku a hostující Fripp zde měl úlohu dotvářet celkový sound…
Některé kompoziční postupy mají charakter klasické písně, ale v globálním pojetí se jedná o dost originální hudební útvar, kde se hodně hraje s pocity a dramatickou atmosférou, někde stojící na pokraji intimního horroru. V hudbě se objevují vedle rockového nátisku i jazzové postupy, ale i principy articifiální hudby a pracuje se zde rovněž s řadou ruchů, šumů a speciálních efektů, které prokreslují jednotlivé detaily kompozičních struktur.
Hudba na albu Pawn Hearts není určena pro každodenní poslech. Možná by se dalo říci, že zprostředkovaný umělecký zážitek vyžaduje připraveného posluchače, který má schopnost akceptovat nové progresivní prvky dané doby.
Zlí jazykové tvrdí, že poslech alba, ale obecně hudby skupiny Van Der Graaf Generator může být spouštěčem depresí, které mohou dohnat člověka k „autodafé zaživa“, jak napsal známý český básník. Tohle se mi ovšem zdá poněkud přemrštěné. Znám spoustu lidí, kteří album poslouchají už léta, stejně tak i další produkci kapely a soudě podle toho jak se chovají a jednají, uchovali si duševní zdraví dodnes.
Van Der Graaf Generator se vedle King Crimson, Gentle Giant, Roberta Wyatta a nebo například Art Bears(nelze jmenovat všechny) stali reprezentanty tzv. progressive rocku sedmdesátých let a jsou dnes součástí hudební historie.
Srovnáme-li hudbu alba Pawn Hearts se současnou hudebním scénou, zjistíme, že vlastně téměř nemáme CO srovnávat.
Pět hvězdiček je zcela oprávněných.
↧
Whitesnake - Forevermore
Tento rok vyšiel celkom slušný počet nových albumov starých harcovníkov. Medzi nich patrí aj Whitesnake. Nový album som očakával netrpezlivo, vzhľadom na mnohé správy o zhoršených výkonoch Davida Coverdalea. Našťastie sa také niečo na tomto albume nekonalo. Album je plný hudby, akú od kapely očakávam. Je to skvelý rock, reznutý bluesom, občas pekná balada. Ale hlavne - poctivá hudba. Veľmi sa mi páči už úvodná Steal your heart away so skvelým riffom, úvod ako má byť. V podobnom duchu sa nesú aj ďalšie dve skladby. Štvrtá skladba Easier said than done prináša skľudnenie a Davidov precítený hlas (balady mu vždy išli výborne). Ďalšie dve skladby sú opäť rockové a našlapané. Po nich nasleduje poloakustická, veľmi príjemná a pohodová skladba One of these days. Tú môžem počúvať hocikedy. No a opäť pokračuje album podobne - ďalšie dve skladby v duchu "whitesnakeovského" rocku, tretia kľudnejšia (Fare thee well). Po nej nasleduje podmanivá, tvrdšia skladba Whipping boy blues. My evil ways je našlapaná rocková jazda. Album však uzatvára pomalá skladba - Forevermore. Krásna, citlivá, emotívna. Veľmi vydarený záver.
Celkovo sa v mojich ušiach album Forevermore vydaril. Čo sa týka skladieb i inštrumentálnych výkonov. Takto si predstavujem rock v podaní starých harcovníkov. Pre mňa lepší album ako predchádzajúci Good to be bad.
↧
↧
McCartney, Paul - Band on the run
Album Band On The Run patří mezi bohatou hudební produkcí pod kterou je podepsán Paul McCartney a jeho skupina Wings mezi nejlepší alba sedmdesátých let, ale obecně to platí napříč jeho grandiózní kariérou dodnes…
Osobně se s tím mohu ztotožnit. Ve Wings to ale zaskřípalo. To tehdy, když chtěl Paul mluvit do kytarové hry vyhraněnému Henrymu McCulloughovi, se zkušenostmi z Grease Bandu (později i Spooky Tooth a ještě později ve vlastní skupině..). Zkušený skotský blues-rocker měl ale dost Paulovy panovačnosti a tak podal ve Wings výpověď… (Opakovala se v jiných kulisách historka z ledna 1969, kdy Paul zase „radil“ Georgeovi, jak má hrát na kytaru…). Nakonec tedy Wings skončili jako trio. Sebevědomý Paul byl toho názoru, že připravované album natočí společně s Denny Lainem a s Lindou sám a všechny instrumenty nahrají jenom oni. Protože ale kapela měla naplánované koncertní turné, které mělo propagovat nové album, bylo jasné, že bude třeba přibrat do kapely od r. 1974 sólového kytaristu.
Album Band On The Run trio Wings nakonec natočilo opravdu samo vlastními zdroji. Paul vedle elektrických a akustických kytar, nahrál baskytarové party, občasné party na varhany, elektrické piano, klavír, ale zasedl také za bicí soupravu a nebál se ani percussion. Denny Laine univerzálně podle potřeby střídal kytary, baskytaru a Linda hrála na klávesy. Její úloha ve Wings byla „nevyjasněná“. Nebylo to žádná zpěvačka a na klávesy hrála triviální postupy, které nebyly pro kapelu žádnou oporou, navíc občas přidala tamburínu, rumba koule a vokály. Navzdory této „provizorní“ situaci, se podařilo natočit skutečný majstrštyk, který i dnes po letech nese výraznou pečeť kvality mccartneyovského soundu a pojetí, kde se krásně prolínají melodické rockové písně s baladami…
BAND ON THE RUN – kytarové intro v elektricky melancholickém pojetí se spojuje s bzučením Moog synthesizeru, tepajícími bicími nástroji důraznými basy a máme tu Paulův mírně zadumaný hlas, který je vzápětí spojen s vokály Dennyho Lainea a Lindy McCartney. Výrazná orchestrace a silný hudební nápad rozbíhá skladbu ve výtečném melodickém základu, na kterém stojí architektura celé skladby. Rytmika je důrazná, ale zrnitě jednoduchá a podmiňuje melodickou linku, do které jsou vsazeny zvonivé akustické kytary a klouzavá elektrická kytara. Paul nevkládá do skladba žádná rafinovaná témata a spolehává na svou geniální schopnost sázet silné nosné melodie (což uměl s bývalých Beatles nejlépe právě on). Ideální recept na hit v pravém slova smyslu.
JET – masivní úvod a máme tu další úderný přímočarý rock. Harmonie přechází z durových stupnic do mollových a velmi výrazná melodická linka je akcentována pilířovým slovem „jet“. Sborové zpěvy se snoubí s přiostřenou elektrickou kytarou a připojenou orchestrací, kam vedle klavíru vstupuje i minisólo na Moog synthesizer u Paula použitý na albu vlastně poprvé. Dusavá rytmika se hrne do popředí s výraznými údery na bicí soupravu a Paulův rozpoutaný vokál je zakončen melancholickým saxofonem Howieho Caseyho. Další silný hit v pravém slova smyslu.
BLUEBIRD – nádherná balada. Paul prokazuje, že smysl pro napsání krásné subtilní balady mu nečiní nejmenší problém. Nádherné akordické obraty na akustické kytary a celková atmosféra podvečerního stmívání, něhy, laskavosti a melancholie. Výtečně nazpívané vokální party, tak jak to Paul vždycky preferoval. Na saxofon zde opět hostuje svým podmanivým sólem Howie Casey, který podmiňuje tu akcentovanou melancholii. Krásná písnička, která asi bude oslovovat především něžnější, lyričtější duše, v níž Paula poznáte zcela čitelně hned od okamžiku, kdy začne svým hlasem vstupovat do instrumentace. Tuhle písničku jsem vždycky jako správný romantik obdivoval a akordicky se vyrovnával s jejími harmonickými postupy… Opravdu se Paulovi povedla po všech stránkách….
MRS VANDEBILT – šlapavá melodie přináší přímočarou melodickou písničku, nezatěžkanou nějakými progresivními postupy. Sází na čitelnost, srozumitelnost, tanečnost a podmanivost a tak veškerá instrumentace se podřizuje primárnímu Paulovu záměru napsat zapamatovatelnou skladbu, kde všichni pojedou na plný plyn a nebudou dělat velké Umění.
V mezihře se harmonie více zaostří a elektrická kytara získá částečnou převahu, ale potom už všechno jede v již zmíněném šlapavém tempu a rytmu dál v jakémsi pochodovém duchu. Zajímavé basové modulace a aplikace saxofonu se nedají přeslechnout – tvoří společně se zvonícími akustickými kytarami k páteři celé skladby, včetně závěrečného povykování….
LET ME ROLL IT – tak tohle je skutečně výtečná rocková skladba. Není to „jen“ tak obyčejná píseň…. Výrazný basový attack, melancholické varhany a valivý rytmus bicích nástrojů…. Paul v ní oslovuje Johna, kterému v ní nabízí smířlivou ruku a k narovnání též jistou velkorysost (Nech mě s tím skoncovat). Nevím, jestli to postřehli také ostatní posluchači, ale osobně mám dojem, že Paul zde záměrně nechal přiblížit sound Wings ranému Plastic Ono Bandu s tím pověstným syrovým kytarovým riffem, líným zvukem a dokonce i zkresleným hlasem. Podle mého je to hodně metaforická záležitost a já tam ty paralely opravdu vnímám. Myslím, že i koncertně se jednalo o vynikající záležitost, kde vedle syrového ostří cítím jistou smířlivost. Moje oblíbená skladba na albu od prvního poslechu. Hodně povedená skladba!
MAMUNIA – příjemné akordické výměny na akustickou kytaru v derivátech Paulových skladeb na beatlesovském „bílém albu“. Jeho tradiční melodika a jemné, přesto důrazné rytmické akcenty. Chápu, že v dané době, tento typ balad musel ortodoxní rockery rozčilovat, ale myslím, že podobný typ skladeb na britské scéně nesl pořád jakési dávné beatlesovské poselství a proto se písně tohoto typu stále líbily navzdory připomínkám, že Paul je až příliš sentimentální písničkář. On ovšem nikdy nedal na hudební kritiky a cíleně ho zajímal název posluchačů a s těmi zápasit nikdy nemusel. Aplikace percussion a akustických kytar společně s ryčením Moog synthesizeru dělá příjemný základ pro klasickou píseň jeho formátu….
NO WORDS – instrumentace má sice hlubší aranžmá a vedle klasických nástrojů se zde objevují i smyčce a výraznější rockové party v kytarových nástupech a rozkládaných akordech. Paul je výtečný zpěvák, který s hlasem pracuje velmi citlivě a tak lze vnímat jednotlivé detaily podle atmosféry a exprese, jež cíleně vkládá do interpretace. Elektrická kytara zde dostává nadějný nástup k prezentaci, ale zcela nečekaně je její linka zatlumena a ukončena, jakoby se zde jednalo o naznačování a ne prokreslování…..
PICASSO´S LAST WORDS (DRINK TO ME) – klasická Paulova píseň přesvědčivého autorského rukopisu. Je rozmáchlá v harmonií, ale i v pevné melodické lince, kam jsou varanžovány výtečné vokální předěly. A pak je tu najednou klarinet a bzučení starého jazzového bandu a nečekaný medley a my vnímáme téma ze skladby Jet (v pomalejší a skromnější verzi) Prolínání smyčců a elektrického piana s tepajícími rytmy se náhle opět rytmicky proměňuje v ležérní až téměř hospodskou pohodu nezřetelných hlasů a volání
NINETEEN HUNDRED AND EIGHTY FIVE – dusot šlapajících bicích nástrojů a přímočaré baskytary se prolíná s klavírem, synthesizerem a Paul suverénním hlasem sází melodické nápady do daného tématu, kde pojednou dochází k zvážnění a dlouhé varhanní tóny se tváří vážně a odpovědně a je tu opět rozpoutaný Paulův vokál. Výtečné propojení klavírních postupů a jeho hlasu a opět je zde ono základní téma, které se neustále vrací a opakuje. Kytarová ornamentika dotváří atmosféru v rozverné mezihře, kde celá skladba graduje za aplikace mohutnější orchestrace, bzučení synthesizeru a mocných smyčců. Závěr je výrazně pompézní svým soundem, ale vrací se k základnímu tématu skladby Band On The Run. Paul zde naznačuje, že je sice klasickým rockovým písničkářem, ale že se u něj občas setkáme s nečekanými proměnami, se kterými musíme nadále počítat…
Album Band On The Run dodnes rád poslouchám a vracím se k němu. Na albu vnímám výrazný autorský, aranžérský a novátorský průlom, který jsem na předešlých albech nezaregistroval. Ortodoxní rocker sice namítne, že na albu chybějí výrazné kytarové pasáže, v nichž se sóluje a rafinovaně vstupuje do děje… Je to možné, ale realizace alba se vešla do období kdy Henry McCullough už odešel, ale Jimmy McCulloch byl ještě v řadách rozpadajících se Stone The Crows a v tomto předělu musel kytarovéí party vykrýt Paul a Denny Laine sami.
Určitě bych sem zařadil píseň Helen Wheel´s (objevila se nakonec na americkém vydání alba). Nicméně komplexně viděno a slyšeno je album vynikající a přesvědčivé z mnoha úhlů pohledu a tak se nerozpakuji dát mu plný počet hvězdiček, protože ta síla drtivé většiny písní „slabší okamžiky“ totálně překrývá a bere mi jakékoliv argumenty. Opravdu mistrovský kousek!
↧
Pink Floyd - Animals
Album Animals od Pink Floyd je dalším skvostným dílem sedmdesátých let, které zůstalo stát jako skalní obelisk v džungli hudby, jež byla v daném desetiletí tak pestrá a rozmanitá. Deska vyšla v době, kdy Británií cloumalo punkové šílenství a pozornost nejmladší rockerů se obracela úplně jiným směrem než do artrockové majestátnosti a hlubokomyslnosti.
Koupil jsem ji od překupníka na Vánoce 1977 (udělil jsem si tímto albem osobní dárek) a jeho koncept mě velmi zaujal.
Literární dílo George Orwella Farmu zvířat jsem znal ze samizdatového opisu, protože kniha u nás tuším naposledy vyšla Družstevním nakladatelství v r. 1946 a myslím, že to byla nejvýraznější společenská satira, kterou jsem asi četl…od Gulliverových cest. Rozdělení světa zvířat na tři společenské kasty, poté co byl Člověk jako Pán vypuzen z venkovské farmy, vyvolával spoustu asociací a dvojsmyslů, které totalitnímu režimu nemohly vyhovovat….
Nápad zmocnit se tohoto tématu a převést ho do hudební podoby se mi zdál velmi zajímavý a tak jsem byl zvědav, jak se legendární britský kvartet Pink Floyd s tímto konceptem „popere“. Vzpomínám si, že se na albu objevoval nežádoucí praskot a protože Animals obsahovalo poměrně hodně tichých, neboli řekněme subtilnějších míst, byly nároky na kvalitu alba ještě zesíleny.
Výtvarně dokonalý se mi jevil i design obalu, který byl pro mě jakýmsi modernějším comebackem mého z dětství oblíbeného Julese Verna. Historická londýnská elektrárna Battersea působila mysteriózně jak na rozevíracím obalu, tak doopravdy. V r. 1977 mě ovšem nemohlo ani napadnout, že za čtrnáct let poté se budu nacházet v Londýně a z okna autobusu budu moci sledovat tuto monumentální stavbu na vlastní oči. Marně jsem ovšem hledal mezi vysokými komíny ono příznačné letící prase…
PIGS ON THE WING 1 – začátek alba zní skoro folkově, ani stopa po rockovém odéru. Základní akordické výměny a hlas Rogera Waterse má vypravěčský charakter…
DOGS – z dálky přichází akustická kytara a elektronické bzučení tajemného backgroundového zvuku a už se hlásí zásadními akcenty rockový instrumentář s bicími nástroji, velebnými hammondkami, trochu přitlumenou baskytarou a už je tu i nástup elektrické kytary a David Gilmour tu staví architekturu sólové prezentace s jeho klasickým tónem a přeznívající hlasy a rytmické členění přinášejí při střídání mollových a durových tónin zvláštní neklidnou atmosféru. Vnímám i synthesizery z pozadí a dochází k výraznému rytmickému zklidnění. Drásající tón Gilmourovy kytary prorezonuje posluchačovo nitro, kterému z pozadí sekundují akustické kytary, hammondky, elektrické piano a smyčcový synthesizer. Opakující se akordická výměna je doplněna psím štěkotem a ten neklid vnímám jaksi zřetelněji. Možná je to atmosférou skladby, psím štěkotem, ale i kytarovou výpovědí, jejíž jemné nuance se zařezávají do mysli jako žhavé dráty. Před mikrofonem stojí David Gilmour, kterému sekunduje Roger Waters. Některé rytmické postupy a použití elektrického piana už mají charakter aranžmá odkazující na dvě předešlá alba… ale to mi nevadí. Děsivé ozvěna hlasu a smyčcový synthesizer s tepajícími bicími nástroji moc optimismu nedodávají, ale na to jsme už u Pink Floyd zvyklí – nehledě na to, že zde nemáme co do činění s nějakou burleskou nebo zábavným tématem. Ten psí štěkot je ovšem varovný a zlověstný včetně zatěžkaného soundu prostorového tajemna, který ve mně vyvolává atmosféru noci a mlhou opředeného opuštěného stavení v neznámé tajemné krajině – námět na horror.
Akustické kytary ale drží onu životnost a rychlý běh věcí a zvolna odsouvají tajemné kouzelní se zvuky do pozadí. U mikrofonu je opět Roger Waters. Jeho hlas zní štěkavě a má v sobě jakousi obžalobu a konfliktnost. Masonovy bicí nástroje se rozbíhají v krátkých po sobě jdoucích breacích, ale prostor dokonale ovládne Gilmour s vynikajícími kytarovými party. Je v nich zpěvnost, nářek, osamění a drásavost duše. Pořád se pohybujeme na rockové půdě a nevstupují sem žádné jiné inspirace zvenčí. V tomto ohledu se mi jeví jako „absolutněji“ rockové album Animals důsledněji než tomu bylo na dvou předešlých albech. Kytary zde mají evidentně popřáno více prostoru než klávesové nástroje a synthesizery a vracejí se více k rockové podstatě. Mocný závěr dokreslují Wrightovy hammondky svým dlouhým tónem….
PIGS (THREE DIFFERENT ONES) – tajemně zachrochtání v úvodu a zabzučení synthesizeru a opakující se melodické téma na hammondky a Watersovo melodické kouzlení s baskytarovými tóny a už je tu i Gilmour se svým přeznívajícím akordickým nástupem elektrické kytary. Kompoziční základ skladby není nijak komplikovaný nebo progresivně novátorský, když obnažíme skladbu na kost, harmonie a melodická linka zůstanou poměrně čitelně jednoduché a opakování tématu to jenom potvrzuje. Zajímavější posun je ovšem v aranžmá skladby. Cíleně se jednotlivé nástroje, i jejich efektní dopad vkliňuje do melodické linky včetně Watersova osobitého hlasu. Gilmourovy a Wrightovy hlasy mě byly vždycky o něco blíž svou barvou a pojetím, ale Waters zase dokáže vložit do interpretace tu správnou porci emoce…. Hutnost soundu je do značné míry zachována, (i když ne absolutně) jenom se docela překvapivě představují Gilmourovy party, které mají téměř minimalistický postup, na pinkfloydovského kytaristu docela nezvyklé (!). Novátorsky ovšem působí i použití talking-boxu, který deformuje lidský hlas a vytváří dramatický podtón. Wright na hammondky moduluje opakující se téma a zase se nám vrací původní koncept z počátku skladby. Synthesizery se zde aplikují spíše méně nápadně než výrazně a adresně, spíše zde byl kladen důraz na kytarové postupy s občasnými psychedelickými odkazy a vokálními obraty. Ona monumentalita ale musí přijít…. Zde je demonstrována opět Gilmourovým sálajícím kytarovým sólem, které se technicky i výrazově rozprostírá nad základním pilířem skladby….
SHEEP – jak napovídá sám název – vnímáme bečení ovcí. Wright se zde dostane k nádhernému part na elektrické piano Fender-Rhodes. Nádherný přeznívající tón, které se jako světelný obraz rozsvěcuje a zhasíná na temné obloze. Z pozadí mu ovšem sekunduje ostináto Watersovy baskytary a po důrazném breaku na bicí nástroje se rozbíhá celá skladba, kde Gilmour nahrál výtečné kytarové playbacky v ryze přímém rockovém tahu na branku s tajemným přezníváním synthesizerů a tónového generátoru. Watersův hlas je plný emocí a možná vzteku a rozčilení. Důrazný rytmický běh ustává a vnímáme elektronické kouzlení s ryčícími synthesizery, pevnými hammondkami, kvílivými tóny s prolínáním s kytarovými ornamenty a dusavé rockové téma v rytmu boogie (u Pink Floyd něco neslýchaného). Hučivé tóny synthesizerů a elektrických smyčců se prolínají s basovým ostinátem a také s tajemnými hlasy z pozadí s podivným vrčením. Zvláštní intermezzo! Ale už jsme zase u onoho dusavého boogie s přehledným během věcí, nad kterým se jako záblesky světla, ale i švihy bičem objevují další kytarové attacky. Skladba se evidentně posouvá do svého vyvrcholení, tu katarzi zde vnímám velmi citelně a z pozadí přicházejí hammondky a synthesizery jako dokreslení atmosféry a skladba se vzdaluje dlouhým fade-outem za kterým vnímám zpěv ptáků a bečení ovcí…..
PIGS ON THE WING 2 – jsme v závěru. Úvodní téma se nám opět připomíná akustickou kytarou v písničkové podobě a Watersovým zpívaným a písničkářsky deklamovaným projevem…. Konejšící akustická kytara uvádí krátkou miniaturu do konce, stejně tak jako celý albový koncepční projekt…
Myslím, že v albovém triumvirátu The Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here a Animals byla na tomto albu uzavřena další významná etapa původně psychedelické a později artrockové legendy. Na albu bylo jenom pět skladeb a myslím, že tohle pročištění od složitých suit a různých variací nejen albu, ale i skupině prospělo.
Kvalitu zvuku jsem si ovšem v té dokonalé podobě vychutnal až na remasterovaném CD, kde jsem ucítil ty různé jednotlivosti a mozaikovitá spojení nápadů, instrumentace „klasického“ obsazení, do dokonalosti pinkfloydovského soundu.
Položil jsem si tehdy sám pro sebe otázku: kterým směrem se Roger Waters, David Gilmour, Richard Wright a Nick Mason vydají?
Monumentalita výše citovaného albového triumvirátu byla podle mého názoru už vyčerpána a musela přijít nějaká změna… Jaká, to jsem si ovšem nedokázal představit, protože laťka byla nastavena tak vysoko, že hledání dalších artrockových východisek na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mohlo znamenat varovné vibrace.
Na Vánoce 1977 jsem byl ale tak okouzlen albem Animals, že jsem si ani nechtěl připouštět, co bude za dva roky…..
V každém případě tohle album pro mě znamená plný počet hvězdiček a mimořádný umělecký zážitek, který dodnes vnitřně vstřebávám….
↧
Yes - Open Your Eyes
Když v roce 1994 Yes vydali Talk, definitivně jsem se do téhle kapely zbláznil. Tu desku znám dokonale snad i pozpátku. V té době jsem ale mohl pouze snít, že je kdy vůbec naživo uvidím. Sen se mi splnil až na sklonku roku 1997, kdy mi v uších ještě doznívalo nádherné Keys To Ascension 2 a na trhu se poněkud nečekaně objevila další nová deska s názvem Open Your Eyes. Zatímco na KTA 2 Yes zavzpomínali na starou dobrou tvorbu a tu v podstatě oprášili i na studiové části Keys, Open Your Eyes kromě personální změny na postu klávesáka přineslo i změnu v hudbě samotné. Rozmáchlé vrstevnaté kompozice byly vystřídány krátkými melodickými písničkami. V té době se na oficiálních stránkách Yes objevila téměř neuvěřitelná informace. Yes budou 28. března 1998 koncertovat v Praze! Tak jsme se přeci jen dočkali!
Pokud je v mých uších nebo přesněji řečeno vzpomínkách Open Your Eyes nečím vyjímečné, je to právě díky tomu, že v rámci stejnojmennéo turné jsme skupinu viděli naživo také v našich zeměpisných šířkách. Krásný koncert v k prasknutí nafouknuté Sportovní hale na pražském výstavišti. Kapela byla neuvěřitelná. Energie jen sršela, k tomu výborná zadní projekce promítaná na plátno za kapelou, dodávala celému vystoupení dynamiku.
Album samotné není špatné, ale v porovnání se zbylou tvorbou jednoduše neobstojí. Přitom začátek desky zní slibně. Úderná New State Of Mind, ve které se nápaditě proplétají dvě baskytary, titulní Open Your Eyes a především zasněná a nádherná Universal Garden. Zbytek písní padá do šedého, někdy bohužel nudného průměru až na křehkou From The Balcony a skvělou závěrečnou The Solution.
Co je nutné na albu vyzvednou jsou stoprocentně čisté a vynikající vokály, které je možné si vychutnat i v závěrečném mixu fragmentů všech písní, který po asi minutové pauze následuje po odehrání poslední The Solution.
Open Your Eyes je hezké písničkové album, na kterém najdeme i pár vyvedených kousků. Zbytek je ale už bohužel slabší záležitost.
Deska asi nenadchne, na druhou stranu si však myslím, že ani neurazí.
↧
Procol Harum - Broken Barricades
Procol Harum je hudební legenda, která vznikla v polovině šedesátých let a prošla personálními proměnami, které tu více, tu méně poznamenávaly tvář a hudební styl kapely, v němž bylo možné spatřit psychedelické ozvěny, classicalrockové postupy, ale i nosný baladický přínos. Dominoval zde vždycky zvuk klavíru a hammondky Matthewa Fishera, které po jeho odchodu převzal baskytarista Chris Copping. Muzikantsky velmi silné sdružení, které se snažilo zachovat si uměleckou výlučnost, podobně jako v odlišných pojetích třeba Moody Blues. V jejich hudbě byla jistá majestátnost, silný emocionální prožitek a jejich sound byl na britské scéně hodně čitelný a respektovaný i mezi muzikantskou konkurencí. Pro Procol Harum byla příznačná i kvalita zpívaných textů, které psal zajímavý textař, moderní britských básník Keith Reid, který byl „neviditelným“ členem kapely podobně jako u raných King Crimson Peter Sinfield, nebo pro americké psychedeliky Grateful Dead básník Robert Hunter…. Respekt si získali i u lidí z jiného břehu, jako byl například kytarista Jimmy Page, který obdivoval Brookerův vokální projev i jeho autorský přínos.
SIMPLE SISTER – výrazný rockový nástup zkreslené elektrické kytary provází úderný klavír za kterým sedí osobitý zpěvák Gary Brooker, jeden z představitelů britského modelu blue-eyed-soulu. Unisono kytary a baskytary má drsný základ, do kterého se vkliňuje úderné a kreativní bicí nástroje. Kytarovým šamanem je Robin Trower, který zde výrazným způsobem vystupuje z „anonymity“. Jsem nadšen z jejich výtečné souhry a skvěle vyprecizovaného soundu. Klávesové tremolo zní majestátně a celá skladba vás uvádí na pořádně zemitou a přesto říznou rockovou platformu. Hudební téma mocně graduje v proaranžované orchestraci, kde nechybějí ani řízné dechy a smyčce, které jsou utopeny v mocném soundu hammondek…
BROKEN BARRICADES – další skladba stojí na klávesovém soundu. Vedle hammondek se zde prosazuje v té době ještě ne úplně zavedený Moog synthesizer, který obsluhuje producent alba Chris Thomas
MEMORIAL DRIVE – třetí skladba má zase naopak výrazný rockový idiom. Robin Trower zde aplikoval výrazný rockový riff, který prorezonovává celou skladbu. Je to ale ovšem i frontman kapely Gary Brooker, který se blýskne krátkým, ale účinným klavírním vstupem. Melodický základ skladby je nezpochybnitelný, ale jeho aranžmá vykazuje známky cíleného hardrocku, se schematicky se opakujícím riffem. Pochvalu zaslouží ale i výtečný Coppingova baskytara a Wilsonovy bicí nástroje….
LUSKUS DELPH – Brooker prezentuje skladbu, která má specifický klavírní baladický sound, třebaže výrazné basové postupy zdůrazňují základní kostru v rockovém hávu. Jsou tu ale majestátní smyčce a Moog synthesizer, kteří určují melodickou poněkud rozevlátou linku. Celkový sound je rozředěn a nejsem si jist, jestli v tématu slyším vůbec kytarovou přítomnost Trowera. Je to vznešená krása, ale poněkud chladná a interpretačně méně průrazná, jak by se čekalo….
POWER FAILURE – jsme opět na rockové půdě. Výrazný rytmus a důsledné basy to potvrzují, stejně jako úderné klavírní běhy. Zajímavá mezihra přináší perkusivní zvuky úderných bicích nástrojů s baskytarovými modulacemi a celkové uchopení má dokonce názvuk nějaké nespecifikovatelné world music, kde se rytmizovaném tématu popřává poměrně výrazný prostor…. Do skladby nečekaně vstupuje povykování publika, pískuní a tleskot a zemitá údernost kapely dále opakuje úvodní téma, vokální linka je podporována tremolem hammondek, na které hraje Chris Copping…
SONG FOR A DREAMER – velice zvláštní skladba, která hudebně nijak nekoresponduje s předešlým hudebním materiálem. Psychedelický odér je zde velmi čitelný a Robin Trower nejenže kouzlí se zvukovými modulacemi jeho elektrické kytary, ale dokonce si ve skladbě i zazpívá. Jeho kytara má drásavý elektrický tón, s přezníváním a vibrátem a jako ve vlnách se do písně dostávají zvláštní zvuky, které přivolávají tajemné ozvěny orientální hudby. Trower zde výtečně pracuje se zvukem a dokáže navodit mimořádnou atmosféru, která se přibližuje experimentům fenomenálního Jimiho Hendrixe. Rytmické základy jsou dány stručnými obrazci a celkový sound se propadá do nekonečných hlubin vesmírného prostoru. Místy jsem nabyl dojmu, že se zde částečně pracuje s principem indických rág, ale téma je poté brzy ukončeno. Velmi osobitá skladba!
PLAYMATE OF THE MOUTH – preparované klavírní intro následuje krátké kvílivé téma na elektrickou kytaru. Brookerův hlas ve skladbě moc nepoznávám, má výraznější ostří, ale také jiné zabarvení. Trowerovy kytarové spojnice mají bluesový základ, ale sekundují mu dlouhé zkreslené tóny dechové sekce s mírným nádech amerického Chicaga. Žádná rafinovaná melodická linka, skladba stojí na výrazových prostředcích a prokreslování jednotlivých opakujících se motivů. Výrazně odlišné hudební téma, které nebylo možné v daných proporcích vnímat na předešlých albech Procol Harum. Trower zde dostává výrazný prostor pro seberealizaci a hudba kapely má dravý sound, jak žádaly dobové trendy… přesto je závěr ponechán ve režii zkreslených dechů a klavírních tónů….
POOR MOHAMMED – závěrečná skladba nepřináší žádný závan arabského orientu, jak by se dalo soudit podle názvu, ale pořádně syrový rock s řeřavým tónem elektrické kytary, nahrané v playbacích s výtečnými odstíny. Trower sice nemá hlas jako Brooker, ale v daném typu skladby, která spojuje elektrické blues – možná spíš bluesrock, se zde odehrávají řízné tónové výměny, které dostatečně prezentují Trowerovu kytarovou osobnost a kupodivu zde celkový styl kapely výrazně odbočuje od propojování klavíru a hammondek do jiných sfér, což pravověrné milovníky Procol Harum z šedesátých let jistě poněkud zaskočilo….
Album Broken Barricades bylo pro Procol Harum zlomovým okamžikem. Třebaže na něm dostal nečekaně nebývalý prostor k seberealizaci Robin Trower, po tomto albu z kapely odchází na sólovou dráhu a jak prokázala budoucnost, jeho osobně ambice se potkaly s poměrně velkým úspěchem a uznáním a vedle jeho autorské práce se prosadil i jako výtečný bluesrockový kytarista s hardrockovým timbrem v podání….
Jsou na něm poměrně potlačeny klávesové plochy, alespoň v těch proporcích, jak jsme byli dříve zvyklí a hammondkovský sound se uvolnil jiným hudebním aspektům.
Myslím, že album patří mezi to nejlepší co Procol Harum natočili. Osobně se přikláním ke čtyřem hvězdičkám, i když i k pěti na něm není daleko… snad jenom krůček.
↧
↧
Juventus - EP deska edice Mikrofóra: Juventus
Písně z tohoto EP mne provázejí od šestého roku života a vždy mne nějak nevysvětlitelně fascinovaly svou zneklidňující a temnou atmosférou. Tou se tato čtveřice skladbiček vymykala tomu, co se na konci 60. let v ČSSR na desky dostalo. V rámci dostupných nahrávek této kapely jde o nejkvalitnější počin.
"Kapka jedu" je kratičká svižná a vyloženě šedesátková věc. Jednoduchá beglajtová kytara se drží rytmiky, dobré jsou vokály. I když by se mohlo zdát, že jde o veselou záležitost, opak je pravdou. Kromě textu jsou značně znervózňující výborné varhany, zvláště v sóle.
"Oči" je hodně komorní melancholická pomalá píseň. Krátké sólo tentokrát patří kytaře.
Rockovou věc "Bob Hands" otevře skřehotavý spíše výkřik, než smích. Poprvé dojde na rytmické změny, kdy rychlé sloky o zlosynu Handsovi střídají pomalé refrény popisující krvácející oběť.
"Nemocné srdce" - při poslechu jako bych sám dlel na srmtelném loži. Opět nápaditější střídání motivů i tempa vyjadřuje napětí mezi depresí z nemoci a nadějí s touhou po uzdravení. Nejdepresivnější kousek.
Jsem rád, že toto výjimečné EP vlastním, ale radši bych byl, kdyby se kompletní tvorba této kapely objevila na CD. Je to velký dluh jak muzikantům, kteří se v Juventusu vystřídali, tak nám - fanouškům českého bigbítu!
↧
Bluesmen - EP deska edice Mikrofóra: Bluesmen
Skupinu Bluesmen jsem na vlastní oči nikdy neviděl a jejich hudbu znám z poslechu z pásků potažmo singlů a jednoho EP, které jim stačil koncem šedesátých let vydat Panton. Třebaže byli z Moravy, kde se hodně zpívá a místní lid je orientován na sborové zpívání a vícehlasy, kapela se pevně ukotvila v rhythm and blues, kde prostor pro moravské zpěvy neexistoval. Hudebníci studovali hudební formu i harmonii a byli omočení v jazzu a blues. Podařilo se jim několikrát zvítězit na festivalových kláních, ale ani tato okolnost nestačila k tomu, aby jim Supraphon nebo Panton vydali regulérní album. Na druhé straně se jim jako jedněm z mála podařilo vycestovat na Západ a jako skupina působili v berlínském nastudování amerického muzikálu Hair, kde také jejich „zmodifikovaná“ jména figurují na albovém záznamu vydaném Polydorem, jako doprovodná skupina.
ZPÍVEJ MI DÁL – hutný začátek v rhythmandbluesovém duchu. Dunivá zemitá baskytara a důrazné bicí nástroje. Kytara zajímavá v úvodní části, ale potom výrazným způsobem ovládnou prostor varhany ve stylu Briana Augera. Samozřejmě je zde výtečná zpívající Hana Ulrychová, která byla „odejita“ z brněnského Atlantisu, kde seznali, že bigbít, je pouze pánská záležitost…. Její hlas má výrazný energetický potenciál a široký výrazový prostor s jasnou a srozumitelnou melodikou…..
NEVIDOMÁ DÍVKA – pomalá balada… Je to vlastně coververze slavné balady folkového interpreta Karla Kryla, jehož jméno se v sedmdesátých letech vyslovovalo pouze šeptem i mezi „prověřenými“ lidmi. Bluesmen stvořili tklivou skladbu s bzučivou elektrickou kytarou a s kombinací varhan a klavíru, kterou Ulrychová dokázala jedinečným způsobem procítit a dát ji jedinečnou estetickou podobu. Rhythm and blues po moravském způsobu s velkou výrazovou silou. Vraštilovy varhany místy znějí jako mellotron, který u nás nikdo nevlastnil (pokud se pamatuji)…
KDO POD OKNEM STÁVÁ – další výtečně pojednaná skladba v daném stylu. Instrumentálně na výši a znovu musím vyzdvihnout skvělého Vraštila na varhany, ale i Kramářovu baskytaru a Karpatyho zaostřenou kytaru a Gruntovy skvělé bubenické breaky. Přiznám se, že Fiedlerův hlas jsem nějak vnitřně nezažil. Jeho interpretační způsob je sice dravý, ale barvy hlasu a práce s ním už pro mě ten jedinečný půvab nemají……
STORY O VELKÉ LÁSCE – Gruntovy bicí nástroje zahajují další rhythmandbluesové téma. Opakující se schéma má svůj poctivý základ v rytmické pregnantnosti a melodických proměnách, které se drží daného schématu. Vraštilovy varhany mají dramatický podtón, Fiedlerův hlas má v sobě dost manýrismu a patetického výraziva. Michal Prokop nebo Peter Lipa by si pěvecky se skladbou poradili zcela zjevně lépe a přesvědčivěji, instrumentálně se zde nedá nic vytknout….
EP je výtečným příkladem hudební potence a neuspokojených ambicí dnes zapomenuté kapely. Osobně se domnívám, že se na kapelu mělo zapomenout už jenom proto, že to byla „ta kapela, která nahrála píseň Karla Kryla“. Tohle byl za normalizace dostatečně pádný důvod k totálnímu zapomnění. Kapela v sedmdesátých letech pod nzvem Blíženci hrála taneční repertoár, ale to už byla zcela jiná sestava a styl.
Udělit EP čtyři hvězdičky mi nečiní žádné větší potíže.
Pro encyklopediky uvádím ještě dva singly, které patří do jejich hudební produkce, ale nejsou součástí dané EP desky.
Mám smutek ve tvářích (Petr Fiedler) (Panton ©1969)
A proto se bojím mít tě rád (Petr Fiedler) (Panton ©1969)
Proč nemohu spát (Petr Fiedler) (Supraphon ©1970)
The House Full Of Blues (Petr Fiedler) (Supraphon ©1970)
↧
Energit - Energit
Eponymní album pražského Energitu jsem zaregistroval v pětasedmdesátém roce (když vyšlo) jako voják v Příbrami a využil jsem „neomezených prostředků na kulturu“ a zakoupil album pro vojenskou knihovnu. Ještě s několika dalšími nakrátko ostříhanými rockery jsme potom album často poslouchali a vytvářeli jsme si tak malý ostrůvek svobody uprostřed totalitního normalizačního režimu, kde bylo a zvláště v armádě, všechno pod kontrolou, snad i naše myšlenky a touhy……
Luboš Andršt byl pro mě vedle Radima Hladíka druhý „guitar hero“ a tak jsem s velkým napětím očekával, co album s nápadným obalem v modrém tónu přinese za překvapení…
RÁNO (Part 1) – důrazné intro… krátké odmlčení a v santanovském duchu přicházejí z pozadí conga a bicí nástroje, které s sebou přivádějí drolené doprovody elektrické kytary, perlení elektrického piana a elektrifikovaný saxofon. Důrazné akcenty a rytmické proměny těží společně s celkovou koncepcí z alba Milese Davise – Bitches Brew, progresivní hudební počin světové fusion music. Luboš Andršt se nevyhne srovnání s Johnem McLaughlinem – tohle ostatní v dané době nebylo nic neobvyklého, protože hodně hudebníků na naší scéně se snažilo proniknout do technických zázračností fenomenálního kytaristy… Kompozičně hodně odvážný projekt na československé poměry – skladba má stopáž více jak sedmnáct minut a udržet koncentraci posluchače v pohotovosti chce jistou odevzdanost. Emil Viklický, tehdy mladý velmi talentovaný hráč na jazzový klavír a elektrické piano Fender-Rhodes byl dalším protipólem Martinu Kratochvílovi, stejně jako i Michael Kocáb… Ve skladbě dává výrazně najevo svoje muzikantské improvizační schopnosti v daném tématu. Také Vytrhlíkova baskytara má zemitý rezonanční tón a to už je v obraze i Luboš Andršt se svými skvělými rychlými běhy a s aplikací phaseru Small Stone dělá opravdové divy. Bubeník Josef Vejvoda (ze známého českého muzikantského rodu) je ryzí jazzman, ale jeho bubenická hra má moderní švih a razanci ve spojení s technickou bravurností. Zajímavé jsou andrštovské rozklady často nepoužívané stupnice, které za aplikace Ticháčkova saxofonu přinášejí do této kompozice prvky arabské hudby a ozvláštňují tak celkové pojetí….
PAPRSEK RANNÍHO SLUNCE – další skladba má náladotvornou atmosféru v podobě perlení elektrického piana, rozlamovaných akordů elektrické kytary a saxofonových impresí. Téma se opakuje a vytváří přelévanou atmosféru přerývaného vlnění až do okamžiku kdy Andršt agresivním způsobem v unisonu s Ticháčkem zahrají divoké téma rychlých tónových výměn a hudba získá větší drsnost a zemitost, jakoby do laskavého hřejivého paprsku vletěl jako neřízená střela zabíjející blesk z čistého nebe. Velmi zajímavé hudební kontrasty, kterých si nemůžete nepovšimnout….
NOČNÍ MOTÝL – tahle skladba mi trochu připomíná Jazz Q, asi náladami a možná i tím, že Andršt byl v různých obdobích kytaristou i téhle renomované kapely… Krásné kytarové mollové rozklady, které přinášejí meditativní atmosféru, jímž sekunduje Viklického klavír s brilantními běhy… Kvílívý dlouhý tón kytary, pak nastolí údernější téma, kde se rytmika představovaná Anatoli Kohoutem za bicími nástroji a Vytrhlíkovou baskytarou dobře doplňují. Viklický střídá elektrické piano s Moog synthesizerem, který ozvláštňuje sound skladby, ale i celého alba. Andrštovské kytarové běhy jsou technicky bezchybně suverénní a vznášejí se nad skladbou jako včelí roj s mahavishnovským odérem. Skladba je zvolna uzavírána bzučením synthesizeru a opět tu máme ono melancholické kytarové téma s rozkládanými akordy a dramatickým přezníváním činelu a jemným kytarovým předivem….
APOTEÓZA – harmonické stupňování má podmanivé kouzlo. Akcentované rytmické proměny bicích nástrojů, baskytary spojené bzučením synthesizeru a rychlých improvizačních běhů saxofonu a elektrického piana vytváří impresivní obrazce s experimentálním zvukem šumícího činelu
RÁNO (Part 2) – závěrečná část obsáhlého kompozičního pojetí rozlehlé kompozice se dostává do finále. Téma je zhuštěno do kratší plochy a má-li udržet kontinuitu, musí mít sdělnost a jakési logické vyústění, což při řadě improvizací a vsuvek v mezihrách jistě nebylo snadné. Impresionistické vidění rána vyvolává v podobě energitovského pojetí hodně vibrací a celé album se ubírá do závěrečné fází hrou na Tomkova conga až do úplného zklidnění. Mistrovský kousek českého jazzrocku!
Energit byla pravděpodobně druhá jazzrocková skupina u nás, která po Jazz Q reagovala na světovou fusion music svým vlastním hudebním derivátem. Myslím, že v daném žánru se u nás zařadila mezi špičku a Andrštova přítomnost, spolu s dalšími zajímavými spíš jazzově orientovanými hudebníky, zde byla zárukou kvality. Velký výběr v roce 1975 na domácí scéně v rockové hudbě nebyl – Synkopy 61 udělaly chválený projekt Formule 1, M. Efekt (Blue Effect pauzíroval a teprve se formovala nová sestava), velmi zajímavá byla Fermata a naopak velmi nezajímavý byl Olympic. Skupina Etc… koncertovala málo a natáčela první album.
Takže zde byla Skupina Františka Ringo Čecha a startující Katapult, já jsem chtěl jít ale jiným směrem a Energit mě vnitřně přitahoval novým zvukem, jinou rytmikou a jinými hudebními postupy, které svou inspiraci měly v zahraničních vzorech…..
Srovnám-li dané poměry a možnosti a k tomu přidám muzikantské schopnosti a tvrdošíjnou snahu album prosadit Hynkem Žalčíkem v Supraphonu, tak mi to vychází na plný počet hvězdiček, protože se jedná o výstavní kousek domácí produkce.
Považuji za záslužný čin, když brněnské vydavatelství INDIES HAPPY TRAILS RECORDS toto album společně s druhým albem Energitu – Piknik doplněné singly a opravdovými raritami, vydalo v CD verzi a digitalizace tak zachránila hudební projekty pro příští dekády….
↧
King Crimson - In the Wake of Poseidon
Druhé studiové album King Crimson s názvem In The Wake Of Poseidon je pro mě významný hudební počin nejen téhle progressive rock skupiny, ale i přechodu šedesátých a sedmdesátých let na hudební scéně vůbec.
Jestliže jsem zůstal konsternován prvním albem, celkem zákonitě jsem mohl očekávat, že následující albový produkt bude chtít jít ve svých hudebních východiscích ještě dál, bez ohledu na ohlas posluchačské veřejnosti, nebo hudebních kritiků, kteří byli ještě částečně zmateni z koncepce prvního alba a nervózní z toho, že skupinu nemohli nikam zařadit do žádné připravené škatulky.
Když obal prvního alba šokoval příšerným rozšklebeným obličejem, na první pohled obal druhého alba přinášel obrázky jakoby z pohádkového světa, ale když si člověk pozorněji prohlédl přední a zadní část obalu, měl pocit, jakoby z těch tváří nesálalo nějaké veselí a hravý optimismus, ale jakýsi neklid, ironie, tajemno a záhadno. Hudba samotná měla moje zjitřené představy víceméně potvrdit…
PEACE – A BEGINNNING – „Jsem oceán osvětlený plamenem – jsem hora, mír je mé jméno. Jsem řeka, laskaná větrem – jsem příběh – nikdy nekončím!“
Téměř neslyšitelný hlas Grega Lakea zní jako ponurý chrámový chór jednoho hlasu. To ticho a ta subtilnost je velmi křehká a o to víc člověk očekává radikální řez do hudebního tématu a nemá být zklamán…
PICTURES OF A CITY including 42ndat Treadmill – hutný a hymnický nástup (podobný jako na úvodu předešlého alba) má svou homogenní silou saxofonu, elektrické kytary, baskytary a bicích nástrojů tendenci obnažit obsah Sinfieldova textového poselství až na dřeň a tak vnímáme onu agresivitu jako fúzi rocku, jazzu a dramatického divadelního útvaru, což potvrzují i destrukční tóny Frippových elektronických kouzel a znovu zůstávám fascinován nad rychlými běhy instrumentace v divokých neurotických proměnách, kdy se na nás hrnou proudy drsných tónových kadencí v opakovaných akcentovaných obratech…
Dochází ke ztišení a vnímáme lehké ševelení bicích nástrojů, bloudivé baskytary a nekonkrétních tajemných zvuků z prostoru. Bicí nástroje sice přinášejí stále hlasitější breaky, ale celková instrumentace se jen zvolna probouzí do eruptivního výbuchu, který se ovšem vzápětí přihlásí se stejně neodbytnou drtící agresí, jemuž kontrastně vévodí jasný Lakeův hlas a závěr skladby se odehrává v drsných tónových orgiích….
CADENCE AND CASCADE – to je kontrast. Krásná smutná melodie na akustickou kytaru s půvabně rozlamovanými akordy a hlas zpěváka Gordona Haskella (hostujícího v King Crimson) přináší podobně posazený hlas, jako Lakeův a je tady také jazzový klavír Keitha Tippeta. Nádherná nostalgická atmosféra, kterou akceptovat je esteticky samozřejmé, ale po předešlém běsnění ne úplně samozřejmé. Pomáhá nám v tom i lyrická flétna Mela Collinse, zatímco baskytara Petera a bicí nástroje Michaela Gilesových se drží v nevýbojných intencích. Jedna z nejkřehčích balad od King Crimson, ale i vůbec, jaké jsem kdy slyšel….
IN THE WAKE OF POSEIDON including Libra´s Theme – mrazivý tón mellotronu nám dává poznat jeden ze stěžejních erbovních symbolů kapely. Lakeův hlas je nádherně klenutý a krásně se spojuje s akustickou kytarou, subtilními basy a krátkými bubenickými akcenty, nad nimiž krouží flétna, mellotron simulující smyčcový symfonický prvek a gradující melodie přináší i mohutnější nápor ve vynikajících melancholických harmoniích. Akordické obraty jsou sofistikovaně důmyslné a vždycky mě facinovaly pianissima a fortissima, která se ve skladbě přelévají jako mořské vlny. Mohl bych hovořit o krátké symfonické básni? Není to příliš troufalé? Ne, není – v žádném případě. Po skladatelské a aranžérské stránce jedinečný koncept, který je schopen vehnat člověku za jistých okolností slzy do očí a rozvibrovat duši. Tak tohle dovedou JENOM King Crimson. Propojím-li interpretaci, instrumentaci s jedinečnými Sinfieldovými textovými obrazy dostanu estetický ideál hudebně-výtvarně literární krásy při kterém pocity zároveň hřejí i mrazí……Znovu si uvědomuji Frippovu nadčasovost a ještě poměrně výrazný vliv dalších zakládajících členů kapely…… Famózní záležitost!
PEACE – A THEME – akustická kytara přichází s nádhernými akordickými výměnami a vybrnkávanými spojovacími můstky, kdy se nástroj stává koncertní kytarou
CAT FOOD – a zase šok. Nekompromisní nástup těžko zařaditelného typu, kdy si podávají ruce progresivní tendence rocku s jazzem. Tippetův klavír vkládá do skladby jazzovou improvizaci a a zvláštně vedené hlasy do melodie vkládají řád, ale i neklid a dravost. Bzunivý tón frippovské elektroniky šlehne jako bič ve stereofonním efektu a akcentované bubenické nástupy přinášejí další dramatický prvek za kombinací elektrické kyrary a akustické kytary. Dynamické odstínění jednotlivých fází skladby nepřináší nějaký hudební soulad, spíš zjitřené emoce a vibrační chvění posouvající hranice hudebního vnímání mimo zavedené principy. Velmi odvážný kompoziční přínos na albu, který už ze své mysli nevytěsníte….
THE DEVIL´S TRIANGLE – následující kompozice je vložená minisuita podle crimsonovského konceptu, kde i ticho přináší neklid a pocit strachu, což se vzápětí potvrdí díky specifickým vyjadřovacím prostředkům. Z hloubi nekonečna přichází mrativý tón mellotronu, který doprovází bicí nástroje a baskytara podle modelu Ravelova Bolera. Impresionistické obrazy v hudbě jsou velmi názorné a při troše zjitřené fantazie zde můžeme hovořit o zvukovém horroru, který prostupuje tajemným a zneklidňujícím způsobem celou kompoziční strukturu skladby. Přiznám se, že poprvé jsem se stejně bál (při důsledném poslechu v samotě), jako při poslechu alba Ummagumma od Pink Floyd, nebo některých hudebních postupů Van Der Graaf Generator….
Skladba graduje a instrumentace nabývá na intenzitě a sdělované zvukové vlny navozují pocity potemnělé krajiny s vypálenými domy, ohořelými stromy, ekologicky zdevastovanou krajinu zahalenou do podivné nazelenalé mlhy. Závěrečné šumění a syčení moje pocity jenom prokresluje…
Po krátké odmlce se rytmická složka skladby dostane do rychlejšího – téměř pochodového tempa a mellotronové tónové nálety za pomoci Frippových elektronických devices zde majestátně mrazivým způsobem ovládají celou harmonickou strukturu. Tohle už není rock, to jsou modernistické postupy articifiální těžko zařaditelné hudby, kde lze hledat Pierra Bouleze, Edgara Varrése, Karlheinze Stockhausena s wagnerovskou hudební potemnělostí a hymničností – ovšem v režii hudebního věrozvěsta Roberta Frippa a jeho hudebních spolupracovníků, nad kterými stále výrazněji přebírá kontrolu…..
Including
a) Merday Morn
b) Hand Of Sceiron
c) Garden Of Worm
PEACE – AN AND – a je tu závěr. Po předešlých harmonických „mučidlech“ a dramatickém náporu na srdce a duši přichází superkřehký motiv nádherně vystavěné melancholické melodie za doprovodu akustické kytary a Lakeův hlas předvádí úžasnou niternou šíři svých pocitů a stejně nenápadně, jak album začalo, tak i celé pojetí končí…..
Slýchám, že album posluchači vnímají jako roztříštěné a nekonzistentní. Možná…. Já v něm ale cítím nadčasové estetické hudební hodnoty, která výrazně přesahují klasický rockový rámec a který může vzniknout jenom v geniálních souvislostech koncepčního myšlení. Poselství alba In The Wake Of Poseidon v lecčems navazuje na první albový projekt In The Court Of The Crimson King a potvrzuje mimořádnost skupiny King Crimson nejen v evropském, ale i světovém kontextu.
Snaha po hledání a vytváření nových nezařaditelných hudebních obrazů zde vítězí nad pouhou snahou udělat obyčejné album, které by bylo líbivé a podbízivé. King Crimson (obrazně řečeno) prosekali cestu hustou džunglí a vztyčili na virtuálním kopci maják, jehož světlo už nemohlo nic zhasnout (pouze ztráta energetického potenciálu zdroje světla), ale k tomu měli v r. 1970 opravdu daleko…..
Proto zcela jednoznačně dávám plný počet hvězdiček!
↧
↧
Hölderlin - Hölderlin
Druhé album Hoelderlin vychází po tříleté pauze, kterou bohužel zapříčinily spory členů kapely s producentem Rolf-Ulrichem Kaiserem, týkající se jejich dalšího hudebního směřování.
Eponymní album z roku 1975, produkované slavným Conny Plankem, který stál například za úspěchy Kraftwerku, se už víceméně odvrací od progfolku a v některých pasážích se hodně blíží tvorbě gabrielovských Genesis. Za mikrofonem vystřídali Nanny de Ruig Joachim Grumbkow a Chris Noppeney, sestavu dále rozšířil druhý z bratří Käsebergů, Joachim.
Jak už jsem se zmínil u předešlého alba, nacházím i zde vlivy tvorby Curved Air a Traffic, a není to jen zvukem houslí a flétny. Je to slyšet především v titulní instrumentálce Schwebebahn a pak na vrcholu celého alba, takřka osmnáctiminutové skladbě Death Watch Beetle, která podle mě patří do zlatého fondu německého rocku.
Za poslech stojí pochopitelně i další písně, milovníky Petra Gabriela rozhodně zaujme skladba Honeypot, která by klidně mohla zaznít na albech jako Nursery Cryme či Foxtrot. Pro mě jasné čtyři hvězdičky, doporučuju progboardovým badatelům k prozkoumání.
↧
Hoelderlin - Hölderlin
Druhé album Hoelderlin vychází po tříleté pauze, kterou bohužel zapříčinily spory členů kapely s producentem Rolf-Ulrichem Kaiserem, týkající se jejich dalšího hudebního směřování.
Eponymní album z roku 1975, produkované slavným Conny Plankem, který stál například za úspěchy Kraftwerku, se už víceméně odvrací od progfolku a v některých pasážích se hodně blíží tvorbě gabrielovských Genesis. Za mikrofonem vystřídali Nanny de Ruig Joachim Grumbkow a Chris Noppeney, sestavu dále rozšířil druhý z bratří Käsebergů, Joachim.
Jak už jsem se zmínil u předešlého alba, nacházím i zde vlivy tvorby Curved Air a Traffic, a není to jen zvukem houslí a flétny. Je to slyšet především v titulní instrumentálce Schwebebahn a pak na vrcholu celého alba, takřka osmnáctiminutové skladbě Death Watch Beetle, která podle mě patří do zlatého fondu německého rocku.
Za poslech stojí pochopitelně i další písně, milovníky Petra Gabriela rozhodně zaujme skladba Honeypot, která by klidně mohla zaznít na albech jako Nursery Cryme či Foxtrot. Pro mě jasné čtyři hvězdičky, doporučuju progboardovým badatelům k prozkoumání.
↧
Eagles - Hotel California
Americká skupina Eagles rozděluje příznivce na dva tábory – na ty kteří je považují za komerčně zprofanovanou hudební jednotku – a na ty, kteří velebí jejich instrumentální, melodické a vokální kvality a posouvají je mezi zásadní americké skupiny. Amerika světu v minulosti nabídla řadu vynikajících skupin, ale bohužel taky spousty komerčních kýčů a třebaže se mnohé skupiny tvářily jako „hudební vizionáři“, čpěly z jejich hudby strategicky manévry producentů a manažerů, kteří je chtěli nasadit do žebříčků, vydělat spolu s nimi (mnohdy nejlépe i bez nich) hodně dolarů a pak je jako použité zboží „pohodit“ do vrtkavého show-businessu….
Možná by se dalo říci, že jsem je vnímal podobně „ostražitě“ jako třeba Electric Light Orchestra, kde bylo všechno taky tak nějak „napůl“…. I když se jednalo o jiný typ hudby.
Myslím, že Crosby Stills And Nash, Byrds nebo Buffalo Springfield podle mého subjektivního soudu patří do kvalitativně vyššího hudebního podlaží, třebaže jejich alba neměla tak nápadně vysoké prodeje, možná zněli i méně efektněji a v hitparádách byli Eagles vždycky o něco před nimi…
Ale na druhé straně takoví Poco, The Flying Burrito Brothers nebo Souther Hillman Furay Band… domnívám se, lepší než Eagles nebyli.
Ostražitost mi velela zůstat někdy napůl cesty a vnímat jejich tvorbu bez předsudků.
Obal jejich veleúspěšného alba Hotel California, který jsem často registroval na černých burzách vinylů měl v sobě jakousi kalifornskou zahálčivost nekonečných západů slunce, horkého a suchého počasí, kývajících se palem a rozmařilých barokních, (ale i pseudobarokních staveb), které tu zbyly ještě ze španělské nadvlády, kdy patřila podobně jako Mexiko Kalifornie španělským Habsburkům.
Luxus hotelového interiéru pro místní smetánku byl vyvažován dlouhovlasatými členy kapely a tak jsem nakonec neodolal i já a tohle album zapadlo do mé sbírky. Navzdory tomu, že někteří mí kamarádi, kteří měli alternativní rockovou orientaci a poslouchali třeba Velvet Underground se mně smáli, že jsem americké komerci skočil na špek….
HOTEL CALIFORNIA – krásné akustické kytarové intro. Dvanáctistrunná kytara přímo zvoní a další kytary ji skvěle sekundují. Přímo před našima očima (a ušima) ase odvíjá jedna z nejkrásnějších melodií, co byly kdy napsány. Sólový zpěv má na svědomí bubeník Don Henley a my se můžeme ponořit do krásného kytarového přediva, které se odvíjí jako Ariadnina nit. Precizní do posledního tónu a akordické výměny. Chválit je třeba i vzájemné prolínání sólových kytar Dona Feldera a Joe Walshe. Byl to velký polibek múz Felderovi, Henleyovi a Freyovi, který jim zajistil nejen nesmrtelnost, ale i doživotní tantiémy. Pravda, někdo může mít pocit, že skladba je po tolika letech už poněkud „profláklá“, ale když se k ní po delším čase vrátíte větším okruhem, zjistíte že má pořád svou okázalou rockovou přitažlivost i po pětatřiceti letech od svého vzniku….
NEW KID IN TOWN – druhá skladba má klidnější tempo a jakousi vnitřní vyrovnanost. Za mikrofonem stojí kytarista Glenn Frey a my těžko můžeme popřít, že posloucháme countryovou odnož rocku. Doprovodné hlasy jsou umírněné a uhlazené a hudba uklidňuje v podvečerním příjemném posezení někde nad mořským zálivem. Kytarista Joe Walsh si tentokrát vzal za své hru na elektrické piano a na hammondky, které dokreslují atmosféru. V textu se evidentně neřeší nic zásadního a tak se sborové hlasy a hladivé vokály opírají především o náladotvornou melodickou hudbu….
LIFE IN THE FAST LANE – energičtější nástup na elektrickou kytaru, ke kterému se přidávají další rockové linky a za mikrofonem je opět Don Henley (podle mého soudu nejvýraznější sólový zpěvák v kapele). Šlapavý rock s elastickými kytarami a dobře seřízenými hlasy patří mezi ty pravověrnější na albu. Sólové kytarové party zde nahrál Joe Walsh (nejryzejší rockový kytarista kapely), zatímco Glenn Frey hraje na clavinet, který v instrumentaci Eagles víceméně neočekáváte. Přímočará rocková skladba, která v závěru pracuje i s kytarovými zkresleními a zpožďováním zvuku a Don Henley se nezdráhá nasadit funkový rytmus, kterému dobře sekunduje i baskytarista Randy Meisner….
WASTED TIME – tklivá balada. Klavírní party jsou v režii Glenna Freye, zatímco na hammondky hraje Joe Walsh. Určitou pompéznost, kterou americké balady díky aplikaci smyčců musejí mít, nechybějí ani v téhle skladbě. Mohlo se ale trochu ubrat na té rozlehlosti. V daných konotacích to působí přece jenom na hranici únosnosti, ale producent Bill Scymczyk, asi věděl co dělá a proto tam smyčce v té podobě použil. Zpívající Don Henley má ovšem smysl pro interpretaci balad, stejně jako pro údernější rockové záležitosti a tak se jeho hlas ve sborech a smyčcích neztrácí. Příjemná skladba, která sice ortodoxního rockera asi nenadchne, ale citlivějšího posluchače dojme a rozvibruje jeho pocity…
WASTED TIME /REPRISE/ – použití smyčců v instrumentální podobě předešlé skladby má hodně divadelní ráz a tak čekáte, jestli se z toho vyklubá nějaký soundtrack k filmu, nebo podkres pod balet
VICTIM OF LOVE – máme zde ale konečně rockově pořádně zaostřenou skladbu. Úderné akordy na elektrické kytary rozbíhají další příspěvek. V refrénu sice trochu zněžní, ale ten původní úderný spodek zůstává zachován. Skladba je příležitostí pro sólovou kytaru Don Feldera, ale také pro slide-kytaru Joe Walshe. Sólový pěvecký part patří Henleyovi, ale je to Joe Walsh, který dodává skladbě ten správný sound a energetický potenciál. Žádná komplikovaná melodie, ale přehledné postupy, ale aranžmá je precizně odvedeno přesně podle žádaných rockových intencí se sborovými akcenty ve zpěvu…..
PRETTY MAIDS ALL IN A ROW – Joe Walsh je tentokrát hlavním zpěvákem, ale nahrál i klavírní party a rovněž i téma na synthesizer – společně s Glennem Freyem. Vokální party se v téhle skladbě hodně blíží Crosby, Stills And Nash, ale hudba je přece jenom z jiného tyglíku. Pomalá rocková balada, se zdůrazněnou rytmikou má svou podmanivost a jakousi nostalgii, která provází hudbu kalifornských skupin snad odjakživa. Osobně mně to nevadí (jsem romantik), ale drsní rockeři se při skladbě mohou ošívat…..
TRY AND LOVE AGAIN – příjemná kombinace elektrických a akustických kytar, kterou jsem už nějakou chvíli na albu postrádal. Střední tempo skladby vás nenudí, stejně jako hlas baskytaristy Randyho Meisnera, jehož basy bloudí v hlubinách, ale jeho vysoce postavený hlas se pouští do kalifornských výšin. Dobře vystavěná skladba s přehlednými hudebními postupy. Osobně si myslím, že Meisnerův hlas se přece jenom malinko víc hodí do vokálních sborů, ale je příjemné vnímat změnu v sólových hlasech. Sólovou kytaru nahrál Glenn Frey a kytarové party na značkový nástroj Gretsch zase Joe Walsh. Spojení kytar a sborových hlasů se nese prostorem, jako majestátní let symbolických kalifornských „orlů“….
THE LAST RESORT – dostáváme se do finále. Píseň je opět příležitostí pro Dona Henleyho. Není to žádný rockový nářez, ale balada. Don Felder zde nahrál party na pedal steel-kytaru a na synthesizery Joe Walsh a od bicích se odpoutal i Don Henley. Rytmicky základní téma a ani na kytary se zde neděje nic mimořádného. Skladba plyne jako vodní proud. Docela příjemně se zde dostávají do rovnováhy harmonické proměny a dyn amická odstínění v interpretaci, kde v backgroundu vycítíme zase onen countryový odér, pojímaný ale trochu jinak v mekce americké country music v Nashvillu. Máme tu zase smyčce a akcentované klavírní a kytarové nástupy. V další fázi zde klavírní tóny subtilně tikají a zvolna se přibližují smyčce, které ale nepřebíjejí tklivý hlas Henleyho. Podobně jako ve skladbě WASTED TIME se zde pracuje s náladami, která se přelévá do mírného patetického vyznění
Album Hotel California se stalo americkým majstrštykem a myslím, že kapela se v takové míře už dalšími alby jeho význam překročit nepodařilo. Přirovnal bych to k americké verzi Fleetwood Mac, jejichž album Rumours bylo také nepřekonatelné, navzdory jejich velké popularitě a uznání…
Setkal jsem se i s hodně odvážným tvrzením, že naši už dávno zprofanovaní Plavci jsou „čeští Eagles“. Už si ale opravdu nevzpomenu, který „moudrý“ domácí publicista pustil tuším do Melodie tenhle nesmysl….
Českou verzi skladby natočil kdysi i hitmaker Jiří Korn a myslím, že pilotní skladbu alba se dodnes pokoušejí hrát mnozí kytaristé znova a znova. Nedivím se tomu. Je to opravdu mimořádná skladba, která logicky svádí k vytváření dalších derivátů a coververzí.
Dávám čtyři hvězdičky….na pět mi tam přece jenom chybí alespoň ještě dvě skladby v duchu úvodního superhitu….
↧