Van Der Graaf Generator je kapela, kterou znám z raných sedmdesátých let. Do palety hudebního světa barev vložila novou kvalitu. Nebylo ale tehdy snadné získat jakoukoliv jejich desku. Do Janáčkova muzea jsem chodil na přednášky a stereofonní produkci s názvem UNDERGROUND, kde několik odborně vzdělaných a navíc vstřícných lidí uvádělo poslechové přehrávky.
Zde jsem v letech 1971 ̶ 1972 měl možnost slyšet hodně zajímavých alb té doby. Van Der Graaf Generator do téhle kolekce alb patří také… Nebylo to jednoduché – byl jsem hodně spjat s hardrockovou scénou, ale paralelně vedle toho jsem vnímal bluesrockovou scénu a vedle ní ještě experimentálně vnímanou scénu, jako byli Emerson Lake And Palmer, King Crimson, Pink Floyd a také Van Der Graaf Generator. Ten název se nedal zapomenout….
Jejich hudba byla vždycky pro mě zahalena jakousi rouškou tajemnosti, ponurosti, mystériemi a výrazně se odlišovala od ostatní hudby té doby, třebaže progresivní rock byl tehdy v příbuzných variacích velmi aktivní.
Zajímavé je, že britská scéna se stavěla k hudbě Van Der Graaf Generator poněkud vlažně a tak jejich úspěšnost byla poměřována především velkým zájmem v kontinentální Evropě – zejména v Německu, Holandsku, Belgii a Francii…
Album H To He, Who Am The Only One jsem získal jako desku po řadě let a myslím, že patří v jejich produkci mezi o nejlepší co nahráli.
KILLER – harmonicky pevný útvar zahajuje nádherně koncipovaný celek varhan, saxofonu, baskytary, bicích nástrojů nad nimiž se vznáší nádherný nosný sametově zabarvený vokál Petera Hammilla. Má mocnou sílu ve výpovědi (podobně jako Greg Lake v Emerson Lake And Palmer nebo raných King Crimson). Vnímáme i zapojení klavíru a akustické kytary. Velmi sugestivně působí akcentované rytmické obraty, kdy napětí mezi poměry zpívaného hlasu a použité instrumentace vrcholí. V instrumentální mezihře vstupují do rozpoutaných rytmických běhu destruktivní zvuky varhan s aplikací oscilátoru. Baskytarové party ve skladbě nahrál Nic Potter, který není uváděn jako standardní člen kapely. Zaujme zde celá kompoziční kostra a rytmické proměny na famózní úrovni. Zapojení akustické kytary a sborového zpěvu slaví velký triumf a skladbu lze vnímat jako velmi zásadní počin na celém albu.
HOUSE WITH NO DOOR – klavírní téma v úvodu otevírá další skladbu. Hammillův podmanivý hlas má posmutnělý výraz a strhává zaslouženou pozornost. Baskytarové party hraje ve skladbě Hugh Banton – klávesový hráč kapely. Píseň má harmonicky zajímavou kostru a přitom se jedná spíše o klasickou písňovou kostru, která je zajímavě proaranžována. Stojí na klavírním tématu, ale v mezihře David Jackson zahraje zajímavé melancholické téma na flétnu, stejně tak jako na saxofon a bubeník Guy Evans velmi citlivě reaguje na stavbu skladby. Jeho bicí znějí místy velmi komorně, ale vzápětí nás překvapují řadou komplikovaných breaků a vzájemná propojenost Hammillova klavíru a Bantonových hammondek má zajímavou polohu. Banton vedle klasických Hammond L100 používá i psychedelické varhany Farfisa a to střídání dodává větší a účinnější barevnost….
THE EMPEROR IN HIS WAR-ROOM – a) Emperor ̶ b) Room ̶ další skladba se nese ve střídání nálad, ve kterých asistuje flétna akustická kytara a varhanní party. Subtilní pasáže vás odzbrojují svou křehkostí, stejně jako psychedelicky preparovaný hlas. Píseň má velmi hutný sound a je svázána výtečnými instrumentálními pasážemi, které z ní činí homogenní celek, do kterého sbory andělských sborů přinášejí novou estetiku vnímání. Ponurá okázalost postrádá patos, který často vnímáme u artrockových kapel sedmdesátých let. Hammillova prezentace zpívaného projevu ve spojení s hudebním doprovodem kapely na mne působí velmi často jako divadelní útvar dramatického charakteru a dovedu si představit, že by Van Der Graaf Generator s podobným typem hudby vystoupili na pódiu operního stánku, což mi u mnohých rockových kapel činí potíže si představit… Do skladby získali Van Der Graaf Generator čestného hosta – kytarista Robert Fripp vložil do kompozice svoje kytarové party v crimsonovském balení. Lze jenom litovat, že jeho podíl na albu není větší. Ne, že bych elektrickou kytaru vyloženě ve všech skladbách postrádal, ale její vstupu do aranžmá by nebyly tu a tam od věci…
LOST – a) The Dance In Sand And Sea ̶ b) The Dance In The Frost ̶ další skladba má více energetického potenciálu hned od počátku. Saxofony a flétna jsou zapojeny v aranžmá v absolutním nasazení za Potterových basů a rozpoutaných bicích nástrojů Guye Evanse. Varhanní party vytvářejí pevné harmonie v pozadí a svírají skladbu jako konkrétní hudební tvar. Vrčení farfis a oscilátoru přináší další rytmické změny a do tématu vstupují i hammondky a pak velmi rychlé opakované fráze na saxofony. Skladba působí poněkud neuroticky a neklidně, ale vzápětí se téma proměňuje do prostorového soundu, v němž exceluje Hammillův nádherný vokál za asistence varhan a meditativního saxofonu. Evansovy bicí nástroje nastoupí do pochodového rytmu a skladba získává ještě silnější dramatičtější výpověď. Jacksonův saxofon – baryton, tenor i alt – zde téměř dokonale nahrazují absenci elektrické kytary, což člověk vnímá v daných konotacích jako nezpochybnitelná fakt. Klávesové vrstvy dodávají harmonickou pevnost a tvar a rytmická složka, třebaže není vedena ve stylu artrockových Yes, zde plní velmi důležitou roli spojujících okamžiků napětí a umírněnosti. V další části se ovšem skupina opět v divokém přerušovánem rytmu rozběhne vpřed s téměř agresivními postupy, je však vzápětí opět střídána umírněnějšími částmi, ale ta pevná hradba harmonií vytvářená klavírem, varhanami a hutnou rytmikou stojí v hluboce vrostlých základech do země. Skladba graduje až do mocného závěru ve zdůrazňovaných akcentech téměř symfonického typu, které neustále získávají na intenzitě….
PIONEERS OVER C. – závěrečná skladba má v sobě rituálně tajemného a záhadného. Vytvářejí to jednak percussion, Hammillův gradující vokální projev a varhanní téma v dlouhých tónech, zdůrazňující napětí. Hugh Banton už ale na baskytaru zahraje výrazný riff a přináší větší zrychlení tempa společně s bicí baterií. Další fáze skladby přinášejí nečekané změny v rytmu i harmonické struktuře. Prolínání akustické kytary, varhanních náletů a dlouhých saxofonových tónů je pojednou přerušeno atmosférou blízkou hudební mši, ovšem v Hammillově pojetí věci získávají jiný smysl a význam. Přesto ona barevnost a instrumentální proměnlivost je držena stále na velmi vysoké úrovni. Pracovat s takovými harmonickými proměnami znamená nejen výtečně ovládat dané instrumenty, ale mít velkou představivost a smysl pro jemnosti v aranžmá a v interpretaci. Další část skladby s akustickou kytarou přináší téměř baladickou polohu, kterou jenom modulované basy více oživotňují. Hammillův hlas má spoustu odstínů a kaleidoskopických barev. Jacksonův saxofon má výtečný prostor pro jednoznačné vyznění jakéhosi hledání (v dané chvíli působí téměř nepatřičně), ale to už se zase skladba rozběhne v tajemných ozvěnách varhanního prolínání, flétnových ozvěn, klavírních běhů a zrychlované rytmiky do psychedelizujícího oparu. Dramatická prezentace Hammillova stupňování napětí se jedinečným způsobem vzdaluje a přibližuje a hektické momenty střídají subtilní pasáže náladotvorných rozměrů. Hudební výlet nevšedního formátu po nevšední krajině představ skončil…
Hudba Van Der Graaf byla velmi osobitá, jak po stránce kompoziční, tak i po stránce instrumentální a aranžérské. Její hodnota ale stojí rovněž na velmi kvalitních textech, které Peter Hammill dokázal psát v zajímavých myšlenkových obrazech a pocitech. Podobně jako třeba u Pink Floyd jsem cítil, že ta jazyková bariéra, kdy člověk nedokáže přesně vnímat obsah zpívaného textu je opravdu obrovské závaží. Propojení hudby, zpěvu a obsahu textu zde mělo významově stejnou a nenahraditelnou úroveň….
Občas mě napadá, že kdyby dostal podobnou příležitost takový Dežo Ursíny, byl by schopen stvořit podobný těžko specifikovatelný derivát hudby, kdoví?!
Když v r. 1993 vystoupil v Praze v Divadle Archa Peter Hammill, nemohl jsem chybět. Z Van Der Graaf Generator byl přítomen jenom baskytarista Nic Potter. Abych byl upřímný, tento koncert mě dost zklamal. Vedle Van Der Graaf Generator Hammill měl nastartovanou svou sólovou dráhu a vlastně je na ní aktivní dodnes. Tehdejší prezentace mi ale při vší úctě přišla taková nemastná neslaná. Chyběl tam ten ponurý sound, tajemné kouzlo a prostorové vnímání jejich dynamicky podmanivých skladeb. V Praze jsem viděl Hammilla s kapelou kde byly elektrické housle, občas saxofon, ale jinak spíš alternativní kytarová hudba… Žádný klavír, varhany, flétna, elektrické piano. Na koncertě byl se mnou tenkrát můj kamarád, který také hodně poslouchal Van Der Graaf Generator a Hammillovu sólovou tvorbu, ale byl nepříjemně překvapen tak jako já a dokonce prohlásil, že se mu víc líbili předskokani – skupina Dunaj, která opravdu podala skvělý výkon… Moje pocity z Hammillovy tehdejší prezentace tedy nebyly ty pravé….
Van Der Graaf Generator vnímám jako svou velmi oblíbenou kapelu a k jejich hudbě se vracím s pocitem malého intimního hudebního dobrodružství nezařaditelného typu… Rád ji poslouchám sám a úplně potmě.
Albu dávám pět hvězdiček!
↧
Van der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
↧
Cruel - Ekvilibrium
Nebyť progboardu, nikdy v živote by som si nevypočul debutový album skupiny Cruel. Snáď mi Poki odpustí, že niekto, kto metalu neholduje, vyjadrí svoj názor na túto nahrávku. Robím výnimku, nerád sa vyjadrujem k československej produkcii, svet je malý a ľudia vzťahovační.
Príjemný klavírny úvod otvorí skladbu Gambit (J´Adoube/Dotýkám se, rovnám), po nástupe skupiny je jasné, že melodika hrá v celkovom prejave pomerne významnú rolu, čo kvitujem. Speváci väčšinou nechrčia, textár nebol úplne mimo formu, slovom, je to dobrá skladba. Avšak istý orientálny nádych nemožno prepočuť a s tým mám osobne problém, až na výnimky mi to príde strašne prvoplánové. Našťastie, je to iba chvíľka. Sladký klavírno-husličkový záver poteší. Že v skladbe Matador (26. 4. 1937) nebude núdza o španielske nálady, je jasné. Zároveň sa tam usekáva niekoľko metalových rifov, čo už. Ako celok to nie je zlé. Orient ma veľmi neoslovuje, dve skladby s názvami Maroko I (Bída miluje společnost) a Maroko II (Doba jedovatých myšlenek) sú presne také, ako sa očakáva. Až na metal, ten absentuje v prvej menovanej úplne. Jemná freska s názvom Lament si vystačí s klavírom a tichým recitovaním viacerých protagonistov vrátane hosťujúcich speváčok. Kto by poňal podozrenie, že ide o intro k ďalšej veci Nokturno, mal by pravdu. Ide o skladbu s hitovým potenciálom, metalová nekomerčnosť odpustí, viem si ju predstaviť v médiách. Orientálne vsuvky mi prídu zbytočné, ale skupinu to evidentne baví, tak jej to neberiem. Necelá minúta ostala vymedzená pre Malú rošádu, vzhľadom na to, že ide o pár zvukov rozbitého skla a bežiacich nôh, je to tak akurát. Vstupujeme do skladby Vis Maior, ktorá má ambíciu byť metalovou za každú cenu, čo jej prospieva, samozrejme, do okamihu, kedy sa z toho stane „južanská“ záležitosť. Celkom by ma zaujímalo, akým spôsobom sú tieto juhoeurópske, blízko i stredovýchodné vsuvky komponované, či je to vec rozumu alebo to vyviera z prirodzenia (ehm). Cítim z toho skôr marketing než city, ale môžem sa mýliť, predsa len mám od podobných záležitostí pomerne veľký odstup. Syberia prenáša poslucháča na sever, úvodom sa mihnú nejaké kulisové zvuky, skladba samotná vcelku tvrdo odsýpa, konečne zmizol závan Indie, však čo by si na ľadových pustinách počal. V tomto duchu sa nesie aj čiastočná balada Shah Mat (Koncovka sedmi na osm). Posledným kúskom je Svízel přítula (bonus), čo je rázna záležitosť, ako koniec albumu mi príde lepšia, než predchádzajúca nevygradovaná balada, čo by to bolo za metal, keby sa nakoniec nemohlo dobre pokývať hlavou.
Na to, že ide o vlastným nákladom robené CD, je špičkovo spracované, booklet obsahuje aj texty, niet čo vytknúť. Zdá sa, že skupina to myslí vážne aj na poli profesionálneho hrania. Inštrumentalisti sa tiež nemajú za čo hanbiť. Metal prakticky nepočúvam, orientálny tobôž, ale Ekvilibrium nie je vôbec zlý album, ba naopak, je dobrý. A to až tak, že som chvíľku váhal, či nedať štyri hviezdičky.
↧
↧
Rhinoceros - Satin chickens
Už od úvodných swingujúcich tónov Satin doll je jasné, že hudba Rhinoceros je o pohode. Ide vlastne o krátky úvod k blues rockovej záležitosti Monkee man. Keď sa k tomu pripočíta skvelý Finleyho hlas, nemôžem inak, ako zdupľovať príjemnú náladu, ktorá z tejto hudby vyviera. A táto jazda vyprahnutými cestami amerického juhu poskytuje množstvo netušených divov. Tu sa ozve plachý slaďák (Find my hand, In a little room), tam sa producíruje niečo málo funku ako od Jamesa Browna (Top of the ladder, Funk butt, Back door), na inom mieste sa bezostyšne rozdupáva country (Sugar foot rag), tamhľa si to šinie vražedne pomalý blues (Don’ t come crying – inak najlepšia skladba albumu, spev ako od Maggie Bell, akurát je to chlap) a pozorný poslucháč určite odhalí aj ďalšie zákutia. Dokonca aj z väčšej časti nezmyselná vsuvka Chicken predsa len má jedno pozitívum, naznačuje, že pri nahrávaní vládla dobrá nálada. A na záver jeden postreh – azda iba rasistu neosvieži na duši „černošská“ vokálna exhibícia It’s the same thing.
Nečakajte sólové orgie ani brutálne zložité kompozície, toto je hudba hraná pre radosť a na radosť. A je dobrá.
↧
Dixie Dregs - Full Circle
Americká skupina Dixie Dregs pochází z amerického Jihu ze státu Georgia. Poprvé jsem se o nich doslechl až v Jazz bulletinu, kde byli jednoznačně zařazeni do kategorie kapel jižanského rocku. Jejich hudbu jsem neznal a tak jsem předpokládal, že to bude nějaký další derivát hudby Allman Brothers Band, Lynyrd Skynyrd, Wet Willie, Black Oak Arkansas, Sea Level, Ozark Mountain Daredevils... tedy rock and roll, blues, boogie, country.
Nahrávací kontrakt u Phila Waldena, majitele firmy Capricorn jim zajistil klávesový hráč z Allman Brothers Band – Chuck Leavell (známe ho dnes jako doprovodného hudebníka v Rolling Stones), který byl nadšen jejich koncertní prezentací v městě Augusta a tak se nadějné kapele otevřely dveře do nahrávacích studií.
Jižanská vzájemnost a pospolitost je pověstná a tehdy (nevím jak dnes) si lidé v daném regionu hodně pomáhali a žili v širších společenstvích nejen jako hudební jednotky, ale i v rámci rodinných vztahů a srazů….
Jméno Steve Morse mě v té době nic neříkalo, zato jsem znal vynikajícího houslového virtuosa Jerryho Goodmana (Flock, Mahavishnu Orchestra) a ten byl pro mě dostatečnou normou velmi vysoké kvality. Protože se mi po rozpadu první sestavy Mahavishnu Orchestra v r. 1973 nějak ztratil a jeho jméno mě unikalo, byl jsem rád, že jsem ho znovu objevil – třebaže v jižanském rocku jsem ho neočekával, ale muzikantské cesty mohou být nevyzpytatelné...
Když jsem se ale dostal k tomu, abych si jejich hudbu poslechl u kamaráda, který dostal jejich album z USA, tak to se mnou docela zatřáslo. Bylo to album Full Circle a tady se o nějakém jižanském rocku nedalo hovořit. Kapela prošla od r. 1970 dlouhým vývojem a tak některé informace už neplatily. To byl energický jazzrock ve spojení s progresivním rockem amerického ražení s vynikajícími instrumentálními výkony jednotlivých hráčů. Album jsem musel mít. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem ho získal k mé velké radosti.
AFTERSHOCK – energický rockový nástup podle pravidel rozvíjení základního tématu. Na první postřeh výtečná muzikantská souhra a vršení jednotlivých instrumentálních ploch. Ať už se jedná o kytaru, která zatím nijak nevyčnívá, nebo o hutné klávesy a plnotučně vypreparovanou rytmiku bicích nástrojů a baskytary…. Ano, teď už to přijde – Jerry Goodman vstupuje do tématu svými houslovými party a vzápětí je střídán správně syrovým hardrockovým sólem kytary a polyfonního synthesizeru. Střední tempo je zachováno až do důrazného závěru. Velmi dobrý začátek….
PERPETUAL REALITY – kytarová přediva šněrují virtuální síť s neomylnou přesností a klávesy vytvářejí harmonické pozadí dlouhými tóny v občasných výměnách. Klavírní téma poněkud rozředí hutný sound a jednotlivé barvy tónových obrazců se vzájemně promíchávají a mění. Baskytara dostává prostor ve funkovém slapu, za asistování přesného nekomplikovaného bubenického doprovodu. Klávesy střídají hodně pestrých škál svých možností. Chvíli slyšíme klasické varhany, chvíli polymoog, chvíli klavír a to už jsou tady zase Morseovy kytarové nástupy v rozlamovaných akordech stupňovaných harmonií. Domnívám se, že název docela přesně vystihuje instrumentální variantu této kompozice…
CALCUTTA – bubeník Rod Morgenstein otevírá další skladbu svými bicími nástroji pojímanými v perkusivních úderech navíc preparovaných elektronickým dozvukem. Zatímco rytmika drží funkový rytmus, Goodmanovy mrštné houslové party se výtečně proplétají s kytarovými přitlumenými tóny. Z mého pohledu velmi přitažliví skladba. Po instrumentání stránce jazzrocková fúze propojovaná s nádhernou melodikou jásavých klávesových tónů T Lavitze. Steve Morse zde vystaví jedno z opravdu famózních kytarových sól, která lze slyšet. Harmonizace houslí, kytary a kláves vytváří jakýmsi kontrapunkt, který do hudby vnáší neamerické, snad keltské prvky hudby, třebaže název by spíše měl přivolávat nějaké orientální asociace. Goodman zde hraje vynikající houslové party s čistotou podání tónů a s bezchybnou technikou hry. Jedna z nejzásadnějších skladeb na albu!
GOIN´ TO TOWN – tak tahle skladba má ryze jazzový nános. Swingující rytmika – bicí nástroje a baskytara zcela ve velkém formátu a Goodman jakoby přivolával staré jazzové mistry houslí jako byl Joe Venutti nebo Stephane Grappelli. Žádný mahavishnovský odér, jak bychom spíše očekávali. Stylu se výtečně přizpůsobuje i klávesový hráč a hraje v přesných intencích daného žánru, zbaven nějakých rockových základů a Steve Morse nijak nezůstává pozadu. Spousta výtečné energie, instrumentální hravosti a výrazné stylové odbočení do muzikantských hájemství, která mě nabuzují pozitivní energií. Dixie Dregs mají můj obdiv – už jenom tím, kolik ryzího muzikantství dokázali vložit na tak malou plochu a zahrát s takovým nasazením a přesvědčivostí….
POMPOUS CIRCUMSTANCES – kouzlení klavírních postupu ve spojení s houslovou hrou v melodické košatosti a rytmických proměnách, zde vracejí téma do jazzrockové polohy. Goodman zde řádí jako ďábel. Zároveň vnímám jeho klasické hudební vzdělání a suverénní houslové nástupy a metodickou dokonalost hráčů vážné hudby. Jednoznačný prostor pro Goodmana, ale ani Morse, který se do hry dostává svou elektrickou kytarou nijak zásadní nenarušuje tuto strukturu a ponechává ji daný tvar. Brilantní příklad vzájemné muzikantské pohody a dorozumění….
SHAPES OF THINGS – jediná coververze na albu. Pamětník nemusí dlouho přemýšlet. Staří dobří Yardbirds a jejich hit Shapes Of Things, se kterým si pohrávalo od šedesátých let více skupin a hudebníků. Dixie Dregs vytvořili spíš uvolněnější variantu. Hlavní prostor zde získává kytara Steve Morse. Je famózní. Jeho barva tónu a vedení melodické linky jdou ruku v ruce s vynikající technikou hry. Harmonii prokreslují housle, které zrychlí celou strukturu, podporované klávesami. Propojují se zde varianty hardrocku, artrocku, jazzrocku s klasickými postupy. Opravdu velmi zdařilá podoba…
SLEEVELESS IN SEATTLE – pomalejší skladba procítěného typu. Sází na tklivé dlouhé tóny elektrické kytary, elektrických houslí, podporovaných klávesami, ale nijak nevýbojnou rytmikou. V následných okamžicích se změní struktura rytmu a baskytara Dave Larue vkládá funkové obrazce. Goodmanovy housle tady zase naopak připomenou jeho minulost z Flock a nástin Mahavishnu Orchestra. Děje se tak ale téměř mimoděk. Morseovy rockové základy skladbu drží v předem dohodnutých pozicích přístupného hudebního tvaru, v němž vyloženě agresivní výboje jsou „zakázany“….
GOOD INTENTIONS – výtečné instrumentální kouzlení. Morseovy zásadně rockové party střídají Goodmanovy protahované a hadovitě ohýbané houslové tóny. Rytmické důrazy Morgenmsteinových bicích nástrojů a Larueovy baskytary dodávají větší živost… Teď ovše proběhne opravdové běsnění živlů. Morseova kytara hraje v divokých honičkách jedinečné sólo a je pronásledována stejně ďábelsky vedenými houslovými výpady. Famózní. Rockové základy výtečně propojené s jazzrockovými postupy s výměnou mnoha tónů, ale bez nějakého exhibicionismu laciného typu. Muzicírování má jasnou a předem dohodnutou koncepci, alespoň já to tak cítím…
YEOLDE – velmi zásadní odbočení od tématu. Do hudby se nám dostává nečekaně barokní hudba. Morse ji ostatně studoval na hudební univerzitě, stejně jako Goodman. Nástroje jsou sice mírně elektricky preparovány kvůli docílení plastičtějšího zvuku, ale navzájem se nepřebíjejí, ba naopak si elegantně dávají přednost a nijak si nepřekážejí. Po předešlých energetických nástupech je to příjemné osvěžení a vítaná změna. Lyrické vyznění a pokora před tématem jsou ve vzájemném souladu. Moc příjemné vybočení….
IONIZEDE – závěrečná skladba začíná famózním úvodem kytary a kláves a jazzově vedená rytmika akcentuje jednotlivé doby a takty a umožňuje tak vstupovat jednotlivým sólistům do tématu. Morse, Goodman a a T Lavitz dostanou příležitost k instrumentálním vpádům. Vynikající basovové modulace podporované klávesovými basy dodá Larue a už jsme zase v jednotlivých nástrojových eskapádách a harmonických proměnách. Morgenstenovy bicí nástroje používají dva velké bubny a zde v této skladbě to výrazně vnímáme. Instrumentální nálet je famózní. Stále má ale svůj tvar a melodickou stavbu. Nevnímám tyhle postupy jako exhibiční vyřizování si účtů, nebo samovolné hudební masturbování. Myslím, že hudebníci vkládají do jednotlivých skladeb nejen mozek, ale i srdce a duši. Alespoň já jsem si tenhle výlet prožil po všech stránkách…. (a po jižanském rocku ani stopa).
Myslím, že Dixie Dregs jsou špičková americká skupina. Protože nemají zpívajícího frontmana, nemají takovou tu mediální slávu jako jiné kapely, které se těší plným stadionům a koncertním halám. Na druhé straně většinu z nich Dixie Dregs po instrumentální stránce strčí do kapsy.
Myslím, že i u nás by sklidili velký ohlas, třebaže na rozdíl od Santany, Allman Brothers Band, Johnnyho Wintera, ZZ Top, Stevie Ray Vaughana And Double Trouble…. je tady v tom obecném slova smyslu moc lidí nezná. A zároveň přemýšlím, jestli by u nás nějaká skupina k nim mohla být přirovnávána, přiznám se, že mě nikdo zrovna moc nenapadá….
Profil Steve Morse mám na DVD, jsou tam jeho roztodivné hudební prezentace. Všechny jsou na velmi vysoké muzikantské úrovni (domnívám se, že za Ritchieho Blackmora v Deep Purple je to velmi dobrá náhrada. Svou úrovní hry se Gloverovi, Paiceovi a Aireyimu suverénně vyrovná – je to studovaný hudebník, znalý teorie a harmonie a přesto se smyslem pro improvizaci. Kromě toho má bohatou a dlouholetou praxi a dokáže procházet se suverénní bravurností napříč žánry. Tohle by mnohý jiný hardrockový kytarista nedokázal…).
Albem jsem nadšen po všech stránkách a zcela zodpovědně mu dávám plný počet hvězdiček.
↧
Blonde on Blonde - Rebirth
V roce 1969 přišli Blonde On Blonde se singlem Castles In The Sky / Circles a v roce následujícím i se svým druhým albem Rebirth, které obě písně obsahuje (b stranu v nezkrácené sedmi a půlminutové verzi). Albu opět dominuje psychedelický sound odkazující na 60. léta, do něhož celkem dobře zapadá trochu roztřesený výše položený vokál nového zpěváka Davida Thomase.
Singlovka Castles In the Sky LP otevírá. Jde o příjemnou věc s psychedelicky znějící kytarou, která nabídne zajímavé sólo. Patří k těm lepším na desce.
Ve stejně kvalitním duchu se nese i píseň Broken Hours s výraznými bicími.
Heart Without a Home už je odvážnější a razantnější kousek, který dává více prostoru instrumentální stránce hudby této velšské skupiny. Zvláště výborná kytara se zde nechává ráda a hodně slyšet.
Nostalgicky zní se svou akustickou kytarou Time Is Passing, která jakoby odkazuje na květinové léto v San Francisku.
Circles je také pomalejší a v albové verzi nám ve střední části nabídne hodně vybuzené dlouhé sólo na kytaru.
November už mi připadá méně zajímavá, opakuje to, co nám už nabídly předchozí písně, ale úroveň je spíš sestupná.
Dvanáctiminutová Colour Questions nabízí mezi slokami dlouhé instrumentální pasáže vyplněné především kytarovými exhibicemi až experimentálního charakteru.
Desku uzavírá You'll Never Know Me / Release, která také patří k těm delším (7:47). Z rámce alba mírně vybočuje použitím klavíru. Mohla by asi být trochu kratší.
Rebirth je o něco slabší, než jeho předchůdce Contrast. Slyším to na 3,5 a protože jsem prvotině kapely dal 4 hvězdičky, zaokrouhlím tentokrát dolů.
↧
↧
Starfire - Starfire
Ve své době (1974) vyšla tato deska pouze vlastním nákladem kapely v počtu 200 výlisků. Dnes se dá koupit na CD firmy Radioactive. Stylově se jedná o hard rock s drobnými náznaky progresivity, ale přidaná hodnota prakticky žádná. Jako celek tedy spíš podprůměrné dílo ne moc dobré zvukové kvality, ale pro sběratele rockových desek z první půle 70. let určitě zajímavost. S chutí si poslechnu snad jen Comfort Me a Many Moods Ago. Náznak něčeho poslouchatelného je i v Slippery a Merry Crises. Zbytek mě vyloženě nudí. Možná, že kdyby měli Starfire tenkrát více štěstí a dostali se do rukou pořádného producenta a dobrého nahrávacího studia, byla by výsledkem dobrá hardrocková deska. Ale to se zjevně nestalo. Není to ani na tři hvězdičky, ty zde dávám o poznání lepším dílům.
↧
Lennon, John - Imagine
Album Imagine, které John Lennon natočil v r. 1971, bylo jeho posledním albovým projektem, které vydal v Británii. Prožíval období partnerského štěstí v porozumění jeho ženy Yoko Ono a společně s ní nacházel i v jeho rezidenci Tittenhurst Park v Ascotu potřebný klid a koncentraci ke komponování a psaní textů. Třebaže beatlesovské záležitosti nebyly dořešeny a napětí ve vzájemných vztazích bylo zklidňováno v pomalém tempu, řadu záležitostí už dokázal vidět prizmatem racionality a smíření. Nepřestával být ale pořád snílkem, ať už v rovině politické nebo sociální a mnohé z toho, včetně okouzlení vztahem s japonskou manželkou se promítalo do přípravy nového alba…..
Poprvé jsem ho získal za 100 Kč v rámci dovozu již zmiňovaných desek firmy Dum Dum India. Zvuk alba byl příšerný o praskání v drážkách nemluvě, ale hudba samotná byla nádherná – ryze lennonovská. Domnívám se že album Plastic Ono Band (1970) a Imagine (1971) jsou mimořádnými uměleckými majstrštyky a dodnes mají svou obecnou platnost, poslání a uměleckou obsažnost, jako máloco jiného.
Už obal alba, kde byl zachycen Johnův portrét v jakémsi oparu nebo oblaku jakoby to zmíněné snění ještě prokresloval i vizuálně. Snění o míru, lidské snášenlivosti, pacifismu, toleranci a o lepším světě bylo na počátku sedmdesátých let obrazem doby všech mírumilovných lidí…. Vietnamská válka hořela s neztenčenou silou v podobě náletů napalmových bomb, nepokoje lokálních válek v Africe byly předmětem novinových zamyšlení, diktátorské vojenské režimy v Jižní Americe masakrovaly své odpůrce, nevyhlášená občanská válka v Severním Irsku nabývala hrozivých rozměrů, hladomor a občanská válka probíhala i v Bangladéši, nehledě o konfliktech na Blízkém východě mezi Izraelem a arabskými státy…
Provokativně vyzníval i obrázek Johna držícího za uši pořádného vepře domácího, čímž chtěl provokovat Paula McCartneyho, který držel za rohy berana na jeho albu Ram, vydaném před tímto albem…
Protože John Lennon byl můj beatlesovský kůň, během let v dobách vinylů jsem si nasbíral jeho kompletní řadovou albovou diskografii, včetně experimentálních alb z raných začátků – pouze Wedding Album bylo opravdu nedostupné. Nakonec jsem se k němu probojoval v dobách CD a dnes je v mé sbírce cennou raritou. Později jsem získal album Imagine v anglickém originálu i s vloženým plakátem a tištěnými texty a nakonec jsem si pořídil tenhle titul i na CD v remasteringu. Po zvukové stránce teprve v poslední variantě bylo dosaženo kvalitního zvuku, který jsem si vychutnal v jednotlivostech.
IMAGINE – temné klavírní akordy ve vážném ladění, to je úvod první zásadní skladby na albu. Johnův hlas zní jasně bez emocí, spíš jaksi zranitelně a tak se krásně poslouchají další postupy jednoduchých basových linek a tikajících bicích nástrojů a vnímáme i smyčcový background, který má nejen zde, ale i na celém album velký význam. John nepotřeboval k sdělení žádné šílené harmonické zvraty, rafinované aranžmá a masivní sound…. Interpretační způsob a hudební doprovod znějí automaticky a samozřejmě, ovšem s hlubokým pacifisticky snivým způsobem o světě bez hranic a naplněném humanistickými ideály.
CRIPPLED INSIDE – elektrické kytarové rozklady jsou jakýmsi entrée a další skladba běží ve střednědobém tempu. Má zemitost podání a obecnou přehlednost v harmonii. Mohli bychom o ní hovořit jako o country-blues. Stylový klavírní doprovod, pleskavé bicí nástroje a především kytarové doprovody. Klavírní mezihra Nickyho Hopkinse zní velmi příjemně a odvíjí čitelnou melodii, třebaže textový obsah zdaleka nekoresponduje s víceméně optimistickým vyznění skladby. Účinným způsobem do hry zasahuje hostující George Harrison na dobro, jehož klouzavé tóny znějí skutečně výtečně. Závěrečná fáze je pojednána v klasickém bluesovém pojetí, dokreslující celém schéma…. (chybí jenom beatlesovské : „oh yeah“).
JEALOUS GUY – nádherná balada. Její základy vznikaly během pobytu Beatles v Indii a jako demosnímek byla nahrána s jiných textem v květnu 1968 v domě George Harrisona pod pracovním názvem Child Of Nature… Jedna z nezásadnějších písní na albu, ale obecně i v Johnově kariéře! John si nahrál klavírní doprovod společně s akustickou kytarou, John Barham doplnil velebný sound pomocí harmonia a Klaus Voormann s mjeho přímými basy a Jim Keltner bez jakýchkoliv výbojů obsluhuje bicí nástroje. Je zde i v té době neznámý Alan White (doplňující rytmické vibrace). John výtečně zpívá. Jeho lyrický projev je velmi odmanivý a hladivý. Zní velmi zaujatě a zranitelně a vyzpívává nejniternější pocity. Nádherná melodie, ale i harmonie. Famózní záležitost!
IT´S SO HARD – první syrovější rocková skladba. Johnův hlas zní syrově a přiškrceně jakoby ze sebe vypravoval některá sdělení s velkým vnitřním naštváním. Hostující saxofonový virtuos King Curtis do skladby nahrál výtečné party, stejně jako Flux Fiddlers svoje jedinečné smyčcové obrazce. Na bicí hraje Jim Gordon, člen kapely Derek And Dominos. Možná v této skladbě cítím čitelnost doprovázejícího Plastic Ono Bandu jaksi výrazněji a leninovský projev to jednoznačně korunuje, tak jako důrazné Voormannovy basy dusající v základním rytmu, se zajímavým smyčcovým závěrem…
I DON´T WANNA BE A SOLDIER MAMA – protiválečně laděná skladba. Má v sobě napětí, neklid, úzkost. Keltenrovy bicí nástroje a Voormannovy basy hrají zajímavé nekomplikované, ale rytmicky proměnlivé doprovody, je zde i George Harrison se slide-kytarou, jehož klouzavé modulované tóny rozechvívá s velkou precizností Nicky Hopkins na klavír a opět výtečný jazzman King Curtis na saxofon, dva členové skupiny Badfinger připojují akustické kytary, na tamburínu je zde Mike Pinder (člen slavných Moody Blues). John hraje na elektrickou kytaru. Skladba ve mně evokuje válečnou mašinerií, blátivou krajinu plnou mlhy a neholené tváře pěšáků se samopaly, které jsou nabízet svoje životy všanc za cizí zájmy. Tohle všechno v instrumentálním doprovodu cítím, včetně zvukového experimentu v závěru skladby v psychedelických obrazech. Varovná a znepokojující píseň…
GIMME SOME TRUTH – tahle skladba se rodila ještě v době existence Beatles, ale nakonec na ni nedošlo. Má výtečný rockový základ a sound, při kterém mi běhá mráz po zádech. George Harrison sem natočil výtečné sólo na elektrickou kytaru. Jeho řeřavý tón se vám zaryje pod kůži a já znovu (jako už vícekrát) lituji, že tohle sólo nemá delší stopáž. Výtečný valivý rytmus a správně vystavěná melodie. Skladba přímo vybízela k různým pocitovým asociacím, ale také k dalšímu vytváření coververzí. Pro mně jedna z nejskvělejších skladeb na albu a také v Johnově diskografii. Napsat podobný typ rockově nezakomplexované přímočarosti chce velké vnitřní přesvědčení a smysl pro detail, zahalený do zajímavého a úderného aranžmá. To se zde podařilo jedinečným způsobem!
OH MY LOVE – úplně odlišný písňový příspěvek. Křehká balada. Velmi citlivě vystavěná, zahraná a nahraná. Úvodní kytarové intro na elektrickou kytaru a další akordové roklady hraje opět George Harrison, klavírní doprovod a čistý a přirozený hlas s obnaženými pocity – to je John sám. Nicky Hopkins dodává jemné předivo elektrického piana, pod Voormannovy basy a Alan White téměř neslyšitelné bicí a tibetské činely. Jedna z nejcitlivějších písní na albu je kontrastem k předešlé, ale i k následující skladbě. Producent Phil Spector a John věděli velmi dobře, jak sestavit dramaturgii, aby její účinnost byla co nehlubší. Travnátá louka letního podvečera milostné vyznání daleko od civilizačního chaosu, tohle je moje vize…..
HOW DO YOU SLEEP? – nezřetelné hlasy ze studia a dolaďování smyčců a pak už se odvíjí jedna z nejsilnějších a nejdůležitějších skladeb na albu. Není moc lichotivá a demonstruje stav napjatých vztahů mezi Lennonem a McCartneym. Od počátku má víceméně konfrontační charakter a hodně lidí si kladlo otázku, jestli to bylo nutné. John zde vyzpíval všechny pocity, které s ním zmítaly v rámci vztahů se starým kamarádem z dob dětství a jejich společně vytvářené beatlesovské slávy. Leccos z toho je namístě, ale nemohu se ubránit dojmu, že i vliv Yoko Ono zde hraje nezanedbatelnou roli, což asi bylo v té době veřejné tajemství. Skladba má výtečné aranžmá. Slide-kytara George Harrisona ohýbá tóny v až provokativním soundu (což je i na jeho beatlesovské propojení přinejmenším fatální). Smyčce Flux Fiddlers zde mají nezastupitelnou úlohu zvláštní harmonické struktury, které důležitým způsobem prokreslují. Dostat do několika minut zhuštěný dramatický podtón, prokreslit ho svým zpívaným sdělením a naservírovat všechny pocity do jednoho tvaru, to je mimořádná schopnost transponovat myšlenkové pocity do výsledného tvaru. Přes řadu vnitřních rozporů se mně tato skladba hodně líbí – nezatížen jeho obsahem bych řekl, že má nejsilnější náboj na celém albu, vedle další vynikajících písní.
HOW? – po předešlé skladbě musí přijít něco komornějšího a také to z předpolední skladby cítíme. Klavírní téma nahrál John za asistování druhého klavíru Nickyho Hopkinse. White na bicí nástroje (zní skoro stejně jako Keltner) a stručně zásadních basů Vormanna za rytmického přispění Johna Barhama vznikla jednouchá písnička, kterou aranžérsky dokreslily citlivé smyčce. Mají zde velmi důležitou roli – přinášejí atmosféru smíření a věčně nezodpověditelných otázek k danému obsahu písně…
OH YOKO – odvázanou písničkou v čitelných harmoniích a přímočarou melodií dokreslují zvonivé akustické kytary, Hopkinsovo uvolněné klavírní akordy a dusající Voormann a White v rytmické samozřejmosti. John vedle kytary a srozumitelně čistého vokálního projevu stupňuje svou zamilovanost a odevzdanost své manželce. Připojí dovádivé sólo na foukací harmoniku do mezihry. Možná nejpřirozenější a nejodvázanější píseň na albu, která uzavírá lennonovské pohledy na život v těch nezkreslený a nezamlžovaných obrazech. Zní to neuvěřitelně, ale tahle hudba je už čtyřicet let stará. Přesto nemám pocit, že jsem zabloudil do hudebního muzea a musím se probojovat k hudebnímu sdělení přes vrstvy prachu… Je zde hodně životodárného jiskření a opravdovosti, ať už ho pojmenujeme jakýmikoliv jmény…
Album Imagine je poselstvím humanismu, ryzího lidství a obnažených pocitů, které získávají konkrétní pojmenování a nestydí se mluvit o věcech, které lidé buď ze studu, společenských předsudků, nebo z obyčejné zbabělosti a pohodlnosti nechtějí uvolnit ze svého nitra a dát jim konkrétní název. John Lennon byl opravdový rockový básník a humanista, samozřejmě vnitřně rozháraný člověk, který zápasil s mnoha svými „démony“, ale přesto to byl opravdový velikán a originál a jakýsi mluvčí své generace. V tom přesáhl mnohé svoje souputníky a jeho význam zůstal nejenom v hudební, ale i myšlenkové podobě naprosto nezávislý….
Alba, pod kterými je podepsán a byla vydána už mimo Británii v USA jsou v mnohém jiná. Ztratila britský pohled na věc, ale to neznamená, že jsou špatná nebo poklesle nízká. Ovlivněn jiným prostředím, jinými lidmi a jinými společenskými okolnostmi komponoval jinak a také byl jinak vnímán. Měl pocit, že konzervativní Británie není pro umělecky založeného člověka prostorem pro absolutní svobody a proto se rozhodl s Yoko Ono natrvalo vycestovat do USA…. Ale to už je předmětem zamyšlení k jiným albům.
Imagine je vynikající umělecký artefakt a dodnes z něho cítím nepopsatelné vibrace. Proto dávám plný počet hvězdiček!
↧
Uriah Heep - Innocent Victim
Album Innocent victim už nemá také jednoznačné hodnotenia. Ja patrím medzi ľudí, ktorým sa tento album páči. Kapela tu možno nehrá tak tvrdo a temne ako kedysi, oveľa viac pridala na melódii a dajme tomu pop rocku. Ale stále je to pre mňa kvalitná hudba. Príklad máme hneď v úvode. Skladba Keep on ridin´ je práve takým príkladom tej zmeny. Je to veľmi príjemná skladba, dobré vokály a melodika vyvolávajú vo mne príjemné pocity. Flyin´ high sa snaží o ráznejší rock a Roller takisto, akurát v miernejšom tempe. Najviac to však zaberá v našlapanej skladbe, ktorá patrí ozaj medzi najrockovejšie veci Uriah Heep Free n´ easy. Vrchol tohoto albumu sa pre mňa skrýva v skladbe Illusion. Teda, treba spomenúť, že v skutočnosti je to dvojskladba Illusion/Masquerade. Lenže z mne nepochopiteľných dôvodov bola predelená a prvá časť šla na album, kým druhá na B stranu singla. Na cd reedícií je ako bonus pôvodná podoba, v ktorej aj túto dvoj skladbu počúvam. Illusion je veľmi citlivá vec, ktorá sa najlepšie počúva v daždi a melanchólia z nej priam vyžaruje. Naproti tomu Masquerade je rýchla rytmická a melodická skladba, ktorá svojim kontrastom túto dvojkompozíciu ešte viac povyšuje. A potom ide veľmi známy hit Free me. Mne osobne sa opäť veľmi páči, je to pekná melodická pohodová skladba, ktorá sa mi vôbec ešte neopočúvala. Nasleduje ďalšia rocková vec Cheat n´ lie. The Dance je zaujímavá skladba, dýcha z nej dávka melanchólie a veľmi rád ju počúvam takisto v daždi. Jedna z mojich najobľúbenejších. Záverečná Choices sa opäť snaží uzatvoriť album Uriah Heep veľkolepo. Treba povedať, že na Firefly nemá, avšak v tejto skladbe rezonuje tajomno, ktoré v ostatných skladbách na albume nie je, preto je táto skladba výnimočná. Lawtonov spev je plný napätia, chýba tu už len nejaké vyústenie. Bonusy - okrem spomínanej Masquerade tu máme ešte outtake The river, dobrá našlapaná skladba, a outtake ešte z Firefly Put your music, ktorá by bola skvelá rocková vypaľovačka nebyť tej mizernej kvality. Takže zhrnuté - Innocent victim patrí medzi moje obľúbené albumy kapely, vôbec mi neprekáža zmena v hudobnom smerovaní.
↧
Moody Blues - In Search of the Lost Chord
Anglická "brumbeatová" skupina Moody Blues pochází původně z Birminghamu. Dozvěděl jsem se o ní už dávno, ještě jako školák na ZDŠ, když jsem odebíral v r. 1969 Větrník a tam byla rubrika o domácí a zahraniční hudbě. O skupině tam poměrně zajímavě pojednaný miničlánek a tak jsem jejich název (Náladové blues už nezapomněl). V Melodii se ovšem stali Moody Blues předmětem souboje dvou hudebních kritiků. Tuším, že jeden byl Jaromír Tůma a druhý Petr Dorůžka a oba argumentovali tím, že jednomu se z těch a těch důvodů kapela nelíbí a druhý měl diametrálně odlišný názor. Dnes už si nepamatuji, kdo ze jmenovaných pánů zaujímal které stanovisko…
O Moody Blues bylo známo, že začínali jako klasická rhythmandbluesová skupina, ale v tomhle žánru se jim nedařilo a tak hledali jiné cesty hudební výpovědi. Byli to vzdělaní a studovaní hudebníci a každý hrál na několik nástrojů. To byl ideální stav, který svědčil o tom, že instrumentální potenciál kapely bude na vysoké interpretační úrovni.
Mají svoje prvenství v hudební historii tím, že na albu The Days Of Future Passed jako první rocková kapela spolupracovala s Londýnským symfonickým orchestrem, řízeným Peterem Knightem…. Já jsem se k nim dostal opět o něco později, když už vlastně jejich sláva začala upadat. Nicméně album, které mám opatruji jako oko v hlavě.
Kdybych měl vybrat nejzajímavější výtvarně pojednaný obal alba, který znám, pravděpodobně by to byl obal alba, které si dovolím nabídnout vám v recenzi. Je na vysoké výtvarné úrovní a má mysticky tajemný obal se zajímavými podobenstvími….
Výrazná většoina jejich obalů alb má zajímavé, snové až pohádkové fantaskní náměty (byla by to pěkná domácí galerie zarámovaných vinylových obrazů z elpíček).
Moody Blues budou dodnes nesmrtelní svým velkým hitem Nights In White Satin, který se stal megahitem kapely a dodnes se hraje v řadě různých úprav, včetně příšerných kapel v kavárnách, barech a v kapelách doprovázejících mladé taneční páry při výukách tanců. Byl jsem překvapen, kolik lidí tuhle skladbu zná, ale už nikdo z nich nezná název Moody Blues…..
Možná bych mohl neinformovaného posluchače vybídnout k tomu, že dříve než začne objevovat hudbu Pink Floyd, by bylo zajímavé nejprve se seznámit s hudbou Moody Blues. Samozřejmě nechci tyto kapely vzájemně srovnávat, ale vím, že existují hudební fanoušci, kteří se do Pink Floyd nedokáží dostat a hledají možná nějakou cestu, jak se připravit na vnímání určitého pojetí typu hudby, proto si myslím, že Moody Blues by takovým „návodem“ mohli být…..
Takže ještě připomeňme, že skupina Moody Blues byla první, v níž klávesový hráč Mike Pinder použil novátorským způsobem mellotron… Tak jak jej známe později v instrumentaci a instrumentálním obrazu King Crimson a Genesis…..
DEPARTURE – tajemné cinkání harfy a citery přeruší mohutný attack (okamžitě přerušený) a elektronické bzučení se zvedá od země doprovázeno tajemným psychedelickým šepotem, který přejde do výkřiku…
RIDE MY SEE SAW – druhá skladba má výrazný harmonický základ se stanovenou melodií, na které se odvíjí další instrumentální a vokální děj. Rytmika hraje přesně v daném tempu a nijak nevybočuje s obecného konceptu. Ke slovu přichází kytarovým vstupem v sólovém projevu kytarista Justin Heyward. Nepřináší žádné avantgardní poselství v hendrixovském duchu, ale přehlednou nekomplikovanou strukturu. Všechny nástroje a vokální složka jedou v pevném tvaru neomylně dál…
DR. LIVINGSTONE, I PRESUME – přiznám se, že úvodní část skladby mě hodně odradila. Tenhle melodický obrat mi připadal jak vystřižený z Vlaštovky pro malé děti. Další část skladby se ovšem ale promění a instrumentálně a vokálně získá větší nezávislost. Bohužel pochodový rytmus a melodická složka se nám zase vracejí… no. Skladba je britskou oslavou známého objevitele Afriky 19. století – dr. Davida Livingstona. Podle mého názoru se mělo ubrat na příliš „optimistickém“ duchu písně. Heyward střídá elektrickou kytaru, ale i dvanáctistrunnou kytaru a kapela opět hraje v organickém pojetí….
HOUSE OF FOUR DOORS – další skladba má silně psychedelického ducha. Vyčnívá z ní mellotron Mike Pindera a perkusivní bicí nástroje a tympány Graeme Edge. Co vás na Moody Blues zaujme a podle čeho je bezpečně poznáte je používání mellotronu a vokální složka. Přeslechnout nelze ani flétnu Ray Thomase. Teď do hudebního psychedelického soundu vstoupí najednou nečekaně cembalo, které nám připomene hudbu z rozhraní renesance a baroka a pak najednou mocný patos mellotronu a klavíru, jakoby si chtěl pohrávat se symfonickým odérem Beethovena
LEGEND OF A MIND – akustické kytary znějí velmi příjemně (dvanáctistrunná a šestistrunná) a navozují atmosféru klasických šedesátých let s psychedelickým odérem. Také zde v textu opěvuje legendárního proroka LSD – dr. Timothyho Learyho, vyhozeného profesora z univerzity, který veřejně prohlásil, že používání LSD není nebezpečné a že rozšiřuje obzory…. Skladba má velkou harmonickou a melodickou proměnlivost, která vás s houkavým vokálem nabudí do intimního psychedelického rauše, ve kterém nádherně zvoní dvanáctistrunná kytara a příčná flétna. Vnímáme i ohýbaný tón mellotronu, který navozuje atmosféru orientu. Thomasova flétna má zajímavé sólo a prokresluje hadovité tóny. Dynamika skladby zesiluje a skladba nabírá prostorový sound. Střídání melodiky a rytmických důrazů je velmi zajímavé, včetně skvěle zpívaných vokálních partů. Velmi zajímavá skladba s nevšední atmosférou – klasický model své doby!
HOUSE OF FOUR DOORS (Part 2) – úvodní téma vám nabídne atmosféru, která jakoby předjímá první a druhé album King Crimson…. Ovšem jen do okamžiku, než přijde ke slovu vokální složka a harmonické proměny. Moody Blues znějí výrazně optimističtěji a nevyvolávají nějaké chmury a stavy neklidu. Možná právě proto se stali ve své době tak populárními a žádanými….
VOICES IN THE SKY – příjemná balada, zpívaná Justinem Heywardem, který hraje rovněž i dvanáctistrunnou kytaru a mírně šlapající rytmika je doprovázena Pinderovým mellotronem a Thomasovou flétnou. Edge dohrál k rytmickým partům ještě percussion a máme tu příjemnou melodickou píseň v ryze britském duchu. Samozřejmě nebeské vokály andělských trub, které se vznášejí nad hlasem zpěváka a nad příjemnými harmoniemi. Heywardovy skladby mají určitý skladatelský styl a odbočují od ostatního materiálu. Možná nejsou lepší, ale jsou nejvýraznější….
THE BEST WAY TO TRAVEL – další skladba mě zase v lecčems může připomenout psychedelickou operu Pretty Things – S.F. Sorrow. Bzučení elektronických efektů a připojeného tónového generátoru vytváří psychedelický opar. Zvonění akustických kytar, vrčení mellotronu, přivolává tajemné zvuky připomínající pralesní život Amazonie….
VISIONS OF PARADISE – propojení hammondek a mellotronu vytváří dumavou atmosféru další skladby pod kterou přede dvanáctistrunná kytara svoje sítě. Klenuté vokální party se propojují s obrazy nebo vizemi vysněného ráje na zemi. Tady se prostě rocková identita do daného konceptu jednoduše nehodí, ale nikomu si myslím, že to nevadí. Bukolickou atmosféru dotváří vedle flétny i aplikace indického sitáru a chladné dlouhé tóny mellotronu kreslí snové obrazy, při kterých můžete slastně přivírat oči jako před zapadajícími paprsky slunce v ideálně krajině vysněných představ… Heyward přiznává, že aplikace sitáru do hudby Moody Blues přišla díky Georgi Harrisonovi, který prosadil sitár do svých některých skladeb Beatles….
THE ACTOR – další skladba má zvláštní harmonické proměny, rytmy zůstávají jakoby přitlumeny, zato flétnové party a kytarové pavučiny se nesou nekonečným prostorem zjitřených představ. Heywardův hlas zní jasně, má klenutý sound a doplňuje se s ostatními sbory a instrumentálním doprovodem. Hudba má vyloženě konejšivý a hladivý charakter, jako když byste měli jejich melodie a harmonie vnímat jako léčebnou kúru – prostě typ hudební terapie na zklidnění a uvolnění. Tím nechci říci, že by se jednalo o nějaký nudný výlet, ale neočekávajte žádné agresivní decibelové výboje. Moody Blues hrají pro přemýšlivé a lyrické publikum a ne pro drsné rockery nebo metalisty (!), ale tohle je jasné už od prvopočátku.
THE WORD – o úvod se postará recitovaný hlas nějakého závažného klasického literárního útvaru nebo básně s filosofujícím podtextem… je to předobraz závěrečné skladby…..
OM – skladba má prvky přetransformované indické hudby evropskou kulturou. Vnímáme zde sitárové nástupy, perkusivní bubínky a mocné andělské sbory, které doprovází ohýbané tóny mellotronu, flétna a ústřední motiv nekonečné meditační OMMMM. Zurčivé tóny harfy se prolínají se sitárem a my se přenášíme stráolním prostorem do meditačního tábora pod Himálaje a necháváme svoje pozemské starostí daleko za sebou. Ovšem rytmus se nečekaně zrychluje a zase se zpomaluje a my vnímáme indické kontemplace při prozkoumávání svého nitra (možná si milovníci Beatles vzpomenou na Lennonovu skladbu Across The Universe a na tajemné zaříkávadlo JAI GURU DEVA OM…) tak tohle OM zde má svůj vlastní bytostní význam.
Upřímně řečeno, seznámil jsem se i s další produkcí skupiny Moody Blues, ale nabyl jsem dojmu, že kapela se držela poměrně velmi úzce daného modelu a schématu svého pojetí hudby a tak se alba vzájemně připomínají a posluchač je hudebně začne rozeznávat jen podle prvních a posledních skladeb… Tohle mě na nich vadilo. V první polovině sedmdesátých let už byla jejich hudba nemilosrdně převálcována modernějším a instrumentálně a aranžérsky náročnějším artrockem, takže nějakou dobu přežívala dál díky svým skalním příznivcům. Nicméně si myslím, že pořádný fanoušek historie rockové hudby by neměl tuhle kapelu vynechat a „povinně“ by měl mít jedno řadové album doma ve výbavě.
Albu In Search Of The Lost Chord – už ten název Hledání ztraceného akordu vyvolává zajímavé a tajemné asociace….. udělím plný počet hvězdiček. Je ovšem pravda, že na jiných albech bych s nimi už šetřil, protože ten zmíněný hudební model vás začne přece jenom mást a tak bych šel na jiných albech na čtyři, ale asi i na tři….
Tohle album ale vnímám jako jakési hudební poselství.
↧
↧
John, Elton - Madman Across The Water
Elton John zvláštní postava britské hudební scény…. Začínal na počátku šedesátých let v rhythmandbluesové skupině Bluesology – bluesmana Long Johna Baldryho. V jeho kapele hrál na varhany. Byl ale mnohem lepší klavírista. Nakonec obor klavír vystudoval na Královské hudební akademii v Londýně. Měl sice klasické vzdělání, ale nechtěl hrát klasická témata. Chtěl zpívat a doprovázet se na klavír ve vlastních skladbách. Nějaký čas ale trvalo, než se prosadil. První album nebylo moc průlomové, ale brzy nato prorazil stavidla a nastoupil grandiózní kariéru. Také mu hodně pomohl producent Gus Dudgeon.
Seznámil jsem se s jeho jménem v r. 1972, kdy k nám již citovaná indická firma Dum Dum India dovezla svoje praskající elpíčka. Album jsem si koupil, aniž bych o jménu Elton John cokoliv věděl (!?) Zaujal mě džínový obal alba a také název Madman Across The Water (volně přeloženo Šílenec napříč řeky) (!?). V Melodii jsem na zadní straně pak objevil chlapíka (blonďáka) s polodlouhými vlasy britského střihu s velkými brýlemi.
Album se mě zalíbilo na první poslech a začal jsem se k němu pravidelně vracet, třebaže pro mě byli prioritní Led Zeppelin, Deep Purple, Jethro Tull, Uriah Heep, King Crimson, Atomic Rooster…. Našel jsem si zajímavý protipól a dodnes album rád poslouchám.
TINY DANCER – lyrický klavírní úvod. Hezké klavírní rozklady a technicky bezpečná práce obou rukou. Hlas Eltona Johna má jasně prolínavý hlas mírné nosovky a příjemně se poslouchá. Steel-kytara se prolíná s elektrickou kytarou, která hraje nenápadné vsuvky a rytmika dusajících bicích nástrojů a zemité baskytary se propojuje s výtečnými vokálními sboristy. Rytmiky ovšem přitlačí a máme tu výtečný refrén s klenutou harmonií a zpěvákův hlas doprovázejí i přearanžované smyčce, se kterými mistrovsky pracuje aranžér Paul Buckmaster. Vytvářejí výtečné pozadí a jeho vlnové nápory jsou velmi sugestivní. Klavírní hra má stále živost a barevnost. Prostě pan klavírista – ale ty smyčce, ještě teď mě leze po zádech mráz! Dramatická mezihra kdy se prokreslují jednotlivé detaily aranžmá. Myslím, že citlivý posluchač tohle ocení. Sborový zpěv výtečných zpěváků dodá něco soulového odéru a skladba je v závěru….
LEVON – další klavírní intro. Eltonova skladatelská linie má výtečnou melodickou linku. Myslíim že skladatel by docenil jeho postupy. A opět ten ďábelský Paul Buckmaster provádí neskutečné věci se smyčci a bubenický break do hry vpustí rytmiku. Smyčce převezmou hlavní iniciativu, stejně jako akustické kytary a upozadněné varhany. Hraje na ně „nějaký“ Rick Wakeman. Kdoví, jestli právě na tomhle albu nesbíral prvotní inspirace k jeho pozdějším grandiózním sólovým projektům (?!). Elton John zpívá s velkým nasazením. Jeho klavír sice překrývají smyčce a hutné rytmy, ale pořád ho vnímáme. Skladba graduje a instrumentálně se zde dějí opravdu zajímavé věci, opakující se schéma vrcholí bubenickými breaky a úderností klavírních akordů…
RAZOR FACE – další skladba s nezvyklými harmonickými postupy. Melodická linka je stále čitelné, není ale prvoplánová, ale prochází řadou akordických proměn a v pozadí slyšíme akordeon a elektrickou kytaru, která pojednou získává větší prostor. Nedominuje, ale poprvé si uvědomujeme její přítomnost v zajímavých mezihrách. Teď dokonce dostává příležitost zahrát menší sólo. Hraje na ni legendární kytarista Chris Spedding, zkušený studiový sideman (ale také doprovazeč Jacka Bruce v jeho kapele po rozpadu Cream). Výrazná rytmizující skladba rockové typu, kde ucítíte trochu blues a jazzu. Diana Lewis se blýskne hrou na akordeon ve virtuozním pojetí a střídá prostor s Chrisem Speddingem. Lze na ni pohlížet jako na derivát rocku bez přimhouření oka….
MADMAN ACROSS THE WATER – velmi sugestivní úvod na akustickou kytaru. Klavírní téma podpírá vynikající melodickou kompozici. Davey Johnstone na akustickou kytaru a Chris Spedding na elektrickou se výtečně doplňují. Je to ale Elton John, který má veškerou iniciativu na své straně. Rytmické zvraty par excellence. Tympány, smyčce – violoncella, violy a housle ve velkém stylu. Eltonův hlas se ztrácí a tříští v prostoru. Opakující se schéma má v sobě jistou uhrančivost a to navíc přichází do tématu opět tsunami smyčcového náletu Buckamasterova aranžmá. Ta gradující atmosféra je jedinečná. Dochází ke zklidnění a akustická kytara a klavír s Eltonem hlasem jsou opět ve hře a kapela je za nimi. Ano, mám celou dobu pocit, že sleduji dramatický obraz po vizuální i zvukové stránce. Tolik dynamických odstínů a emocí v několika minutách se těžko kde rychle najde. Je tady opět Wakeman, ale jen kreslí, nehraje v jeho slova smyslu. Tohle dělá hlavně Spedding a smyčcové vlny. V každém případě vrchol celého alba! Myslím, že nic podobného Elton John ani předtím, ani potom už nenatočil!
INDIAN SUNSET – šumění varhan a pak pouze Elton John, který zpívá sám, bez doprovodu. V jeho hlasu je obžaloba, smutek a bezmocnost – otázka prérijních indiánských kmenů zde zůstává hlavním výpovědním motivem…. Dramaticky působí tympany Ray Coopera a také zpívaný projev. Důrazné basy Herbie Flowerse se spojují s razancí smyčců, ale pak po hudebním emocionalitu dochází ke zklidnění a je zde zase klavírní hra čistých tónů a Eltonův hlas zpívá v širokém záběru odstínu smutku, štěstí, svobody a bezvýchodnosti…. Jako milovník amerických Indiánů, jsem této skladbě porozuměl a okamžitě ji přijal. Smyčce zde opět mají ty úžasné rytmické proměny s bicími nástroji a s percussion.
Nevím, jestli mám vnímat následné zklidnění jako vyrovnání s osudem amerických Indiánů, kteří ztratili svoji zemi, svobodu a přírodní nezávislost a propadli nemocem a alkoholu.
V každém případě Gus Dudgeon, Paul Buckmaster a Bernie Taupin dokázali dát dohromady věcem svůj řád a je to z této skladby hodně cítit.
HOLIDAY INN – melodicky rozmarná skladba, kde vedle klavíru vnímáme i mandolínu, které si zjednává svůj prostor, ale také velmi důraznou basovou linku s bicími nástroji. Sborové hlasy mají zase onen soulový místy až gospelový sound. Klavírní mezihra se smyčci, je pojednou zcela nečekaně zatlačena do pozadí, aby zde vynikl indický sitár, na který hraje Diana Lewis. Rytmicky velmi exponované skladba, kde se přes její hutnost i mandolína prosadí, zejména v závěrečné části, kde společně a akustickými kytarami vzniká krásné strunné zabarvování harmonií s jemnými vyprecizovanými detaily jako ve výšivkách…
ROTTEN PEACHES – klouzavá steel-kytara prolíná prostor společně s klavírním tématem. Basové modulace jsou velmi průrazné a citlivé. Sborové hlasy Barryho St. Duncana, Lisy Strike a dalších sboristů dodávají do hry anglického autora skutečně nepřeslechnutelné americké prvky gospelové hudby. Úžasná aranžérská práce. Eltona John hraje s velkým nasazením, se kterými i zpívá jak refrény tak jednotlivé sloky. Ohýbané tóny steel-kytary jsou krásným doplňujícím elementem zajímavé skladby, která v závěru opakuje strhující melodické téma s výtečnými sbory a důraznými rytmy s klavírními běhy…
ALL THE NASTIES – klavírní úvod a jakoby sevřený vokální projev Eltona Johna. Ten se ovšem následně rozzáří za mocného doprovodu smíšeného sboru. Klavírní akordy odehrávají sebemenší tón s velkou jistotou a nasazením. Tympány a bicí nástroje vstoupí do hry později, jejich hra s bubenickými breaky má nasazení. Zklidnění a ztišený klavír se spojuje se sboristy, kteří opakuje téma i nad zpívajícím vzýváním tématu Eltonem Johnem. Mocné tympány Ray Coopera a bicí nástroje v breacích agresivně s dunivými basy ovládnou prostor a skladba graduje a získává na větší a větší intenzitě. Najednou mi nestačí slova, je to snad rapsódie, nebo jiný útvar. V každém případě je to opravdový zážitek.
GOODBYE – výrazné zklidnění. Melancholické tóny klavíru provází smutný hlas Eltona Johna, sevřený loučením a nevratnými okolnostmi. Smyčce se ve své vznešenosti objímají s jeho hlasem a ponurá violoncella dodávají pochmurný závěr, který patří nostalgickému klavíru… Hudební výlet je u konce…
V r. 1984, kdy ještě sametová revoluce byla hodně daleko a kapely a zpěváci ze Západu k nám nejezdili, jsem najednou dostal možnost v Havířově navštívit koncert Eltona Johna. Dlouho jsem neváhal. Tehdejší ceny lístků na tehdejší platové poměry nebyly sice levné, ale chtěl jsem mít zážitek vidět naživo člověka, jehož desku si přehrávám s takovým zalíbením, stejně jako uznávaný opus Goodbye Yellow Brick Road… I když jsem byl rockovými kamarády zrazován, že to bude zklamání, mýlili se.
Elton John hrál mj. skoro polovinu skladeb z tohoto alba (jako bychom se domluvili) a tak jsem zjistil, že skladby interpretuje stejně přesně, věrohodně a pečlivě jako na albu. Rocková kapela, která ho doprovázela byla na velmi slušné úrovni. Byli to doprovazeči, ale v několika instrumentálních skladbách ukázali, že umějí hrát rock and roll, blues a boogie a pořádně přitlačili na pilu. Elton John už měl sice ty svoje bílé oblečky a bílé koncertní křídlo a vyměňoval brýle…., ale na klavír hrál citlivě v romantických obrazech, ale také koncertně úderně, jako by hrál Chopina a v rock and rollech řádil jako Little Richard. Hrál naplno během celého koncertu a ani jednou nevstal a nešaškoval po pódiu, byl to prostě klavírista až do morku kostí a emocionální zpěvák…
Jeho další uměleckou kariéru jsem už víceméně nesledoval, i když tu a tam se mu nějaká balada povedla… Už příliš splynul s popovým proudem, který mě nic neříkal.
Jenom bych dodal, že se v roce 1972 nejlépe prodávala alba Deep Purple (Machine Head), Neila Younga (Harvest), Manassas (Manassas) a taky Elton John – Madman Across The Water. Album se hodně líbilo kritikům jak po stránce skladatelské, textařské, interpretační. Aniž bych byl touto okolností nějak zásadněji ovlivněn, album dodnes rád poslouchám a mám s ním spojeno řadu osobních nepublikovatelných příhod a ani po bezmála čtyřiceti letech mi z něho nevyvanula atmosféra, která způsobovala moje příjemné pocity. Takže plný počet hvězdiček dám.
↧
Sparks - Kimono My House
Po dvou albech se bratři Maelové rozhodli dobýt také ostrovy a starý kontinet. Své parťáky nechali za oceánem a vydali se do Anglie, aby zde zúročili dosud nabyté zkušenosti. Postavili nové Sparks a hned první počin v této sestavě se stal jejich majstrštykem, který vytěžil to nejlepší z výborných náznaků na Sparks a A Woofer in Tweeter's Clothing. Bratři nadále stavěli na originálních kompozičních nápadech Rona a téměř operním falzetu Russela, s novou sestavou však přitvrdili (zvláště kytara dokáže mít potřebný říz) a s pořádným drajvem vrhli mezi nic netušící posluchače takové pecky, jako jsou např. This Town Ain't Big Enough For Both Of Us či Amateur Hour.
Já se k tomuto LP dostal někdy ve čtrnácti (1977), ovšem někdo jej nechal na sluníčku a bylo tak prohnuté, že jsem musel upravit přenosku, aby bráchův gramec Tesla NC 420 byl schopen desku vůbec přehrát. Ze zánovní steresoupravy se na mě valila jedna darda za druhou a když dohrála, byl jsem vždy ještě chvíli jakoby paralizován tou nádhernou směsí rocku, heavy popu a glamu.
Dneska už Kimono My House vnímám střízlivěji, ale vzpomínky se vybavují a požitek dostavuje. Protože jsem jej vždycky bral jako celek, nebudu ani v této chvíli dělat výjimku a popis jednotlivých songů nechám na někom jiném. I když vnímám toto dílo jako vrchol tvorby Sparks, s nástupem nového zvuku trochu postrádám onu rozmanitost, lehkost a hravost, které zdobily předchozí alba.
↧
Santana - III
„Third Santana“, „3rd Santana“ – nebo u nás nazývané Batuka (podle úvodní skladby) považuji v rámci bohaté produkce alb kapely za nejzdařilejší projekt a podle mého soudu asi za nejlepší. Netvrdím ovšem, že nejprogresivnější. Samozřejmě zhruba do r. 1974 vykazují všechna alba kapely vysokou úroveň, zejména první období, ale pokud bych měl vybrat jedno jediné, asi bych se ustálil, že si nejvíc stojím za tímto.
Kapela přitvrdila – nový byl mladý kytarista Neal Schon, který Carlosovi Santanovi participoval v jeho kytarových sólech. To byl hodně dobrý nápad, protože tím album skutečně získalo na ještě větší pestrosti a barevnosti.
Latinsko-americký sound zůstal zachován, objevila se ale na albu i dechová sekce složená z výtečných jazzmanů Tower Of Power a milovník syrových (místy až hardrockových) kytar si rovněž přišel na své.
Album jsem poprvé získal v již několikrát zmiňované sérii Dum Dum India s velmi mizerným zvukem a praskáním, ale podařilo se mi později získat krásnou otevírací americkou verzi, na níž vynikl výtvarný počin, který ve stylu fantasy nabídl jedinečnou podívanou, kterým jsem zůstal fascinován dodnes. Má název „Světelná podívaná těžké vody“ a výtvarníky jsou Joan Chase a Mary Ann Mayer. Obal, který by se krásně vyjímal v nějaké galerii. CD verze ovšem ještě zvýraznila zvukové finesy a jemnosti a tak se dneska kochám opravdu výtečným zvukem, výtečného alba výtečné kapely…..
BATUKA – percussion přicházející zvolna odněkud zdálky, které prokresluje baskytarový riff, ke kterému se zvolna přidává i elektrická kytara. Výtečný a plnotučný začátek! Latinsko-ametrická rytmika se nádherně rozvinula a už máme možnost vychutnat si kytarové eskapády Carlose Santany a mladého Neala Schona. Je to lahůdka. Kytarová jízda ve velkém formátu. Jednotlivé barvy kytarových tónů jsou preparovány wah ewah pedálem, ale i echoplexem a nesmíme zapomenout na hammondky, které to všechno spojují svým téměř kosmickým soundem. Skladba po emocionální expresi zvolna utichá a vrací se k původnímu tématu a volně přechází do další…
NO ONE TO DEPEND ON – nádherné prolínání kytarových partů Santany a Schona. Velmi dobře vymyšlený riff, má nosnost betonových základů přehradní hráze. Barevné perkusivní zvuky timbales, na conga, bonga, kravské zvonce a sborově zpívané hlasy v uvolněné podobě a pak přichází krásné stereofonní kouzlení. Zleva Santana zprava Schon a samozřejmě playback Santanova famózního sóla. Spousta energetického potenciálu, kterému ale ani mladý Schon nezůstává nic dlužen. Skladba měla spoustu tanečních příznivců, ale i zásadní hardrockem nemohli vůbec nic namítnout. Živelnost podání a živočišnost v soundu je nesdělitelná. Přitom formální harmonická struktura skladby není nějak složitá. Dobře napsané aranžmá z ní ale dělá opravdové rockové umění. Jedna z nejsilnějších skladeb na albu!
TABOO – mocný zatěžkaný úvod elektrických kytar, bicích nástrojů a varhan a poté se skladba nápadně zklidní do tradiční latinsko-americké podoby s pestrými percussion a varhaník Gregg Rolie se od hammondek ujímá mikrofonu. Má podmanivý hlas, třebaže to není typický zpívající fronman. Nádherný dlouhý tón Santanovy kytary letí prostorem jako sluneční paprsek. Dave Brown hraje melodickou, ale přesto nijak komplikovanou basovou linku, nemá to ani zapotřebí, protože rytmická složka je opravdu v kapele rozvinutá, kytarové ornamenty dokreslují z pozadí základní téma. Je to velmi dobře napsaný „ploužák“ , který ovšem neztrácí nic z rockové identity a opakující se schéma varhan, kytary a nad tím divoce sólujících tónů elektrické kytary dovádí skladbu až k samotné katarzi, kde přeznívají kytarové tóny a zvuky percussion. Nezbývá než chválit!
TOUSSAINT L´OVERTURE – název skladby zní francouzsky. Jedná se o jméno slavného vůdce povstání domorodců proti koloniálnímu útlaku, který je dodnes vnímán v latinsko-americkém prostředí jako kultovní revoluční postava…. Tak tohle je správně emocionálně rozpoutaná skladba v latinsko-americkém stylu. Tady prostě vnímáte prostředí jako živý účastník. José Chepito Areas, Mike Carabello na percussion a výborný Michael Shrieve na bicí nástroje nám ukazují v téhle skladbě, že rytmické party jsou zde na velmi vysoké úrovní včetně Brownových modulovaných basů. Gregg Rolie rozjíždí sólo na hammondky v daných emocích, není to sice Emerson nebo Lord, ale na tohle v dané hudební formě nehraje… Santana opět vypálí vynikající melodické sólo s Schonem v patách a Coke Escovedo a Rico Reyes – hostující Mexičané zpívají španělsky pod hutný rytmický a pořádně ostrý kytarový doprovod až do náhlého zcela nečekaného závěru před vyvrcholením…..
EVERYBODY ´S EVERYTHING – emoce se dále ujímají slova. Ale jsou zde také výteční jazzmani z kalifornské kapely Tower Of Power, zpěvu se ujímá opět Gregg Rolie sekunduje mu zpěvačka Linda Tillery. Po první sloce se v mezihře ujímá sóla na hammondky Rolie. Rozjíždí to ve velkých emocích a nešetří tóny a ohýbáním zvuku. Po další zpívané sloce přichází ke slovu Santana, ve svých zběsilých kreacích se doslova vysvléká z kůže. Tomuhle já říkám hra jako o život. Závěr skladby patří opět divokým percussion
GUAJIRA – latinsko-americká samba podle nejlepších pravidel daného žánru. Na klavír zde hraje pohostinsky Mario Ochoa, který velmi stylově zapadá do daného žánru. Vedle svého pojetí dokáže vložit do písně i prvky latinizovaného jazzu. Sólový zpěv patří Rico Reyesovi, který se střídá s Coke Escovedem. My cítíme, odkud Santanova hudba pochází a kde vyrůstají její kořeny. Trumpetista Luis Gasca zahraje další příjemné sólo a to už je tady zase Carlos se svým sférickým kytarovým tónem. Když přivřu oči vidím mexickou ristorante s patiem, svůdné seňority s mocnými prsy, havraními vlasy a velkými korálemi a rozevlátými sukněmi, Mexičanky v sombrerech s hustými kníry, polité stoly sherry a pulque a v talířích kuře enchiladas, ve sklenkách pina colada…. No prostě pastva pro oči, ale pro nás hlavně pro uši…
JUNGLE STRUT – další skladba má opět výraznější rockový sound. Je to instrumentální příspěvek. Hammondkový úvod, kvílivý tón kytary a bloudivé údery na percussion a potom rychlý kytarový break a percussion rozbíhají s bicími nástroje celou skladbu v rychlém až superrychlém tempu vpřed. Přiznávky hammondek dělají prostor hlavně oběma kytaristům, ti ovšem hrají opět ve velkém stylu. Rolie si zjedná prostor pro svou klávesovou eskapádu v dalších varhanních emocích a Michael Shrieve na bicí nástroje jede přesně jako namazaný stroj podporován Carabellem a Areasem. Zase to výtečné prolínání kytarových partů, které žena melodii a rytmy divoký vodní tok na imaginární mlýn. Rytmické akcenty čeří rozběhnutý sound i ve výtečných kytarových doprovodech a vy máte pocit, že tohle emocionální řádění snad nikdy neskončí a musíte obdivovat neuvěřitelné hráčské nasazení…..
EVERYTHING´S COMING OUR WAY – poprvé slyším akustickou kytaru a také spíš písničkovou skladbu, skladbu zpívá sám Santana za doprovodu Lindy Tillery. Šlapavé rytmy percussion dokreslují hammondky a střídání durových a mollových akordů sází na čitelnou melodii možná mírně baladického typu. Také jakási nespecifikovaná lyrika se v písni nezapře. Jedná se pravděpodobně o nejsubtilnější skladbu na albu, přestože ani zde kreativní percussion nezahálejí a hammondky ohýbají tóny. Příjemné odlehčení po předešlých náletech rytmů a kytarových sól.
PARA LOS RUMBEROS – jak jsem se dozvěděl, tenhle libozvučný název ve španělštině neznamená nic jiného než oslavu popelářů – tedy přesněji sběračů odpadků a že jich místní obyvatelstvo dokáže vyprodukovat víc než dost, o tom se nebudeme přít…
Klasická latinsko-americká záležitost podobně jako Guajira, ale hraná s výraznějšími rytmickými proměnami. Na trumpetu je zde opět Luis Gasca a hostující dechová sekce Tower Of Power. Příležitost pro Arease, Carabella, Shrieveho na percussion… člověk má pocit, že na conga, timbales, tamburínu, žraločí zuby, claves, bonga, kravské zvonce, skulls a další možné a nemožné bicí instrumenty hraje ve skladbě každý kdo byl momentálně ve studiu. Je to emocionální a žhavě podmanivé až do závěrečného… uhhh.
Pokaždé, když tohle album poslouchám, vyvolává tu u mě docela jiné asociace. Vybaví se mi jaro r. 1973, kdy jsem v Adamově u Brna viděl jedinečný koncert pražské skupiny Formace, která měla skutečně jepičí život, její koncerty by se daly spočítat na prstech obou rukou (ostatně už jsem se o tom asi zmiňoval na jiném místě). Vláďa Mišík: sólový zpěv, percussion, Petr Pokorný: elektrická kytara, Michal Vračko: elektrická kytara, Jiří Kozel „Mužík“: baskytara, zpěv, Karel „Káša“ Jahn: bicí nástroje a hostující Petr Kalandra: akustická kytara, foukací harmonika, zpěv, percussion…. Formace hrála skvělý blues-rock a hlavně mě fascinovala jejich coververze skladby NO ONE TO DEPEND ON právě ze santanovského alba „Batuka“. Michal Vračko vlevo, Petr Pokorný vpravo, uprostřed Vláďa Mišík a opravdu výtečným způsobem si poradili s tímto originálem. Samozřejmě Formace neměla hammondky, ale i tak tahle skladba byla velmi zdařilým počinem po všech stránkách. Kytary se vzájemně prolínaly a zjednávaly si vlastní prostor, stejně jako v kolektivním schématu a do toho Vláďa a Petr Kalandra na congo a kravské zvonce… Tuhle skladbu jsem o rok později viděl na Dnech tisku rozhlasu a televize na Riviéře hrát Skupinu Františka Ringo Čecha. Na pódiu stáli Viktor Sodoma a Jiří Schelinger. Kytarový „démon“ Oldřich Říha hrál santanovský part a druhou kytaru suploval na elektrické piano Miloš Nop. Protože jsem měl možnost posoudit, jak zní originál a nezapomněl jsem verzi Formace, připadalo mi, že čechovská verze NO ONE TO DEPEND ON – nazvaná přiblble Kluci už je to tady (dokonce je to nahrané i na nějakém Schelingrově albu) nemá absolutně žádnou soudnost. Říhovo těžkopádné a kostrbaté vedení kytarového tématu bylo opravdu dost ubohé a otázka stojí, zda vůbec bylo třeba podobnou coververzi vytvářet… a nevěnovat se raději skladbám typu…. „poletíme zítra vesmírnou raketou, na Venuši zakletou. Moje teta dělá totiž namouduši pořádek na Venuši“…. Nějak tak to bylo, ale to už nemá se Santanou zhola nic společného.
Třetí řadové album Santany se mi líbí komplexně po všech stránkách. Jásala nad ním odborná kritika, ale zaujímalo v dané době i čelné pozice na žebříčcích devět týdnů a skladba No One To Depend On dokonce dosáhla v Billboardu na druhé místo, což bylo v dané konkurenci obrovským úspěchem! Kapela zde dosáhla v jistém slova smyslu svého vrcholu a podle mého názoru překonala i slavné album Abraxas (které se mi samozřejmě také hodně líbí). Hudební režii měl na starost jistý Glen Kolotkin, podle jména to nebyl žádný pravověrný Američan a to se mi líbilo.
Nikdy nepřestanu litovat, že v takovém roce 1971 a 1972 k nám Pragokoncert Santanu nepřivezl. Myslím, že by zbořili Lucernu v Praze a že by naplnili i lecjakou halu nebo letní amfiteátr. Zato Vesjolyje ribjata, Allu Pugačevovou, Editu Pjechovou, Muslima Magomajeva… těch jsme si „užili“ víc než dost. Ještě jednou Vám za ně děkujeme, soudruzi! Santana byl sice devizový subjekt, ale prostředky vynaložené by se Vám vrátily…. Jenže problém byl jinde. Santana se narodil na nesprávné straně zeměkoule a tím pádem byl málo ideový…
Kdybych měl doporučit neinformovanému posluchači nějaké album od Santany k poslechu, určitě bych citoval tohle album.
Plný počet hvězdiček!
↧
Hladolet - Kaleidoskop
BIG KOBLICH na rozdíl od cíleného záměru drtivé většiny rockových skupin od počátku nasadit tvrdou linii a vtáhnout posluchače do nitra přes jeho pudy, zde máme co do činění s nostalgicky znějící skladbou s jazzovými názvuky. Prolínání melancholických houslí s elektrickým pianem, pulsující vyrovnanou rytmikou a cílenými kytarovými akcenty s nadlehčeným sólem v mollové tónině otevírají cestu na hudební výlet….
MHA PŘEDE MNOU, MHA ZA MNOU svižná téměř latinizující atmosféra samby spolehlivě šlape v pseudosantanovském duchu, čemuž dodává akordeon atmosféru městské periférie a perlivé tóny elektrického piana jazzovou transfúzi, stejně jako mírně zkreslená elektrická kytara v pozadí a prokreslující trombonové sólo, přivádějící skladbu do finále. Básník Josef Kainar pak „dodal“ do podmanivé tanečnosti svoji poezii.
SÁM A SÁM název skladby jakoby předjímal těžkou podzimní melancholii, kde vedle vstupního parlanda a citlivých vokálů, se interpret opírá o zvláštní, až tajemný text. Náladotvorné harmonie se přelévají prostorem, ve kterém drží varhany celou strukturu, zatímco housle vytvářejí dramatický podtón, stejně jako naříkavý vokál a dlouhé tóny akordeonu….
JÁ V TVÝCH VIDINÁCH latinsko-americká hudební platforma se vrací… Sofistikované aranžmá vokální složky se prolíná s atmosférou dávných sanfranciských skupin psychedelie šedesátých let. Uprostřed skladby dochází k výrazné změně. Pochmurná harmonie otevře prostor houslovému partu, který se gradujícím způsobem, podporován rytmikou a agresívní elektrickou kytarou rozbíhá v zajímavém aranžmá do sevřeného rockového tvaru….
PÍSEŇ JEDNOHO STARÝHO CHLÁPKA propojení nostalgické hudební atmosféry s kvílející kytarou bloudí v neobvyklých harmoniích nezařaditelného typu. Kreativní klávesové party rozbíhá vpřed nečekaně probuzená rytmika, která opět přivolá mírně santanovský model nejen v rytmickém tvaru, ale i v stratosférických tónech ve spojení s nápaditým textem. Formálně pravděpodobně nejsložitější zpívaná kompozice na albu….
INDUSTRIAL rockově svižná skladba s přímým tahem na branku. Varhanní party se prolínají se saxofonem a drolivou rytmikou na pokraji funku. Textová reflexe odpovídá alternativním životním pocitům městského odcizení. Uprostřed skladby dochází k výraznému zklidnění. Opar varhan a klouzavé tóny prostorem připomenou kytaristu Petera Greena (ex-Fleetwood Mac) a atmosféru smíření…
NA OBZORU PLACHTA BÍLÁ (ODĚSA) ryze jazzová atmosféra, demonstrovaná rytmikou, náladami a prolínáním standardních jazzových postupů, kolorovaných elektrickou kytarou. Následně překvapivě se skladba dusavou rytmikou sofistikovaně přesouvá do latinsko-amerických nálad, doplňovanými proměnami melancholických tónů elektrického piana a akordeonu. Literární předlohou posloužila známá stejnojmenná kniha ruského autora Valentina Katajeva. Kompozice atmosférou připomíná brazilsko-americké cítění skupiny Airto…
DÁMSKÝ GAMBIT je tady blues. Líná atmosféra se swingujícími rytmickými proměnami navodí atmosféru zakouřené kavárny s bloudivými tóny elektrického piana do jazzových harmonií. Jasný vokální projev je střídán zastřeným zkresleným zpěvem druhého vokalisty. Stratosférická elektrická kytara propojovaná tóny akustické kytary na okamžik ovládne prostor, aby pak ve finále ustoupila klasickému bluesovému závěru…
KOTLŮVEK rozjímavá instrumentální skladba je vytvořena podle kompozičních zákonitostí hudební formy – suity. Prolínání nástrojových vstupů poměrně svěžím způsobem otevírá prostor jazzovému klavíru, kterému sekunduje přesná rytmika se zvýrazněnou baskytarou a vzápětí se dostávají ke slovu stylotvorné houslové tóny. Klavír a housle zde přejímají zcela zjevně nejsilnější instrumentální okamžiky, lhostejno zda inspirace přišla od Jeana-Luc Pontyho nebo Jerryho Goodmana… Výlet je u konce a zůstal příjemný nostalgický pocit podzimních proměn a nálad….
Co dodat? Album působí lehce, uvolněně, bez interpretačních a muzikantských křečí a chladného akademismu podobných opusů oscilujících mezi jazzem, rockem a latinskoamerickou hudbou. Osobně bych uvítal širší rytmické použití percussion a nedělá mi problém představit si i třeba hostující příčnou flétnu. Celkový dojem je nadějný, povzbudivý, místy vyzrálý, ale i muzikantsky názorově sjednocený bez úporné snahy šokovat, ohromovat nebo bořit nějaké virtuální mantinely…
Musím přiznat svůj drobný spolupodíl na albu (což mě jako recenzenta staví do velmi nevděčné a možná nepříjemné role, protože se s Břetislavem Bartuskem velmi dobře znám z minulého hudebního spolupůsobení a také se členy skupiny). Proto také hodnocení není úplně jednoduché, aby bylo učiněno zadost objektivitě.
Domnívám se, že ideál by byl mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale protože obdivuji nesmírnou pracovitost, muzikantský entuziasmus a snahu zachovat si hudební nezávislost, na níž nemá žádný vliv nějaký trendový diktát.... dám albu čtyři hvězdičky.
↧
↧
Motörhead - Ace of Spades
Prvé štyri albumy Motorhead sú extrémne vyrovnané to mi dá asi každý za pravdu. Čudné na tejto asi najúspešnejšej platni je že sa predvádza metalová kapela ktorá sa pretvaruje že hrá heavy metal pričom drví zmes ťažkého punku a dirty rocknrollu. Je to umelecké dielo a zároveň undergroundové peklo v jednom balení ktoré bi som vedel počúvať dookola a dookola. Gitarista Eddie Clarke mi pripadá že jeho múza ho mala nakopnutého poriadne veď v krátkom čase nahrali 4 albumy a v každom sú silné zabijácke riffy ktoré vôbec nenudia obrovský rešpekt mám voči nemu kto by vymyslel s takých jednoduchých základov toľko gitarových rytmov a to som vynechal sóla.
1 Ace Of Spades absolútna klasika , asi komerčne najúspešnejší hit skupiny a prvá skladba ktorú som od nich počul.,a počul som ju asi milión krát.
2 Love Me Like A Reptile veľké údery na gitarové akordy a bicie sprevádzajú celú pieseň vynikajúca vec klasické riffy aj Lemmyho hlas
3 Shoot You In The Back z jednoduchého rytmu stvoril gitarista opäť úžasný riff punk s tejto piesne priam smrdí bez prestávky si album drží poslucháčovu priazeň nepočujem ani sekundu slabého miesta.
4 Live To Win Basgitara Lemyho si niečio zabrnká a už to zase ide svojim brutálnym tempom. bubeník musel byť po koncertoch skutočne vydýchaní v žiadnej skladbe tempo nespomalil.
5 Fast And Loose Lemmymu ten škriekaví spev ide ….”.i m know im faast to loose”
6 (We Are) The Road Crew wááu táto skladba je veľká nálož dobrý je hlavne ten text a sólo s wah-wah pedálom ktoré sa tu hemžia skoro všade.“we are the road crew you bastard“
7 Fire, Fire Lemmy si spieva ten svoj text pri čom mu do refrénu kričia jeho spoluhráči FIRE FIRE akože refrén.
8 Jailbait zasa krutý riff do toho úderné bicie nič tu, ani na celej placke nepokazili je to akoby garážový koncert ktorý sa začne a bez prestávky drtí až kým nie je koniec keď som prvý krát počul album niekedy som nevedel kde sa končí a začína ďalšia skladba je to ozaj vyrovnané.
9 Dance v intru si zahrá gitara na hrdinu z konca 60 rokov celú pieseň zahrali po 60s hardrocku pekná vec
10 Bite The Bullet ozaj garážová punková skladba strašne sa mi páči ako na začiatku kričia hráči až potom začnú hrať akoby nahrávali sami niekde v pivnici a nie seriózny album. Názov skladby ma dostal...... že vraj hriznutie nábojom škoda že je skladba taká krátka
11 The Chase Is Better Than The Catch na album výrazne dlhá skladba ale ináč je to klasická motorheadofka
12 The Hammer A je tu posledná skladba s prostým názvom kladivo je to kruté zakončenie tohto albumu ktoré odo mňa dostáva hodnotenie KULT!!!!
Z bonusov bi som spomenul asi iba b stranu singlu Dirty Love ktoré do albumu príjemne zapadá .
Ja počúvam album ktorý má tak isto ako 12 piesní aj 12 bonusov sú to zvyčajne demáče a skúšky zo štúdia ktoré sú tak kruto chladnokrvne od podlahy zahraté že to je neuveriteľné. Tento album je pravdepodobne ich vrcholové dielo.
↧
Beatles, The - Hey Jude / The Beatles Again
Album Hey Jude/The Beatles Again (1970)se může zdát někomu jako nadbytečné a víceméně jako promyšlený manmažerský tah Allena Kleina a firmy Apple.
Nejedná se o žádné řadové album!
Nicméně dramaturgie skladeb říká, že se jedná o singlové skladby, čímž album získává svou legitimitu k vydání.
O skladbách jako takových psát nějakým "analytickým" pohledem se mi zdá v daném případě zbytečné, protože všechny skladby se nacházejí na řadových albech, anebo na výběrových albech a jejich rozbory jsem buď už provedl, anebo se k nim chystám.
Získal jsem tohle album před mnoha desítkami let - pak utrpělo nadměrným přehráváním na diskotékách a tak mi ho poslal ve druhé polovině sedmdesátých let moje japonská přítelkyně Kiyoko Miyashiro jako prezent. Byla to vydání par excellence. Pevný hřbet v pevné lepence, uvnitř vložený list tištěný napůl latinkou a napůl japonskými znaky. Prostě na svou dobu (a možná i dnes) sběratelský unikát.
Deska měla opravdu vynikající zvuk - ani britská, ani americká, ani holandská..... ani jiná verze takového zvuku nedosáhla.
Obal alba má sice moc hustý rastr a obrázek na horní straně je neostrý, ale zadní strana už je výtečná.
Miluji vlasaté a vousaté Beatles roku 1969 a specializuji se na fotky z tohohoto období možná trochu víc než na ostatní (není třeba brát to doslova)
John Lennon vypadá jako Jan Neruda křížený Karlem Marxem, George Harrison jako židovský rabí, Paul McCartney jako typický miláček paní, žen a dívek a Ringo Starr jako světácký donchuán a bonviván z pařížských bulvárů.... prostě tak to má být a jsem rád, že se tyhle fotky zachovaly na nějakém albu.
Jenom pořád marně čekám, kdy tento titul - stejně jako americká verze A Hard Day´s Night (Soundtrack) a také Help! (Soundtrack) vyjdou na regulérních CD!
Americké verze na vinylech jsou dnes velmi pracně a těžko k dostání, ale CD dosud nevyšly.
Nezbývá, než se těšit.
Výtečné skladby, které nikdy neomrzí a které dovytvářely v tom nejpozitivnějším slova smyslu historii rockové (populární) hudby minulého století.
Plný počet hvězdiček!
↧
Blackfoot - Flyin' High
Po silnom debute kde bojovali do posledného dychu aby sa im album vydaril a tak mohli pokračovať ďalej vo svojej kariére prichádza o rok neskoršie veľmi príjemní južanský album s ktorým nič nepokazili. Ale tak isto neprišli z ničím novým čo by sme tu na scéne ešte nepočuli.
1 Feelin' Good Veselá pohodová pieseň s krátkym bottleneckovým sólom na začiatku aké hrá iba Rick Medlocke.
2 tytulná skladba Flyin high zo silným feelingom a dobrým riffom keep it rollin babe!!!
3 Try A Little Harder elektrická južanská balada podľa môjho gusta.. takéto skladby mám veľmi rád.
4 Stranger On The Road nezaujímavá pieseň dokopy nič moc.
5 slabšia pieseň to vybrnkávanie akože riff tam vôbec nesedí ani Rickov naliehajúci spev tomu nepomohol.
6 Dancin' Man najlepšia skladba na placke uff to sa musí počuť frajerina a drsnosť zabalená do necelých 4 minút.
7 Island Of Life opäť zabíjajúci riff druhá naj skladba. Pre mňa epická vec.. s kultovým označením ..
8 Junkie's Dreams riff pokúšajúci o epickosť a naliehajúci spev ale aj keď sa im to na 100 percent nepodarilo dá sa to dobre počúvať aspoň sólo je výborné.
9 Madness výborné bicie dôkaz že aj indiánsky bubeníci vedia tlcť .dobrá je aj bitka medzi dvoma gitarami.
10 Mother posledná šupa akustická balada krásne ukončila album ( kur?a !!! SHORTY nič nezahral to ma nahnevalo)
Album príjemne prešiel ale ja sa teším na ich zvieraciu trilógiu. Tri a pól silnej hviezdy …………….. veľmi silnej hviezdy už len kvôli songom Dancin' Man. A Island Of Life.
↧
Ponty, Jean-Luc - Aurora
Album Aurora patří rovněž mezi moje oblíbená alba. Myslím, že stejně jako album Imaginary Voyage je velmi vyrovnané, muzikantsky exponované a obsahuje skutečné lahůdky z oblasti fusion music, nebo chcete-li jazzrocku…
Po odchodu Jean-Luc Pontyho od Mahavishnu Orchestra, kdy se chtěl francouzský houslový virtuos postavit skutečně na vlastní nohy a založit svou kapelu, byl plný nápadů, odhodlání a muzikantské kreativity, což se zobrazilo na albech tohoto období skutečně vrchovatou měrou.
Obě citovaná alba vyšla v roce 1976. Aurora na začátku roku a Imaginary Voyage až na podzim. Sestava na nich ale není stejná.
Protagonista se svým houslovým parkem a precizní kytarista Darryl Stuermer (později koncertní člen pop-rockových Genesis), stejně jako bývalý Zappův baskytarista Tom Fowler jsou dáni, ale za bicími nástroji na albu Aurora sedí Norman Fearrington a na klávesové nástroje půvabná drobná talentovaná mulatka Patrice Rushen.
S těmihle lidmi se maestro violi virtuoso z Bretaně, v té době už ovšem žijící v USA, usadil v nahrávacím studiu Cherokee v Los Angeles v prosinci 1975 a výsledek jejich společné práce stál opravdu za to…
IS ONCE ENOUGH? – rychlý výjezd na elektrické housle v prologu a už nastupuje celá skupina. Dusavá, ale nevýbušná rytmika se propojuje s velmi příjemným sólem na elektrické piano, na které se po několika taktech napojí elektrická kytara a oba nástroje si vzájemně přepouštějí prostor pro improvizace. Jiskry zde vyskakují dost vysoko a energetický potenciál je hnán vpřed s velkým odhodláním… Elektrické housle svým plastickým tónem hrají dlouhé tóny a harmonické téma j nádherně prokreslováno v příjemných zvukových obrazcích. Znovu si uvědomuji, jaký to byl velký protipól hardrockové hudbě, kdy struktura skladeb stále na základním riffu, zatímco zde se odehrávaly barevné tónové bitvy…
RENAISSANCE – zvláštní zadumané téma, v němž se propojují housle s akustickou kytarou ve zvláštním tvaru. Jean-Luc Ponty střídá elektrické housle a normální housle a kytarista Darryl Stuermer naopak hraje na akustickou kytaru. Má čisté tóny a hraje s velkou přesností. Je v tom suverenita podání a přesto se nejedná o samoúčelnou exhibici, ale vrstvení krásných harmonických tónů. Patrice Rushen nás z pozadí zdraví klavírními tóny. Také z její hry cítíte, že má klasické vzdělání a dokáže si pohrávat s velmi jemnými, ale i složitými finesami hry na koncertní křídlo Steinway. Norman Fearrington tepe na svoje bicí v nenápadném rytmu za doprovodu percussion a baskytarista Tom Fowler prozatím zcela nenápadně setrvává v pozadí. Krásné hudební setkání….
AURORA – Part I – elektrické piano v pátravých tónech otevírá další skladbu. Elektrické housle s dlouhými tóny podporuje výrazné baskytarové téma prokreslující rytmickou složku s úderností bicí baterie, ale bez nějakých dryáčnických eskapád. Ponty na housle hraje procítěné téma, prozatím šetří tóny, ale my už tušíme, že je otázkou času, kdy přidá plyn a jeho stroj se rozběhne vpřed virtuální závodní dráhou….
AURORA – Part II – chvílemi máte pocit, že jste se dostali do roje čmeláků, kteří se cítí být ohroženi. Velmi rychle houslové proměny, preparované wah wah pedálem se však proměni v polyrytmické proměny, kdy elektrické piano, bicí souprava a baskytara vytvoří pevbně sevřený útvar, do něhož vstupují precizní houslové variace. Ponty střídá různé druhy houslí a tím dodává hudbě zvláštní obraz a člověk žasne, jakým způsobem dokáže improvizovat a přitom udržet přehlednost a čitelnost své hry. Stuermer se svou kytarou střídá s Pontym o improvizace. Hraje jinak než McLaughlin, nebo DiMeola – má stále výtečný výraz a smysl pro uměřené, přesto bezchybné podání. Také zde se stupňuje harmonie ve stylu kompozičních postupů klasické formy. Rytmické proměny důraznými akcenty skladbu zakončí s přezníváním tónů elektrického piana….
PASSENGER OF THE DARK – zajímavé modulace Pontyho na violectru, kterou střídá s elektrickými houslemi, i klasickými houslemi. Opakující se schéma udržuje napětí a přitápí pod imaginárním kotlem, ale teď dostává příležitost Stuermer, který svým zkresleným tónem,a s aplikací wah wah pedálu vystaví do skladby „špinavě“ znějící sólo, které se velmi těsně propojuje s Pontyho elektrickými houslemi. Místy musíte dávat moc dobrý pozor, abyste od sebe odlišili elektrické modulace houslí a kytary. Ve skladbě (ale i vlastně na celém albu) je spousta různých barevných odstínů zvuků, které jsou nanášeny na hudební paletu s velkou citlivostí. Nemyslím, že by se navzájem přebíjely a vytlačovaly a ani nejsou samoúčelné. Mají estetický smysl….
LOST FOREST – úvod zní pateticky, jakoby jste měli být připraveni na velké zásadní téma. Postarají se o to činely a kouzlení synthesizerů a melancholický tón gradujících houslí. Pak ovšem dojde ke zklidnění a ve hře je akustická kytara, housle a rytmické akcenty bicích nástrojů a baskytary. Náladotvorné kouzlení melodie v harmoniích docela výstižně nastiňuje bloudění v hlubokém lese… Patrice Rushen hraje s úžasnou lehkostí na elektrický Fender-Rhodes, subtilní mladá žena a tak suverénní ovládnutí nástroje (!). Ponty servíruje svoje tóny v uměřené podobě a spíš podkresluje atmosféru a jen občas připomíná letící vážku, která z vodní hladiny zabloudila do hustého lesa, šumění činelů a perlení elektrického piana skladbu ukončují v příjemném souznění…
BETWEEN YOU AND ME – Ponty na housle v unisonu s elektrickým pianem míchají krásný hudební tvar. Rytmika je více čitelná a zřetelná a Fowlerova baskytara se s Fearringtonovými bicími pouští do zásadnější rytmických akcentů s působivými breaky. Také zde máme co do činění s náladami. Pohrávání si se základním motivem se děje úsporně. Patrice Rushen na elektrické piano vkládá výraznější jazzový náboj a její tony perlí jako barevné bublinky, narůstají do objemu a vzápětí se rozplývají a Ponty v přesném melodickém sledu tónu vystaví hrubou kostru, kterou celá kapela dotvoří do výsledného melodického i rytmického tvaru….
WAKING DREAM – poslední skladba začíná dumavým melancholickým tématem elektrických houslí, klavíru a modulovaných basů. Onu zasněnost nezapře i zvolený název a tak nečekáme nějaké dramatické zvraty a nástupu, ale spíš smířlivou hudební formu. Působí jako anestetikum a zanedlouho vás spolehlivě dopraví – řečeno slovy básníka – do říše Morfeovy a náš hudební výlet je u konce…
Tohle album se u nás vždycky trochu hůř shánělo, ale netvrdím, že bylo totálně nedostupné. Černí obchodníci s deskami ve snaze vydělat se snažili seč mohli… Ale na CD verzi jsem album sehnal až po několikeré intervenci u docela malého nenápadného labelu Wounded Bird Records, který se pravděpodobně zaměřuje na hůře sehnatelné tituly.
Myslím, že mít Auroru doma patří k dobrému bontonu. Zase se tady sice nezpívá, ale milovníci náročných a excelentně zahraných muzikantských partů si zde přijdou na svoje. Je to plnokrevná, šťavnatá muzika plná zajímavých instrumentálních a aranžérských nápadů, která vás strhne svým vírem.
Určitě dávám albu plný počet hvězdiček!
↧
↧
Uriah Heep - Fallen Angel
Posledné album s Lawtonom. A je to škoda, pretože mohli urobiť spolu ešte viac peknej hudby. Keď si zoberiem tie tri albumy s Lawtonom, tak Firefly je jasne najlepší, ale ostatné dva mám takisto rád a nepripadajú mi vôbec zlé. Ide o to, či sa niekto dokáže preniesť cez prah zaujatosti kvôli predchádzajúcej tvorbe kapely. Ja áno a som rád.
Album otvára šlapajúca zaujímavá Woman of the night. Tempo pokračuje aj v ďalšej skladbe Falling in love, s peknými vokálmi. Akési odľahčenie cítiť v ďalšej skladbe One more night. Potom príde pekná pomalejšia skladba Put your lovin´ on me s dobrou gitarou. Avšak oveľa lepšia a jedna z mojich obľúbených balád kapely s nádhernými vokálmi a clivou atmosférou Come back to me. To je fakt krása. Naopak Wad´ Ya say si to beží po nočnej diaľnici. Taký mám z nej pocit a mám ju rád. Hutnejšie tempo nám predstaví Save it, kde opäť musím pochváliť gitaru. A máme tu krásnu, melodickú a zapamätateľnú Love or nothing. Ďalšia obľúbená. I´m alive to opäť roztočí, aby záverečná Fallen angel mohla podobne ako takmer všetky záverečné skladby Uriah Heep stajomniť atmosféru. Krásna skladba na koniec, s krásnymi vokálmi. Bonusy obsahujú ďalšie tri skladby. A right to live je outtake, pôvodne určený na B stranu singla, a je to taká zvláštna skladba s pekným gitarovým sólom. No a potom ešte dve singlovky - pekná a melodická Cheater a naliehavá Gimme love.
Nedá mi nespomenúť skladby z Five Miles Sessions z roku 1979, čo sú posledné nahrávky tejto kapely. Skladba Been hurt s parádnou basgitarou sa objavila ako bonus k albumu (nová zostava ju nahrala nanovo a vydala na singli). Rocková vypaľovačka Let it ride, nádherná Feelings, ktorá bola nahratá na ďalší album v novej zostave, v tejto verzii však ešte krajšia, a priamočiara Your love sa nachádzajú na výberovom boxe A Time of revelation. Ďalšie dve skladby môžete nájsť na výberovom boxe Chapter and verse - nádhernú akustickú krehkú skladbu so slide gitarou I won´t change a rockovú vec so zapamätateľným refrénom L.A. Woman. Určite tie skladby z tohoto sessions stoja za to. A album Fallen angel takisto.
↧
Traffic - When The Eagle Flies
Britská skupina Traffic, jako legenda zrozená ve druhé polovině šedesátých let procházela různými stylovými obdobími a také personálními otřesy. Stačila se na konci sedmdesátých let rozpadnout a pak znovu vzkřísit a vstoupila do sedmdesátých let méně nápadným způsobem. Třebaže jejich hudba byla tvořivá a eklekticky spojovala rock, blues, jazz, folk a psychedelii hlavní nápor hardrocku, artrocku, glamrocku a později jazzrocku obraceli pozornost hudebních příznivců jiným směrem a na jejich popularitě se začaly objevovat drobné skvrny. Přesto kapela dále natáčela nová alba a nepřestávala koncertovat jak v Británii, Skandinávii, kontinentální Evropě, tak v USA a Kanadě. Nebyla ovšem typově vhodná pro gigantické haly a amfiteátry a tak hrávala na menších scénách a klubech.
Sáhnul jsem po jejich pozdějším hudebním produktu s poetickým názvem When The Eagle Flies a snažil se proniknout do jeho nitra…
SOMETHING NEW – první skladba má výraznou melodickou linku. Střídají se na ní instrumentální postupu písňového typu. Kapela šlape ve středním tempu víceméně v optimistickém duchu, v němž Steve Winwood hraje na klavír, elektrickou kytaru a navíc stojí před mikrofonem a rytmicky živé party skladbě nepřejí klidu až do samotného závěru….
DREAM GERRARD – procítěnější skladba přichází ve druhé ukázce. Nejdelší skladba na albu: má 11 minut. Autorský podíl na ní má i člen Bonzo Dog Doo Dah Band ̶ Vivian Stanshall (ceremoniář na Oldfieldových Tubular Bells). Chris Wood do skladby vkládá elektronicky preparovaný zvuk svého saxofonu, hrajícího v krátkých opakujících se frázích, zatímco Winwood svým procítěným hlasem vyzpívává melodickou linku, které dodává onen snový opar z pozadí sound mellotronu. Kompozice se nám obrací směrem k jazzu, což dokláda Winwoodův klavír a rytmické postupy basů Roska Gee a bicích Jima Capaldiho stojí na prahu funku. Že se učil Winwood na svých černošských vzorech je ze skladby více než patrné. Má nejen výtečnou barvu hlasu, ale ovládá i skvělé frázování. Do instrumentální složky vstoupí i elektrické piano a bzučení synthesizeru. Wood neváhá svůj saxofon propojit i s wah wah pedálem a zajímavým způsobem moduluje jeho zvuk. Hudební vyjádření snových představ se zde děje s velkou citlivostí a s nástupem jednotlivých hudebních instrumentů. Náladotvorný a přesto kreativní hudební tvar!
GRAVEYARD PEOPLE – elektrické piano v melancholickém tónu následuje bzučení synthesizeru a odvádí skladbu k fúzi jazzu s funkem – trochu ve stylu Herbie Hancocka. Rosko Gee je výtečný baskytarista se smyslem pro proporce. Neuchyluje se k nějakým agresivním výpadům, ale jeho funkové basy mají stejnou účinnost jako Billyho Coxe. Synthesizerové kouzlení propojuje Winwoodův zvláštně zastřený hlas s Capaldiho bicími a aplikovanými percussion. Dostáváme se na platformu, kde bychom Traffic v šedesátých letech nikdy nehledali, zní to zajímavě a podnětně, ale možná méně originálně. Synthesizerové bzučení získá téměř strašidelnou podobu a uzavírá celou skladbu…Hráčské pojetí ovšem nepostrádá svou suverenitu a uměleckou výlučnost.
WALKING IN THE WIND – funkové rytmy se nám ještě více prokreslují, ale skladbu se podařilo propojit s winwoodovským autorským rukopisem a tak opět vnímáme hammondky, zvýrazňované mellotronem. Winwoodův projev má prvky blue-eyed-soulu a baskytara a bicí nástroje neomylně tepou v daném rytmickém metru, kam přiznávky dodávají klavírní akordy. Sound skladby vzápětí zhutní, ale opět se vrací do daných proporcí. Pociťuji zde poměrně citelně absenci kytary – elektrické i akustické, přitom víme, že Winwood na ně dokáže zajímavě a procítěně zahrát. Možná právě tento aspekt ubírá skladbě na rockovém cítění, které zde možná mnozí postrádají. Skladba je ovšem zajímavě proaranžovaná, šlape a přináší melodické i rytmické jemnosti.
MEMORIES OF A ROCK´N´ROLLA – jak zjevno, ani další skladba se nemá tendenci rozbíhat v nějakém svižnějším tempu. Winwood nás ale vyslyšel a nahrál do skladby kytarové party preparované Leslie boxem a tak posloucháme přetransformovanou podobu blues s rytmickými proměnami. Winwoodovi ve skladbě s pěveckým partem pomáhá zdařile i zpívající bubeník Capaldi, který najednou nečekaným breakem rozběhne skladbu do výraznějšího tempa. Blues se nám vytratilo a přiznávky Woodova saxofonu, skladbu poznamenají novým soundem a Winwood v závěru rozehraje v krátkém intermezzu kytarové sólo….
LOVE ̶ tepající rytmika, podporovaná percussion, nápadné jazzové cítění otevírá další skladbu v spíše lyrickém oparu, v němž hammondky se klenou prostorem v mírně sentimentálním tónu. Poprvé zde slyším výrazněji Woodovu flétnu. Moduluje na ní podle svého zvyku osobité tóny, ale zase se stahuje do pozadí. Je to milostné téma, ale i přesto mi to připadá až přespříliš utahané. Instrumentáně si hudebníci s tématem jenom pohrávají, necítím větší emocionální vzbouření, na které jsem u Winwooda zvyklý….
WHEN THE EAGLE FLIES – hojně aplikované percussion a rozeznívané klavírní téma podpírá spolu s hammondkami nosný Winwoodův hlas. Zdá se mi, že skladbě chybí větší švih a více aranžérských nápadů. Nejenom že zde postrádám již zmiňovanou kytaru, ale také Wood – druhý významný instrumentalista Traffic, je na albu jaksi více upozadněn – neslyším jeho flétny a saxofony tak, jako na předešlých albech. V závěru se trochu Winwood probudí a trochu popustí uzdu emocím, ale zase se příliš rychle vrací do kolébajícího poklidu. Na koncertě skladba měla určitě jiné dynamické možností a vyznění, ale při domácím poslechu to není až tak zřejmé…
Album se mi jeví svou hudební koncepčností jiné, než produkty Traffic šedesátých let. Možná se z nich trochu vytratila hravost a vynalézavost a vnitřní hráčská pospolitost. To ovšem neznamená, že by to bylo nějaký šunt. Myslím, že hudebníci se instrumentálně dále vyvinuli v zajímavé osobnosti a dokázali to častokrát přenést i na album, ale přísnější pohled mi říká, že navzdory pestrosti a aranžérským nápadům zde něco postrádám. Docela možná, že Winwood už vnitřně uvažoval o samostatné sólové kariéře bez svých dosavadních spoluhráčů a na tomto albu se mu to asi ne všude podařilo zamaskovat. Ostatně Traffic se o rok později (1975) rozcházejí a každý se vydal jiným směrem. Chris Wood bohužel předčasně zemřel, Jim Capaldi začal vydávat vlastní alba se střídavými úspěchy, Rosko Gee se mi někam vytratil… a před Winwoodem stála vlastní sólová dráha s občasným hostováním na jiných projektech.
Albu zcela vědomě ubírám na počtu hvězdiček. Traffic jsou výtečná kapela a jejich podíl na vývoji hudební scény nikterak nepopírám, ale tady musím výrazněji odlišit albovou úroveň od ostatních titulů. Přestože si Winwooda jako zpěváka velmi vážím, tady mi objektivita přikazuje ubírat víc…. Dávám tři.
↧
Rush - Snakes And Arrows
Zatím poslední studiovka legendárních kanaďanů je pro mne jako celek zklamáním - především v porovnání s tím, co kapela natočila do r. 1982. Ale najde se tu i pár opravdu výborných věcí, žel že z celkových třinácti je to podpoloviční menšina. Jsou to otvírák Far Cry, ještě lepší Armor And Sword, pak The Larger Bowl (A Pantoum) a výborné jsou i Spindrift a The Main Monkey Business. Tolik zhruba výčet skladeb, se kterými si při poslechu tohoto CD většinou vystačím. A jsou to právě tyto, kvůli kterým dávám albu Snakes And Arrows poctivé tři hvězdičky.
↧